Abstract

Práce se zabývá metodologickou stránkou teorie lidského jednání, která vznikla v rámci Weberovy rozumějící sociologie a byla dále transformována ve fenomenologické sociologii Alfreda Schütze. Analýza se zaměřuje především na to, jakým způsobem se oba myslitelé pokusili vyřešit problém interpretace lidského jednání ze strany (vědeckého) pozorovatele a samotného aktéra. Ukazuje se, že Weber stojí i přes snahu zůstat v kontaktu s psychologickou realitou jednání vždy již na pozici vědeckého pozorovatele. Schütz usiluje o důkladnější založení weberiánského postoje a ukazuje, jakým způsobem stanovisko nezaujatého pozorovatele vystupuje z bezprostředně ("naivně") prožívané reality přirozeného světa. Oba myslitelé diskutují otázku racionality jednání a v závěru dospívají k přesvědčení, že racionalita (chápaná jako logická konzistence a empirická efektivita jednání) není ani tak charakteristikou, která by připadala "reálnému" jednání, ale spíše normou vědeckého popisu a vědeckého postupu. Argumentace je rozvinuta v rámci úvahy o chápání racionality v současné ekonomické teorii a roli introspekce.