Abstract

Článek se zabývá Schmittovou kritikou modernity a jejími antisemitskými přesahy, a to na pozadí způsobu, jimž Schmitt konstruoval centrální pojem své teorie politična  nepřítele. Koncept nepřítele se tak v Schmittově díle postupně vyvíjí. V předvýmarském období, v němž vznikají především významné texty Der Wert des Staates und die Bedeutung des Einzelnen a Theodor Däublers "Nordlicht", je nepřítelem především moderní, individualistický člověk či moderní duch. V období výmarském se pak z nepřítele stává již nepřítel politična, kterého Schmitt bohužel a velmi odpudivým způsobem identifikuje v textech nacistické diktatury s židovským myšlením příliš vázaným na abstraktní zákon. Závěr článku je následující: politická teorie Carla Schmitta je založena na antiindividualistické a téměř úplně negativní antropologii, která je doprovázená teorií sekularizace popisující proces neutralizace a depolitizace lidského života, který tak ztrácí na vážnosti. Tento způsob života postrádajícím jakoukoliv transcendenci a utápějící se pouze v obstarávání je pak pro Schmitta životem velmi bídným a neautentickým. Celou tuto komplexní problematiku pak článek hodnotí na pozadí vývoje německého katolicismu v 19. století, do jehož kontextu Schmitt náležel.