Diskusní článek věnovaný textu Nikola Balaš, „Kdo je tu v pasti?“ Teorie vědy / Theory of Science 41, č. 1 : 133–49.

Diskusní článek věnovaný knize Martin Paleček, Antropologové v pasti? Mezi přírodou a kulturou. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2017, 257 stran.

Širším tématem tohoto článku je otázka kulturní relativity v metodologii antropologie a sociálních věd. Cílem textu je popsat anti-anti-relativistický postoj antropologa Clifforda Geertze, v němž se odráží jeho interpretace pozdního díla L. Wittgensteina a jeho pojmu „životní forma“. Geertzův anti-anti-relativismus je výsledkem odmítnutí zaujmout pozici relativisty nebo etnocentristy, a to z několika důvodů. Hlavním problémem obou táborů je podle něj mylná představa kultury jako nedynamického a uzavřeného celku, která vyplývá z filozofické představy „ideálních“ pojmů. Taková představa je podle (...) něj zvlášť neudržitelná v dnešním globalizovaném propojeném světě. Geertz taktéž upozorňuje na dynamický způsob formování identity (subjektu nebo kultury) prostřednictvím setkání se s cizím. Životní forma je pro Geertze metodologický nástroj, který umožňuje vyhnout se rozhodování mezi relativismem nebo anti-relativismem a který naopak poskytuje dynamickou střední cestu, jejíž pomocí jde zkoumat vzájemné prolínání identit kultur a sociálních skupin. (shrink)

Slavná kniha Elementární formy náboženského života francouzského sociologa Émile Durkheima je jedním z nejdůležitějších příspěvků k sociologii náboženství. Po řadu let byla vychvalována a citována, stejně jako kritizována a zavrhována. Kniha se stala chartou celé řady sociálně vědních badatelů, zejména těch, kteří se zaměřovali na studium společnosti a náboženství. V roce 1966 však vyšel článek amerického antropologa Clifforda Geertze nazvaný „Nábo- ženství jako kulturní systém", v němž autor tvrdil, že Durkheimova teorie náboženství, stejně jako teorie náboženství Sigmunda Freuda, Bronislawa Malinowského (...) a Maxe Webera, by měla být překonána dokonalejší teorií náboženství. Touto dokonalejší teorií měla být Geertzova teorie. Porozuměl však Geertz Durkheimově teorii dostatečně, aby nás to opravňovalo k tvrzení, že Durkheim byl na poli teorie náboženství překonán? (shrink)

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův (...) klíčový motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Shvaćajući kulturni pluralizam kao činjenicu suvremenog liberalno demokratskog društva, uočava se njegova problematičnost u odnosu na same liberalno-demokratske ideje. Demokracija polazi od prava većine, a liberalizam polazi od pojedinca kojemu su osigurana temeljna prava i dužnosti zanemarujući činjenicu njegova mogućeg pripadanja manjinskoj kulturi. Može li se odgovor na zahtjev kulturne različitosti pronaći isključivo u teoriji ljudskih prava ili je potrebno dopustiti postavljanje posebnih prava za pripadnike različitih manjinskih kultura? Je li takva posebna prava dovode u pitanje ideal jednakosti koji se (...) oduvijek smatrao temeljem pravednih odnosa? Will Kymlicka, polazeći sa svog liberalnog stajališta, navodi kako jedna obuhvatna teorija pravednosti u multikulturalnom društvu treba uključivati i opća prava, koja su pripisana svim pojedincima bez obzira kojim skupinama pripadali, ali i određena grupno-diferencirana prava ili »specijalni status« za manjinska prava.Understanding cultural pluralism, as a fact of the modern liberal democratic societies, it is problematic regarding the very liberal democratic ideas. Democracy starts with the majority rule, and liberalism is based on the individual, whose basic rights and duties are ensured, disregarding the fact of possible belonging to a minority culture. Can the answer to the demand of cultural diversity be found exclusively in the human rights theory or must we allow the setup of special rights for the for the members of different minority cultures? Do such “special rights” question the ideal of equality that was always considered to be a base of justice? Will Kymlicka, starting from his liberal standpoint, states that a comprehensive theory of justice in multicultural society must include both the general rights ascribed to all individuals, regardless of which groups they belong to, and the specific group-differentiated rights or “special status” for minority rights. (shrink)

*** Caiete de antropologie istorica. Oamenii si moartea in societatea romaneasca.

Relatively compact biography of the seventeenth-century French philosopher is determined to reverse the slander of scandal in vogue among Descartes' recent biographers and to modify the view of his intellectual development.

Christelijke ethiek, in de traditie ook wel moraaltheologie genoemd, is een van de meest omstreden onderwerpen binnen de theologie, maar ook daarbuiten. Toch is het doel van deze ethiek 'een leven in volheid en vrijheid'. Zonder ethische richtlijnen en persoonlijke verantwoordelijkheid kan een leven niet slagen. Normen en wetten hebben als doel ruimte te scheppen voor het leven en dat te beschermen. Deze vrijheid invullen, daar zijn mensen zelf verantwoordelijk voor. En verantwoordelijk zijn betekent: een antwoord verschuldigd zijn aan iemand. (...) Ethiek voltrekt zich daarom altijd in relatie: tot het eigen geweten, tot het goede dat te verwezenlijken valt, en in relatie tot andere levende wezens en de natuur. Christelijke ethiek plaatst deze verantwoordelijkheid bovendien in relatie tot God. Mensen zijn vrij maar ook beperkt; zij doen elkaar kwaad en hebben behoefte aan vergeving en verzoening. (shrink)

Behandeling van de voornaamste antropologische stromingen.

According to the traditional interpretation, Lévi-Strauss’ structural anthropology deposes the concept of man and the notion of human nature from its central place in human and social sciences. While it’s necessary to acknowledge Lévi-Strauss’ distance vis-à-vis all philosophy based on intentionality, experience and consciousness of subject, we argue that the most interesting purpose of the structural anthropology lies elsewhere. Not only Lévi-Strauss never declared himself being part of anti-humanism movement, but most of all, his famous polemics with Sartre at the (...) end of La Pensée sauvage should be interpreted as part of his fight against ethnocentrism. The project of “dissolving the man” can be thus read as deconstructing the idea that western man makes of himself in the light of ethnological findings about universal structures orchestrating all human societies. We further show that the notion of subject survived its very death announced by the most radical structuralist thinkers and that structural method could be effectively employed in order to study different techniques and modes of subjectivation, revealing that “becoming subject” is a process structured by our language, symbolic universe and ethical teleology. (shrink)

Religija se vratila na mjesto političkog i kulturnog čimbenika. Nakon što su političke ideologije, čija su sekularna i svjetovna obećanja spasenja utjecala na povijest 20. stoljeća na radikalan način, obesnažena, ponovna pojava religije na globalnom nivou ne može biti zanemarena: kao žarišna sila po pitanju vođenja vlastitog života, kao jamac kulturnom identitetu i kao religijsko-politička kreativnost. Ne možemo više razumjeti trenutno stanje u svijetu, njegove krize, konflikte i ratove, ali također i samopercepciju i samosvjesnost izvaneuropskih kultura i naroda, ako isto (...) tako ne shvatimo da se religija kao »moć života« vratila. U dodatku skice ovog procesa ovaj članak postavlja pitanje: koji su kulturni i politički izazovi s kojima se posebno suočavaju sekularna društva Zapada? (shrink)

Některá „opravná“ hnutí dneška uvažují o možnosti vrátit se k původní lidské instinktivitě. Chtějí se tím vymanit ze současné kultury, kterou chápou jako člověka traumatizující. Toto úsilí je možné podrobit kritice pomocí teorie současné nesoučasnosti, teorie plastické a elastické fáze evoluce a teorie koevoluce genů a kultury. Můžeme tak stanovit „elastické synchronie“ v nás (např. pomocí teorie axiální transformace či teorie procesu civilizace), které chápeme jako ustanovené určitou somatizací kulturní evoluce, a „elastické synchronie“ vně nás, které mají povahu kulturních (...) institucí. Napětí mezi lidskou „přirozeností“ a kulturou je tak vždy nutné interpretovat ve smyslu vzájemného působení těchto dvou druhů elastických synchronií. Koncepce „elastické synchronie“ je propojena s obecnou sémiotickou (triadické pojetí znaku) a biosémiotickou teorií. Jsou zvažovány různé způsoby dědičné fixace (somatizace) výsledků kulturního vývoje (koevoluce genů a kultury; vliv kultury na selekci genů; epigenetická fixace; vtištění v raných fázích postnatální ontogeneze) a způsoby jejich sociokulturní institucionalizace. Pojednávají se noetické, sociálně ontologické a individuálně psychologické důsledky takto vzniklých elastických synchronií. Je rozlišen radikální a zmírněný kulturní konstruktivismus. Autor při tom vychází z nominalistického stanoviska. (shrink)

Některé ze společenských věd spojuje myšlenka „tichého relativizmu“. Podíváme-li se totiž pozorně na práce kulturních antropologů a historiků, zjistíme, že ačkoli by váhali veřejně si to přiznat, prakticky sdílejí představu o odlišných, na sebe nepřevoditelných, pojmových schématech. To z nich činí podezřelé z relativizmu. Sdílejí také ideu, že pro toto přesvědčení – přes všechny námitky filozofů – nalézají dostatek empirických podkladů. Ve svém příspěvku vysvětlím pozadí tohoto přesvědčení. Vysvětlím, proč je pro něj klíčová myšlenka nesouměřitelnosti, a pokusím se zvážit, zda (...) Davidsonova základní námitka o „přeložitelnosti“ je dostatečně pevná pro to, abychom mohli odmítnout myšlenku nesouměřitelnosti jednou pro vždy. Uvedu příklady podporující podezření, že tzv. empirická zjištění podporující kulturní relativizmus většinou obsahují metodologické či pojmové nepřesnosti či chyby. Some social scientists share the ideology of cultural relativism. This is not to say that they overly subscribe to it, the commitment to it is rather implicit to their attitudes. That is, if we take a closer look at the works of many sociologists, anthropologists and historians, we can clearly discern relativistic patterns. They also share the idea that their approach, involving the relativism, has strong empirical foundations – despite objections of many philosophers. In my article, I am going to explain the motivation for such a cultural relativism. I will claim that that the key underlying idea is that of a certain kind of incommensurability. That is mean that the idea of relativism stay and fall with the idea of incommensurability.I will discuss whether the Davidsonian approach to relativism via the problem of translability is viable. I will claim that without the possible existence of two distinct conceptual schemes or two distinct languages associated with them there is simply no issue of incommensurablity. I will also claim that most of the socalled empirical proofs of cultural relativism are based on conceptual or methodological confusions. (shrink)

The article points out the implications of the discovery of the structure of desoxyribonuceine-acid for the philosophical study of man. The DNA contains in the chromosomes the genetic information. It contains a code which is being deciphered by the way the „instructions”, contained by the specific order of elements of the DNA, are realised by the whole organisation of the organism. In the course of evolution these instructions are becoming more specific and more complex, resulting in the organisation of the (...) human organism. The mutations that feed evolution can be considered, on the one hand as noise, on the other hand as a possibility for readaptation to the environment. In such a readaptation the higher organisms are giving more specific responses, in the human being even responses not at the first place to stimuli, but to the meaning those stimuli convey. A philosophy of man can, from this point of view, consider the human body not so much as a machine or as a material substance, but as a form of organisation making extensive implied genetic information. Human being has the character of an information-structure which, in the course of time, becomes more specific, more „meaningful” in its responses. What is called in philosophy „spirit” or „consciousness” is human being in its structure of an open system, readapting its own information - genetic and sociocultural ones - to the meaning manifested to him by his environment, his history and his social tasks. (shrink)

Kritische bijdragen over ideologisch gekleurde vormen van westerse culturele antropologie.

Op basis van de zgn. wijsbegeerte der wetsidee van Dooyeweerd (1894-1977) bouwt de auteur een christelijke, wijsgerige antropologie.

Simona Nicoarã, Istorie si imaginar – eseuri de antropologie istoricã (History and Imaginary - Essays in Historical Anthropology) Editura Presa Universitarã Clujeanã, Cluj-Napoca, 2000.

-- 2. Sistemele sau cartea întregurilor logice, autonom-matematice, paralele cu întreguri ontice.