Článek reaguje na monografii Homo Natura: Nietzsche, Philosophical Anthropology and Biopolitics (2020) současné akademičky Vanessy Lemmové zabývající se Nietzschovým úkolem „přesadit člověka zpět do přírody“, tzn. chápat jej jako bytost veskrze imanentní přírodě. Reakce směřuje především na jednu z hlavních tezí knihy, podle níž tato Nietzschova snaha otevírá možnost nového, postantropocentrického pohledu na člověka a jeho vztahu k přírodě – pohledu, v jehož centru zájmu již nestojí člověk, nýbrž život sám, resp. kontinuum života, jež se ztělesňuje v lidském druhu a (...) jehož je lidský druh rovnocennou součástí po boku ostatních organismů. Nietzschova myšlenka o homo natura podle Lemmové předznamenává myšlení současného posthumanismu vyznačujícího se právě snahou vytvořit takový pohled na člověka a jeho vztah k přírodě, který bybyl vhodným teoretickým rámcem pro sebepojetí člověka v epoše antropocénu. Článek tuto tezi doplňuje o Heideggerovu interpretaci Nietzschovy myšlenky nadčlověka podanou v sérii přednášek Co znamená myslet?, v níž je nadčlověk chápán jako ekologický ideál lidstva schopného zodpovědně převzít moc plynoucí z technického přetváření země. Cílem článku je ukázat, že, v souladu s interpretacemi Lemmové a Heideggera, u Nietzscheho lze nalézt způsob, jak by se lidstvo mohlo produktivně vyrovnat s realitou antropocénu, a to skrze přechod od „posledního člověka“ k „nadčlověku“, kde přechod k „nadčlověku“ je chápán jako idea nastolení nového vztahu mezi lidmi a přírodou, resp. mezi lidmi a zemí. (shrink)