In the writings of Soviet philosophers and biologists, both individual and team-written, one finds interesting thoughts on contradictions in animate nature and on the diversity and specifics thereof. It must be stated, however, that biotic contradictions have been studied considerably less than social ones. We are still at the beginning of the road to the solution of this problem. One of the reasons for this is the profoundly erroneous notion that study of contradictions in nature, animate and inanimate, inevitably resolves (...) to adducing illustrations of the operation therein of the universal law of the unity and struggle of opposites. However, research on the objective dialectics of nature, particularly the contradictions inherent in it, signifies not mere adducing of examples illustrating the universal laws of dialectics, but knowledge of the specific ways in which they manifest themselves, particularly of those diverse and contradictory connections and relationships of which life is woven. (shrink)

Studie se snaží určit, co přesně v Platónově Timaiovi znamená ”vznik z nutnosti”, z jakého důvodu je k popisu nutnosti nezbytné postulovat existenci chóry, jak máme tuto entitu chápat, a konečně v jakém smyslu je matematická konstituce stoicheiai živlů dílem nutnosti, resp. rozumu. Výklad bere v potaz některé textové nesrovnalosti a nejprve ukazuje, že z nutnosti vznikají parciální tělesa, tento materiál vjemového světa, a zákonitosti jejich střetů, které jsou alogon. Tyto fenomény jsou sice jistým, jim přiměřeným způsobem logizovány, a to (...) čísly a tvary, jimiž demiurg uspořádává, tj. přemlouvá matérii, touto ”logizací” však není zrušen jejich charakter nutnosti, protože není překonána prostorovost, dimenzionalita těchto jevů, která s sebou nese jisté nutné charakteristiky a vztahy. Důvodem těchto charakteristik je způsob bytí chóry, kterou lze po Timaiově podrobném výkladu ztotožnit se zcela neurčitým prostorem, analogickým Kantovu čistému názoru prostoru, přesněji řečeno s principem prostoru. Studie dokládá, že chóra není látka ani příčina pohybu, a osvětluje, že i v rámci výkladu vzniku z nutnosti musí být při díle demiurg, poněvadž ryzí princip nutnosti, jenž je implikován v bytostných rysech neurčitého prostoru, nelze sám o sobě vůbec uchopit. (shrink)

Předložená práce je textově filosofickou analýzou první části Platónova dialogu Menón, přičemž se snaží předvést, jak v konkrétním literárním díle Platónově je obsažen střet mezi silou již skomírajícího světa tradice (s jejími hodnotami lidského života), a silou jedince, který hodnoty lidského života sám pro sebe vydobyl v kritické diskusi s tradicí. Všechny tři pokusy definovat co je vlastně areté, odhalují při pečlivém rozboru pouhé rétorické střetnutí Menóna se Sókratem jako příklad střetu dvou odlišných paradigmat a sil, uvedených výše.

Ch. 1. Medit︠s︡inskie nauki, biokhimii︠a︡, khimii︠a︡ -- ch. 2. Ėkonomicheskie nauki.

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení posvátného textu (...) Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Because of the outward openness of Platonov's world, and the existence in it of recognizable, seemingly deliberately enhanced motifs, one can easily be misled or in any event confused, never getting to the source of this diversity of meanings which, however, by being repeated over and over again, becomes a kind of monotone calling upon us to make sense of it as well. Something similar may also be identified in Dostoevsky: one and the same element, repeated incessantly, creates an (...) "emblematic theme" or an "ontological schema" the contours of which are discernible in almost all his major writings. (shrink)

Táto štúdia ponúka stručné uvedenie do sokratovskej otázky, pričom sa v nej kladie dôraz predovšetkým na Platónovho Sókrata. Prvá časť príspevku sleduje vznik sókratovskej otázky v antike. V druhej časti sa pojednáva o vzostupe Platónovej autority v riešení tejto otázky. Nasledujúca časť podáva argumenty, prečo je Platónov portrét Sókrata z pohľadu historika filozofie neudržateľný a nedôveryhodný. Navrhované riešenia sókratovského problému spočívajú v zdržaní sa úsudku o historickej autentickosti Platónovho Sókrata.

Záměrem předkládané studie bylo zmapování vývoje jednoho z klíčových témat Platónovy filosofie, problematiky duše, resp. její nesmrtelnosti, která hraje v rámci Platónova vyvíjejícího se konceptu zásadní roli v oblasti ontologické a noetické. Součástí studie není jen reflexe Platónova, ale rovněž názory jeho předchůdců, z nichž tak či onak čerpá. Pozornost je věnována tradiční homérské představě, zejména pak orfismu a jeho filosofickému uchopení v předsokratovské filosofii. Studie je první částí studie obsáhlejší, která se chce věnovat genesi Platónovy noetiky, kterou jsme uchopili (...) jako cestu od konceptů, jejichž společným jmenovatelem je teorie rozpomínání, k racionálněji založené koncepci vrcholné. Právě předkládanou studií je sledováno základní východisko jeho noetiky, zejména jejích prvních podob. (shrink)

Príspevok sa venuje problematike mýtu v závere dialógu Gorgias, v súvislosti s funkciou trestu v Platónových dialógoch. Gorgias je jedným z dialógov, ktoré sú kľúčové pre porozumenie problematike trestu. Zameraním pozornosti na záverečný eschatologický mýtus by sa mohlo zdať, že autor v súvislosti s daným otázkami zastáva nejednoznačné stanovisko. K protirečeniu dochádza na úrovni mythos – logos: na jednej strane je v celom priebehu dialógu prezentovaný nápravný účel trestu. V závere však nastáva obrat a Platónov eschatologický mýtus prezentuje na prvý (...) pohľad odlišné stanovisko. Je možné že mýtus odporuje Platónovej téze o nápravnom účele trestu a do popredia tu vystupuje jeho retributívny charakter? Alebo v skutočnosti k žiadnemu protirečeniu nedochádza a jednotlivé prvky dialógu sa navzájom dopĺňajú? Cieľom príspevku je demonštrovať, že zmena pohľadu na formu trestu a uvažovanie o treste ako o metóde elenchos by mohlo byť kľúčom k porozumeniu vzťahu mythos – logos v predmetnom dialógu. (shrink)

Članek skozi vrsto filozofskih, družbenokritičnih in znanstvenih toposov raziskuje odnos med realnostjo kot navidez od subjekta neodvisnim poljem ter Realnim kot mestom vpisa subjekta vanjo. Ta odnos se zrcali na mnogih področjih, od variacij na Platonovo votlino, do statusa zavesti v nevroznanosti, do kritike ideologije, pa vse do kvantne mehanike. Povsod se izriše enak vzorec: čeprav nikjer ne moremo predpostaviti izhodiščnega, substancialnega subjekta, pa le subjektivni vpis sploh omogoča vzpostavitev konsistentne realnosti. V tem ima razmerje med realnostjo in Realnim podobo (...) Kleinove steklenice, ki je narejena iz ene same geometrijske površine, a vendarle proizvede svojo lastno notranjost, ki se loči od zunanjosti; subjekt je ime za zavoj te ploskve same vase in ostaja njena slepa pega, ki je potrebna, da bi notranjost nastale steklenice lahko vzbujala iluzijo dovršene in celovite realnosti. (shrink)

Nikolai Fedorovich Fedorov is one of the most original and as yet inadequately studied Russian thinkers. Neither a professional philosopher, nor a well-known scholar, nor a critical essayist, he led a kind of double existence while working as an ordinary civil servant, developing his original philosophy at his leisure in the hours free from his intensive daily work. Fedorov's life was one of selflessness and self-denial, not at all eventful outwardly. He graduated from the Gymnasium in Tambov and completed three (...) years of study in the Law Department of the Richelieu Lyceum in Odessa, after which he taught for a number of years in the Borovsk, Lipetsk, Podol'sk, and other regional schools. The quarter century he spent working in the Library of the Rumiantsev Museum in Moscow was the most stable period in Fedorov's life. Fedorov's ideas attracted the attention of outstanding cultural figures. F.M. Dostoevskii became acquainted with them in 1878 through Peterson, and on March 24 of that year he wrote: "I am essentially in full accord with these ideas. I read them as if they were my own." L.N. Tolstoy, who knew Fedorov personally, said, "I am proud to be living in the same times as such a man." V.S. Solov'ev, who also associated with Fedorov, wrote to him as follows in the mid-1880s: "Your ‘project’ is the human spirit's first advance along the path of Christ since the advent of Christianity. As for me, I can only acknowledge you as my teacher and spiritual father." A.M. Gorky was especially impressed by the activism in Fedorov's views. But none of this precludes the many and very essential divergences of these authors from Fedorov. One can find some links with his ideas in A.N. Belyi, V. Ia. Briusov, N.A. Zabolotskii, V.V. Maiakovskii, A.P. Platonov, M.M. Prishvin, I.L. Sel'vinskii, O.D. Forsh, and V.N. Khlebnikov. The artist B.N. Chekrygin drafted a large fresco entitled The Resurrection of the Dead [Voskreshenie mertvykh] and a philosophical work entitled The Synod of the Resurrecting Museum [Sobor voskreshaiushchego muzeia], both inspired by Fedorov's teachings. (shrink)

Platónov Sókratés v záverečnom príhovore pred hlasovaním o svojej vine či nevine sudcom pripomína, že má rodinu, ktorá zahŕňa dospievajúceho syna a dvoch malých chlapcov. Pritom odkazuje na verše z Homérovej Odyssey, aby poukázal na skutočnosť, že sa nenarodil „ani z duba ani zo skaly“ (34d). Cieľom článku bude analyzovať a interpretovať zmysel uvedenej citácie v rámci Sókratovej argumentácie. V prvej časti sa autor sústredí na komparáciu Homérovho verša s jeho podobou v Platónovej Apológii. V druhej časti bude skúmať, akú (...) stratégiu Sókratés sledoval tým, keď sa odvolal na uvedený verš. V záverečnej časti sa zameria na otázku, z akého dôvodu Platónov Sókratés cituje Homéra napriek svojmu predchádzajúcemu vyhláseniu, že básnici nedisponujú múdrosťou. (shrink)

Gregory Vlastos je v svoji znani rekonstrukciji argumenta »tritos anthropos« menil, da je regres tretjega človeka usodna napaka platonske teorije idej, saj vpeljuje najmanj dve protislovni logični značilnosti tega nauka: predpostavlja namreč dve načeli, samopripis in neistovetnost. Argument tretjega človeka zato obravnavam na podlagi upoštevanja omenjenih načel in njune veljavnosti v dveh inačicah, ki ju je podal Aleksander Afrodizijski. V prvi, ki je tradicionalno pripisana Aristotelu pod imenom O idejah in jo najdemo v Aleksandrovem komentarju k Metafiziki, in nato še (...) v Evdemovi inačici, kakršno domnevno ta navaja pri svoji aristotelski kritiki Platonove teorije idej. V drugem delu prispevka je narejena primerjava med Aristotelovima inačicama tretjega človeka in Platonovim pripoznanjem neskončnega regresa v obeh verzijah iz njegovega Parmenida: regres iz ideje velikega in regres iz idej kot vzorov, ki prav tako končujeta v neskončnem regresu novih idej: te po svojem bistvu ne bodo več ene, ampak brezmejno mnoge. (shrink)

My dear Aleksandr!I have finally found some quiet time for a slow and attentive read of your article “The Beginning of the Black Notebooks.”1 I very much liked the article, especially for your trul...

Исследование иллюстрируется примерами анализа самого современного искусства в сферах живописи, театра, кино, литературы.

Glava 1. Osmyslenie "ideala" russkim kosmizmom -- Glava 2. Analiz osnovnykh filosofsko-antropologicheskikh ideĭ v russkoĭ religioznoĭ filosofii -- Glava 3. Idei kosmizma v russkoĭ religioznoĭ filosofii -- Glava 4. V.I. Vernadskiĭ o sootnoshenii nauki, filosofii i religii -- Glava 5. Mifologicheskoe i nauchnoe v izuchenii obraza protopopa Avvakuma -- Glava 6. Ėkonomicheskoe razvitie i nravstvennai︠a︡ degradat︠s︡ii︠a︡ cheloveka i obshchestva v format︠s︡ionnom podkhode Karla Marksa i Fridrikha Ėngelʹsa.

В монографии рассматривается соотношение индивидуальных и универсальных начал в праве как эффективное средство решения многих правовых проблем, как руководство в законодательной и судебной деятельности.

В книге осуществлен анализ философских исканий и учений, рассматривающих проблему смысла жизни человека, с целью использования заложенных в них принципов в качестве философских оснований формирования нового мировоззрения. Для научных работников.

If a formal theory T is able to reason about its own syntax, then the diagonalizable algebra of T is defined as its Lindenbaum sentence algebra endowed with a unary operator □ which sends a sentence φ to the sentence □φ asserting the provability of φ in T. We prove that the first order theories of diagonalizable algebras of a wide class of theories are undecidable and establish some related results.

Bentham was an influential thinker with an ‘essentially practical mind’. His influence on British social and political reform, however, was indirect, coming largely after his death and largely through the work of his disciples. Bentham's own attempts to put his ideas directly into practice generally had little effect. He came closest to success in the area of penal policy, winning a contract from Pitt's government in the early 1790s to build and manage a penitentiary that was to be organized on (...) the panopticon principle. Bentham saw the penitentiary as the spearhead of prison reform and as a means of effecting a change from transportation to imprisonment as a punishment for serious crime. While Bentham's use of the panopticon principle itself has attracted most attention in the literature, there was more to his scheme than this. The penitentiary proposals were worked out in great detail, they were a conscious application of his theory of punishment, and they were consistent with and an element of his all-embracing plan of social, political, and constitutional reform. (shrink)

Издание адресовано научным работникам, преподавателям, студентам и аспирантам, а также практикам, интересующимся вопросами истории философии, эстетики, религиоведения и смежными проблемами.

В монографии в широком историческом контексте охарактеризован процесс возникновения и развития сущностного наполнения принципа природосообразности в истории филисофско-педагогической мысли от античного периода по Новое время.