Článek se zabývá problematickou politické korektnosti ve vztahu k feministické filosofii vědy. Zaměřuje pozornost na užší pojem politické korektnosti - hodnotově motivovanou nekorektní práci s fakty. Konstatuje, že navzdory explicitnímu soustředění feministických autorek a autorů na význam hodnot v projektu vědy nelze chápat feministickou filosofii vědy jako politicky korektní nebo jako vybízení k politicky korektní vědě. Naopak se politicky korektní argumentace v tomto užším smyslu mohou dopouštět i práce vystupující proti feministické či politicky korektní agendě ve vědě.

Recenze: Massimo PIGLIUCCI - Maarten BOUDRY, Philosophy of Pseudoscience: Reconsidering the Demarcation Problem. Chicago: Chicago University Press 2013, 480 s.

Tento článek usiluje o systematický popis teorie stylů myšlení a myšlenkových společenství polského mikrobiologa Ludwika Flecka. Článek se zabývá výchozím bodem jeho teorie: případovou studií tzv. Wassermanova testu. Následně je Fleckova teorie prezentována nejprve ve světle Struktury vědeckých revolucí Thomase Kuhna. Jsou zaznamenány některé podobnosti mezi oběma mysliteli. Přesto se Fleckova stanoviska od Kuhnových v některých důležitých ohledech liší. Na rozdíl od převládajícího názoru, tyto rozdíly zamezují tomu, aby byl Fleck považován za předchůdce Kuhna. Z těchto důvodů tento článek zmiňuje (...) také možnost prezentovat Fleckova stanoviska v jiném kontextu, jenž je pokládán za prospěšnější, a to francouzská epistemologie. (shrink)

The article deals with the position of Lutheran theologian Andreas Osiander sen. in the history of philosophy, history of science and philosophy of science. It works on humanistic foundation of Osiander’s thought and his elaboration of the tradition of the antient wisdom and Christian cabbala of Giovanni Pico della Mirandola in particular in the biblical exegesis. The article deals with Osiander’s edition of Nicolaus Copernicus’ book De revolutionibus orbium caelestium as well and with his edition of the mathematical work of (...) Girolamo Cardano. In the context of philosophy of science Osiander’s foreword to Copernicus is analyzed and its role in the controversy between instrumentalism and realism is assessed. Osiander’s instrumentalism is viewed as an anachronism. Finally, the influence of Neoplatonism and Paracelsism in Osiander’s theology is analyzed and judged as too general. (shrink)

Recenze: Lukáš Hadwiger Zámečník, Nástin filozofie vědy. Empirické základy vědy v analytické tradici. Host: Brno 2015, 409 stran.

Studie prezentuje dvě ideje filosofie jako vědy v Traktátu ("věda o člověku" či "věda o lidské přirozenosti") a Zkoumáních ("mentální geografie" či "věda o úkonech mysli") Davida Huma a dokládá na předvedení tematizace času v 1. knize Traktátu a s odkazy na Zkoumání, že v prvním případě vede k plastické analýze času, v druhém případě pak k její absenci. V neposlední řadě je studie inspirací k novému promýšlení Humova filosofického odkazu s akcentem na Traktát, jehož 270. výročí vydání si (...) v tomto roce připomínáme. (shrink)

[Břetislav Fajkus: Contemporary Philosophy and ScientificMethodology.].

ONTOLOGIE (aneb Z čeho všeho se skládá svět) RELATIVISMUS A POSTMODERNA (aneb Má každý svou pravdu?) EPISTEMOLOGIE (aneb Jak můžeme o světě něco vědět?) FILOSOFIE JAZYKA (aneb Co je to jazyk a co je to význam?) STRUKTURALISMUS (aneb Co je to jazyk a co je to význam? podruhé) FILOSOFIE MYSLI (aneb Co to je mysl a kdo všechno jí může disponovat?) FILOSOFIE JAKO ANALÝZA MYSLI (aneb Jak nám naše mysl dává žít v našem světě?) FILOSOFIE VĚDY (...) (aneb Jak svět poznávat spolehlivě a systematicky?). (shrink)

This paper explores Pierre Bourdieu’s conception of social science. In particular, it aims to show that the common assumption that Bourdieu remains trapped in a positivist paradigm does not do justice to his multifaceted account of social science. In order to illustrate the complexity of Bourdieu’s conception of social science, this study scrutinises ten epistemological tensions which can be found in his writings on the nature of systematic forms of knowledge production. In view of these epistemological tensions, a more fine-grained (...) picture emerges which demonstrates that Bourdieu compels us to reflect upon the complexity of the various tasks intrinsic to the pursuit of a critical social science. The paper concludes by discussing the limitations and shortcomings of the epistemological presuppositions that underpin Bourdieu’s reflexive sociology. (shrink)

Článek podává systematický kritický přehled o pojetí mechanismu v tzv. nové mechanistické filosofii. Nejdříve je popsán vznik a hlavní principy NMF. Je ukázáno, že NMF vznikla do značné míry jako kritická reakce na, do té doby převažující, logický empirismus. Dále jsou představeny hlavní definiční znaky mechanismu, které jsou po té jednotlivě rozebrány. Na závěr jsou diskutovány přednosti a omezení NMF. Je argumentováno, že NMF nabídla novou a realističtější perspektivu na způsob, jakým se věda dělá a jak se dochází k vědeckým (...) objevům. Má i konstruktivní preskriptivní charakter, neboť povzbuzuje vědce k přemýšlení o vysvětlení jevů prostřednictvím mechanismů. Na straně druhé, pro vysvětlení komplexních jevů jsou heuristiky dekompozice a lokalizace, které tvoří jádro „tradičního" mechanistického přístupu, pouze prvotními aproximacemi a je potřeba je doplňovat dalšími, dynamičtějšími přístupy. (shrink)

Fenomenologie není pouze specifická metoda filosofického zkoumání, ale též svébytná filosofická pozice. Husserl je znám a diskutován spíše jako autor právě zmíněné metody, ovšem ta přeci měla sloužit jakožto organon pro vytvoření samostatné filosofické nauky. Proto se bude v příspěvku věnovat pozornost Husserlovu chápání toho, co je to filosofie, a to v kontrastu proti dobově populárním filosofickým pozicím, jimiž byly naturalismus a filosofie světového názoru s jeho nejodpudivější podobou nazývanou Husserlem pejorativně „Tiefsinn“: důvtipná duchaplnost. Husserl zamýšlí odstranit oba (...) zmíněné typy filosofie skutečně přísně vědeckou filosofií, jež bude filosofií fenomenologickou. (shrink)

Je-li nějaký filozof dotázán známými či přáteli na to, čím se profesně zabývá, a odpoví-li po pravdě, často se rozhostí rozpačité ticho. Je sice mnoho oborů, o kterých má laická veřejnost – použijeme-li tento výraz – jen mlhavou představu, avšak snad žádná disciplína nepůsobí tak vágně, jako filozofie. Domnívám se, že důvodem je to, že pojem filozofie skutečně vágní je a že pod pojmem filozofie často rozumíme natolik odlišné činnosti a přístupy, že zahrnout je pod společný pojem lze jen velmi (...) těžko. Ve svém příspěvku se nejprve pokusím naznačit, v čem je starší chápání filozofie jako činnosti blízké svou povahou vědě nadále užitečné, a pokusím se obhájit úzké pojetí filozofie jako filozofie vědy a zejména společenských věd. Tím nemám na mysli vytváření nových vědeckých pojetí, ale užitečné vyjasňování hraničních a problematických otázek, se kterými se věda potýká. (shrink)

Příspěvek poukazuje na současnou pozici (roli) transdisciplinárního přístupu ve vědě, kdy upozorňuje na potřebu, důvody a význam inter- a transdisciplinární spolupráce napříč humanitními i přírodními vědami. Výklad se opírá o zásadní ideové fundamenty filosofie a metodologie vědy a zasazuje problematiku do širšího kontextu informatizace, respektive takzvané informační společnosti, která vytváří nové (virtuální) světy (jako produkty konstruktivního typu racionality). Dále je představen obecný postup při výzkumu nových fenoménů stavějících na transdisciplinární platformě. Popsaný vývoj v oblasti vědy s sebou nese také (...) změnu přístupu ke vzdělanosti (potřebu změny). Do popředí se v současné době (opět) dostává otázka multioborově vzdělaného člověka. (shrink)

Článek se soustředí na téma, jemuž dosud mezi českými badateli nebyla věnována patřičná pozornost. Uvádí do českého prostředí přírodní filosofii Tommasa Campanelly OP (1568–1639), přičemž se zaměřuje na jeho kosmologii, astrologii, magii, medicínu a prorocké vize. Jsou zdůrazněny některé z jeho antiaristotelských tezí a v neposlední řadě je poukázáno na zajímavé paralely, analogie a průniky se staršími autory (Dante, Ficino…) i současníky (Komenský, Galileo…). Závěrečné tvrzení, že Campanella nepatří k průkopníkům moderní vědy, ale spíše k starší renesanční hermeticko-magicko-platónské tradici, by (...) nemělo zastínit literární a rétorickou kvalitu jeho spisů, především jeho metaforiku a obraznost. (shrink)

V kontextu české filosofie, kde není nouze o vzdělané a chytré lidi, ale kde se to nijak nehemží skutečnými individualitami, představuje Petr Vopěnka zcela zvláštní případ. Je matematik nejenom vzděláním, ale v matematice i leccos dokázal. Jeho knihy o filosofii matematiky, zejména jeho tetralogie Rozprav s geometrií1, jsou velice vyhraněné: Vopěnka v nich předkládá svůj originální obraz a příliš se nestará o to, aby ho konfrontoval s tím, co si o tom myslí jiní. Jak sám připouští, i historické osoby, (...) o kterých ve svých knihách píše, mu slouží spíše jako kompars, na jehož pozadí rozehrává svá barvitá líčení ‚dobrodružství poznání‘. Vopěnka ve svých knihách protestuje proti tomu, že moderní věda do obrazu světa, který buduje, vůbec nevpustila tak zásadní determinanty našeho přirozeného světa, jakými jsou neostrost či existence horizontu, který činní náš obraz světa v jistém smyslu ‘nehomogenní‘. Proti tomu se samozřejmě nabízí námitka, že to je v podstatě věci, že vědecký obraz světa je svou podstatou ostrý a homogenní. Že chtít po něm, aby byl jiný, pramení pouze z nepochopení jeho povahy a hlavně jeho role: neboť svět vykreslovaný vědou má být světem pouze v metaforickém slova smyslu, je jenom jakýmsi ‚orientačním plánkem‘, který nám má pomoci orientovat se ve světě ‚přirozeném‘. (Tím ovšem nechci říci, že by tohle nepochopení nebylo fakticky dosti rozšířené.) Vopěnka však ukazuje, že vědu, zejména matematiku, by bylo možné dělat i jinak, než jak se to považuje za víceméně samozřejmé: že je možné vytvořit matematizovaný obraz světa, ze kterého nejsou neostrost či horizont vymeteny. (I tento obraz si samozřejmě zachovává jistý druh ostrosti a homogenity, která z něj činí něco kvalitativně odlišného od přirozeného světa, avšak k přirozenému světu má blíže než ten standardní.) Tento jeho návrh je velice originální a pozoruhodný a je škoda, že mu není věnována větší pozornost a není předmětem soustavnější diskuse, ve které by se ověřila jeho nosnost. Originalita.. (shrink)

Book review:Galilei, Galileo. Prubíř. Translation by Markéta Ledvoňová and Jana Malá. Edited and commented by Markéta Ledvoňová, Daniel Špelda, and Vladimír Štefl. Praha: Togga, 2020. 354 pages.

Scholarly attempts to analyze the history of science sometime suffer from an imprecise use of terms. In order to understand accurately how science has developed and from where it draws its roots, researchers should be careful to recognize that epistemic regimes change over time and acceptable forms of knowledge production are contingent upon the hegemonic discourse informing the epistemic regime of any given period. In order to understand the importance of this point, I apply the techniques of historical epistemology to (...) an analysis of the place of the study of astrology in the medieval and early modern periods alongside a discussion of the “language games” of these period as well as the role of the “archeology of knowledge” in uncovering meaning in our study of the past. In sum, I argue that the term “science” should never be used when studying approaches to knowledge formation prior to the seventeenth century. (shrink)

Recenze: Zdeněk VAŠÍČEK, Jak se dělají filosofie. Praha: Triáda 2012, 240 s.

Studie věnuje pozornost problematice demokratizace vědy, v jejímž rámci zaujímá klíčové postavení otázka, v jaké míře a zda vůbec má mít široká veřejnost možnost zasahovat do vědní a výzkumné politiky a participovat na rozhodování v odborných záležitostech. První část studie je věnována představení dvou radikálně odlišných a vzájemně protichůdných pohledů na tuto problematiku, které byly rozpracovány v rámci poválečné filosofie vědy v dílech Michaela Polanyiho a Paula Feyerabenda a v různých podobách spolu soupeří dodnes. Tyto dva pohledy, (...) jež nás staví před volbu mezi odborností na úkor demokracie a demokracií na úkor odbornosti, jsou následně podrobeny kritickému zhodnocení a v opozici k nim je představen alternativní pohled rozvíjený v rámci vědních studií Harrym Collinsem a Robertem Evansem, jenž překračuje nutnost této volby a na základě sociologických výzkumů fenoménu odbornosti nabízí způsob, jak lze odbornost a demokratické hodnoty sloučit dohromady. (shrink)

Zkoumání dějin environmentálně filosofického myšlení v kontextech vývoje společenských poměrů u nás (na rozdíl od zahraničí) dosud stálo poněkud stranou pozornosti. Přitom se jedná o problematiku bytostně filosofickou (řešící vztah člověka a světa), navíc nabývající na naléhavosti v kontextech globální krize prostředí. Text chce přispět k obhajobě názoru, že původní a autentická filosofická tvorba byla a zůstává velmi významnou součástí naší duchovní kultury. Zabývat se dějinami domácího filosofického myšlení má smysl a v konkrétních podobách to může i dnes nabízet pozoruhodné (...) inspirace. Následující retrospektiva usiluje o doplnění obrazu dějin našeho myšlení (filosofie i vědy) o dosud neodhalené detaily a souvislosti a hledá i odpověď na otázku po původnosti myšlení našich autorů. Především jde o konkretizaci historiografického pohledu na některé ne zcela uspokojivě podchycené etapy dějin naší (české i slovenské) filosofie. Z tohoto důvodu se zaměříme na stručnou kritickou reflexi oné dominující (tedy marxistické) filosofie, zatímco podoby myšlení neoficiálního (underground, samizdat) ponecháváme stranou. Za jeden z pozoruhodných zjištěných aspektů můžeme např. považovat převahu slovenských autorů v první polovině normalizačního období (problematika VTR), kterou teprve následně doplnilo úsilí o systematičtější obecně filosofický pohled autorů českých (zejm. R. Kolářský a J. Šmajs). Studie nakonec dospívá v hodnocení etapy "reálného socialismu" (resp. období normalizace) k závěru, že nelze vystačit se zjednodušenou představou o naprostém oficiálním zamlčování environmentálních otázek a popírání reálných problémů a krizových projevů. (shrink)

V této studii se pokouším předložit postoj Margaret Cavendishové (1623-1673) ke zkoumání přírody ve druhé polovině 17. století. Pro tento účel jsem analyzovala především dílo Observations upon Experimental Philosophy (1666), které představuje nejucelenější filosofický výklad přírody této autorky. Prostřednictvím něho postihuji ontologické i epistemologické námitky Cavendishové k charakteru zkoumání přírody členy nově založeného vědeckého společenství – Royal Society. Z tohoto důvodu se zaměřuji rovněž na dílo Micrographia (1665) Roberta Hooka, který pro autorku tuto společnost reprezentuje. Cílem studie není rehabilitovat osobu (...) a dílo Margaret Cavendishové, nýbrž charakterizovat způsob, jímž se pokusila zhodnotit myšlenky nové experimentální, tj. zkušenostní vědy. (shrink)

Tato studie představuje specifické uchopení kritického racionalismu jako návrhu způsobu života. Jeho reminiscence jsou patrné již u Karla Poppera, který se však zaměřoval spíše na problematiku filosofie vědy. Ono specifické pojetí kritického racionalismu jako komplexního návrhu způsobu života rozpracoval až Popperův následovník, německý filosof Hans Albert. Popperovské filosoficko-vědní předpoklady Albert rozvíjí a aplikuje na oblast etiky, ekonomie, politiky a lidského sociálního života vůbec. Vychází přitom především z takzvaného falibilismu, který konstatuje omylnost veškerého lidského myšlení a jednání. Falibilismus je v (...) rámci Albertova kritického racionalismu spojen s takzvanými postuláty realizovatelnosti a kongruence, což souvisí s Albertovým řešením problému dichotomie poznání a rozhodnutí, respektive problému hodnotové neutrality vědy a problému tzv. čisté filosofie. V závěru studie je pak podniknut exkurs do současné vědecké praxe a načrtnuty možnosti kritického racionalismu jako způsobu života. (shrink)

Příspěvek přináší základní matematické zakotvení pojmů „teorie chaosu". Představuje klíčové vlastnosti modelů chaotického chování dynamického systému s ohledem na explanační a prediktivní sílu modelů. Z pozice filosofie vědy podrobuje analýze především reprezentační aspekty modelů chaotické dynamiky systému. Nejzajímavějším aspektem těchto modelů je přísné omezení jejich reprezentační úlohy s ohledem na splnění podmínky hyperbolicity nutné pro platnost stínového lemma.

Myšlenkové experimenty jsou populárním argumentačním nástrojem ve vědě i filosofii. Jejich kritika ze strany naturalistických a experimentálních filosofů vedla k vytvoření deflačních a minimalistických koncepcí, které oslabují epistemickou sílu myšlenkových experimentů a smiřují je s empirismem. Cílem článku je ukázat, že tyto pokusy nepřekonávají hlavní problémy, se kterými se myšlenkové experimenty ve filosofii střetávají. Omezená lidská racionalita a představivost znemožňují experimentátorům řešit nereálné scénáře spolehlivým způsobem. Myšlenkové experimenty se ve filosofii používají jinak než ve vědě, protože ty pravé jsou obvykle (...) neuskutečnitelné a uzavřené vůči možnosti empirické falsifikace. Navíc jsou založeny na vadných analogiích a neoprávněně přenášejí důkazní břemeno. Persvazivní úspěšnost myšlenkových experimentů je velmi nízká, a proto nedokáží přispět k řešení filosofických problémů. Závěrem článku je, že nejběžnější druhy myšlenkových experimentů by měly být odstraněny ze souboru filosofických metod. (shrink)

Many scientific disciplines rely on the construction and use of models: biomedical sciences are no exception. This PhD thesis addresses several aspects of the practice of scientific modeling. First, I discuss the nature of modeling as such, proposing a novel, complementary account of scientific modeling which I term the experimentation-driven modeling account and which drives the construction of mechanistic models in many fields of biological and biomedical research, such as cancer immunology. Second, I scrutinize an objection to the mechanistic account (...) of explanation according to which the account fails to accommodate the common practice of idealizing difference-making factors. I argue that this objection ultimately fails because it is riddled with a number of conceptual inconsistencies. Third, I analyze the roles of similarity judgments in some fields of cancer research which employ a variety of mouse models to learn about the disease mechanisms, arguing that by appreciating the epistemic complexities it is possible to shed new light on more general philosophical debates regarding scientific representation. Fourth, mechanisms can also be studied using more theoretical apparatus in the form of simulations. I investigate an example of an agent-based model used to model the outbreak of SARS-CoV-2... (shrink)

Studie pojednává o kritice experimentální vědy v Anglii v 60. a 70. letech 17. století. Text se soustředí na námitky, které proti nové filosofii a vědě pěstované v Royal Society vznesli ve svých dílech Margaret Cavendishová (1623-1673) a Henry Stubbe (1632-1676). Ačkoliv tito autoři kritizovali institucionalizovanou experimentální vědu z různých hledisek, shodovali se v jednom bodě: Cavendishová i Stubbe vyzdvihovali hodnotu, úroveň a relevanci antického vědění ve srovnání s výsledky bádání představitelů Royal Society. Jejich výhrady vůči Royal Society jsou zde (...) systematiky představeny ve třech tematických blocích: epistemologickém, historickém a nábožensko-politickém. Cílem této studie je ukázat, že navzdory prestiži, které se dnes empirická věda těší, nebyla v 17. století nová přírodní filosofie okamžitě a s nadšením přijímána. Zároveň chce doložit, že názory kritiků, které v dnešní době mohou působit bizarně i zpátečnicky, z tehdejšího hlediska dávaly smysl a někdy mohly být i opodstatněné. (shrink)

Ve standardních výkladech moderních dějin studia mysli ve dvacátém století se dočteme, že zatímco kolem poloviny tohoto století ovládl studium mysli zpozdilý behaviorismus, v šedesátých letech nastoupila „kognitivní revoluce“, která nadvládu behaviorismu smetla a otevřela cestu ke skutečně nepředpojatému a adekvátnímu studiu mysli. V tomto textu se chci nad tímto standardním výkladem zamyslet a zpochybnit ho: konkrétně chci poukázat na to, že behaviorismus nebyl ve všech ohledech tak zpozdilý, jak by se z tohoto pohledu mohl jevit; a že „kognitivní revoluce“ (...) neznamenala jenom vymanění se z nepřiměřenýchmetodologických okovů, ale i otevření prostoru pro to, čemu budu říkat „magická teorie mysli“ a co podle mého názoru nepatří ani do vědy, ani do rozumné filosofie.Standard accounts of the modern history of the study of mind in the twentieth century tell us that while around the half of the century the study came to be dominated by inept behaviorism, the sixties witnessed the onslaught of the "cognitive revolution", which wiped out the dominance of behaviorism and opened the way for the truly unprejudiced and adequate study of mind. In this text I want to reconsider this account and challenge it: in particular, I want to point out that behaviorism was not in all respects so inept as it may suggest; and that the "cognitive revolution" did not mean merely breaking out of inadequate methodological fetters, but rather also an opening of space for what I will call the "magical theory of mind" and what I think belongs neither to science, nor to reasonable philosophy. (shrink)

Cieľom textu je nadviazať na diskusiu o spore realizmu a konštruktivizmu, ktorá prebehla medzi Jaroslavom Peregrinom a Tomášom Marvanom na stránkach časopisu Filosofie dnes. Samotná diskusia vznikla ako reakcia na Marvanom publikovanú knihu Realismus a relativismus. Marvan v nej zastáva špecifické stanovisko realizmu, z ktorého vedie kritiku relativizujúcich postojov. Peregrin tvrdí, že spor nie je možné riešiť, lebo obe súperiace strany sú v konečnom dôsledku nevyvrátiteľné a argumenty pre a proti sa držia v patovej situácii. Marvan tvrdí, že spor (...) je možné riešiť v prospech realizmu. Predkladaný text sa voči obom názorom vymedzuje a predstavuje návrh ako daný spor riešiť. Riešenie spočíva v rozpustení samotného sporu a v predstavení hybridnej koncepcie, ktorá problémy realizmu a konštruktivizmu prekonáva. Text je rozdelený na tri časti, v prvej je uvedená kritika Marvanom zastávaného realizmu, v druhej časti je predstavená stručná analýza zdroju sporu a v záverečnej časti je načrtnutá koncepcia, ktorá spor prekonáva. (shrink)

Jaký obraz člověka nabízejí současné společenské a humanitní vědy? Tato otázka je středobodem zájmu autorského kolektivu, v němž má své zastoupení sociologie, antropologie, filosofie, historiografie, andragogika, psychologie i evoluční biologie. Ač je publikace jako celek svým zaměřením především teoretická, v jednotlivých kapitolách nalezneme množství konkrétních příkladů z reálného světa: od umění a vážení přes čtverylku a hokej až po panenku Barbie či vztah lidí k horám. Kniha ukazuje, že obrazy člověka v různých oborech nejsou zcela nesourodé, ale že naopak (...) umožňují vzájemné obohacení. Nejde o soupeřící „pohledy“ na tentýž předmět zájmu, ale spíše o možnost mezi jednotlivými společenskovědními „hrami“ svobodně volit – s vědomím toho, že každá z nich má nejen své meze a pravidla, ale i svůj vlastní půvab. (shrink)

Příspěvek připomíná filosofii „posledního Římana a prvního scholastika“ Anicia Bo­ethia, který je nejznámější díky své filosofické básni Útěcha z filosofie. Tento článek se soustředí na jinou stránku Boethiovy tvorby, na jeho překladatelské úsilí z řečtiny do latiny, kdy vytvořil novou terminologii a tak mohl syntetizovat filosofickou roztříš­těnost názorů jeho současníků pomocí exaktní metodologie. Ve svém vědeckém jazyce používal umění i logiku dohromady, s důrazem na větší srozumitelnost.Boethius sjednotil díky svému filosofickému jazyku mnoho rozdílných filosofic­kých škol – Platóna, Aristotela, pythagorejce, (...) novoplatonismus a křesťanskou teologii. Zformalizoval vědecký výzkum podle aritmetiky, dokázal reformovat svobodná umění do křesťanského světa a sjednotit vědu a filosofii pomocí matematiky. Svoji metodu nazval quadrivium, tedy čtyři cesty k moudrosti, jako součást Sedmi svobodných umění (lat. Septem artes liberales). Quadrivium se sestávalo z aritmetiky, geometrie, astronomie a hudby. Tyto čtyři způsoby považoval Boethius za nejlepší pe­dagogickou cestu k poznání fyzikálních zákonitostí našeho světa (lat. naturalia). Díky abstraktnosti této matematické cesty preferoval i důležitost jazyka a terminologie, která se používá. I přes logickou koherentnost je dle něj možné používat umělecká vyjádření pro větší srozumitelnost.Článek ukazuje i obtíže současné vědy, která je také limitována jazykem. Protože v minulosti filosofové stáli před podobným problémem, může Boethius svým důrazem na svobodnou cestu filosofie stále inspirovat. (shrink)

Tato studie je inspirována knížkou Petra Urbana Jak rozumíme druhým? Studie o sociálním rozumění a sdílení světa nejen u člověka a věnuje se současným diskuzím o povaze sociálního rozumění, zejména v případě nelinguálních tvorů. Nejvýraznější pozice zastává na jedné straně skupina srovnávacích psychologů kolem M. Tomasella, která vychází z filosofů kolektivní intencionality, na straně druhé D. Leavens a K. Bardová, kteří mají blízko k interaktivistické interpretaci problému sociálního rozumění. Bude ukázáno, že rozdíly ve výsledcích empirických výzkumů mají základ v ontologických (...) závazcích jednotlivých výzkumných programů, přičemž důležitou roli hraje vymezení se vůči problému antropologické diference. Studie se táže, je-li možné prostředky filosofi e vědy mezi soupeřícími teoriemi rozhodnout. Na závěr je uvedena možnost biosémiotické reinterpretace mimo-lidského sociálního rozumění na pozadí teorie umweltu. (shrink)

Při výběru z teorií, které bychom mohli aplikovat na problém, jímž se zabýváme, je pro nás účinnost jejich použití jedním z nejdůležitějších kritérií. Jinými slovy, naše hodnocení teorií se odvíjí o jejich schopnosti řešit problémy. V tomto eseji nejprve ukáži, jaké druhy problémů jsou pro sociální vědy klíčové, a s pomocí strukturalistické kritiky funkcionalismu nabídnu ilustrace těchto problémů. Budu přitom tvrdit, že Lévi-Straussovy přísliby spojené s jeho metodou nebyly nikdy naplněny a že je strukturální antropologie neuspokojivá.

Článek pojednává o filosofickém pozadí, charakteristických rysech a aktuálních podnětech etiky techniky židovského filosofa Hanse Jonase (1903-1993). Cílem autora je pokusit se téma představit a kriticky reflektovat v širším kontextu relevantních německých zdrojů. V první kapitole jsou představena filosofická východiska jonasovské etiky techniky, především epistemologicko-ontologický a antropologický předpoklad moderní techniky, jonasovská interpretace geneze moderní techniky a jejího vztahu k moderní koncepci vědy. Ve druhé kapitole najdeme jonasovskou analýzu technické praxe v podobě jejích pěti specifických vlastností: ambivalence účinků, nutnost použití, globální (...) rozsah a dosah v prostoru a čase, prolomení antropocentrismu a vzbuzování metafyzických otázek. Na začátku třetí kapitoly autor velmi stručně srovnává jonasovský přístup s přístupem španělského filosofa Ortegy y Gasseta, a také s přístupem Günthera Anderse, Martina Heidegerra a Karla Jasperse, tak, aby vynikly charakteristické rysy přístupu jonasovského. Dále autor některé vybrané charakteristické rysy kriticky reflektuje a zabývá se i otázkou aplikace principu předběžné opatrnosti. Třetí kapitolu uzavírá výčet možných aktuálních podnětů jonasovské etiky techniky a formulace etických maxim, které autor navrhuje, vycházeje přitom z pěti uvedených vlastností techniky, přidávaje šestou: utopické tendence. Závěr práce shrnuje dosažené poznatky a prohlubuje autorovu reflexi ze třetí kapitoly. Článek představuje sondu do tématu, které nebylo v českém myšlenkovém prostředí dosud podrobněji zpracováno. (shrink)

Tato studie je v první řadě studií z dějin filosofie. Jejím hlavním úkolem je popsat život a dílo autora, který byl v česko-slovenském intelektuálním prostředí dlouhou dobu opomíjen: anglo-amerického matematika, fyzika a filosofa Alfreda Northa Whiteheada. Jeho životní příběh bývá někdy popisován jako „příběh tří měst“: Cambridge v Anglii, Londýna a nakonec Cambridge v Massachusetts, kde sídlí Harvardova univerzita. Studie se soustředí na některé významné momenty ve filosofově životě a pokouší se je zdůraznit jako klíč k porozumění Whiteheadovu celoživotnímu (...) projektu. Na samotném závěru je dodáno několik poznámek o recepci Whiteheadových myšlenek v česko-slovenském myšlenkovém milieu. (shrink)

Tento text se soustřeďuje na prozkoumání vztahu dvou knih Alfreda Northa Whiteheada, Procesu a reality a Funkce rozumu, které byly publikovány ve stejném roce, v roce 1929. Autor textu nejprve představuje Whiteheadovo pojetí spekulativní filosofie, tak jak je představeno na úvodních stránkách Procesu a reality. Poukazuje, že Whitehead pro potřeby konstrukce filosofického schématu odmítl matematickou axiomatickou metodu a metodu rigidního empirismu a představuje Whiteheadovu vlastní filosofickou metodu, metodu deskriptivní generalizace. Ta může být ve stručnosti shrnuta jako imaginativní konstrukce spekulativního (...) schématu, založená na předchozích pozorováních, která je zpětně testována dalšími pozorováními. Text poukazuje na to, že v Procesu a realitě není předvedena imaginativní konstrukce Whiteheadovy filosofie. Jedna z fází deskriptivní generalizace tedy chybí. Text tvrdí, že tuto chybějící fázi deskriptivní generalizace můžeme najít ve Funkci rozumu. (shrink)

Recenzní studie filosofického pojednání srovnávající posice Aristotela, T. Akvinského, D. Huma a I. Kanta ohledně účinné příčiny. Autor bere v úvahu také některé aspekty moderní vědy a argumenty analytické filosofie a srozumitelnými argumenty dospívá k obhajobě nutnosti principu kauzality. -/- Review article of the philosophical dissertation comparing Aristotle, Thomas, Hume, and Kant's conception of efficient cause. Arguments notes some aspects of modern science and contemporary analytic philosophy. Intelligible arguments comes to defending aprinciple of necessary causality.

Cílem článku je ukázat, že německá raná romantika, která položila filosofické základy romantického hnutí, nebere příklon k subjektivitě prožívání jako odklon od poznání, nýbrž jako jiný způsob poznání. Romantická niternost nachází svůj protějšek ve zkušenosti světa, jemuž umění dokáže propůjčit hlubší význam než racionální filosofie a věda. Tento nový pohled na poznání je romantiky použit jak na výklad přírody, tak duchovní lidské skutečnosti. Článek upozorňuje na to, že vedle dědictví spinozismu měla romantická epistemologie důležitý zdroj v některých úvahách Kantovy (...) Kritiky soudnosti. Tato vazba je sledována zvláště na příkladu filosofie umění F. W. J. Schellinga. Argumentace článku je rozvinuta v kritické konfrontaci se subjektivistickou interpretací romantiky H.-G. Gadamera, čímž se ozřejmuje její širší epistemologický dosah i aktuálnost. Návaznost německých romantiků na Kantovu Kritiku soudnosti se spíše než tendencí k subjektivizaci estetiky projevovala ve snaze o estetizaci poznání. (shrink)

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém Teilhardova (...) díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association. (shrink)

V rámci filosofie věd panuje široká shoda na tom, že druhá polovina 20. století složila „labutí píseň" pozitivismu. Milton Friedman a Paul Samuelson, dva klíčoví autoři k metodologii ekonomie v daném časovém období, přitom tento vývoj ve filosofii vědy prý nikdy nereflektovali. Pozitivistická východiska - v prvé řadě v podobě redukcioni- stického přístupu - jsou tudíž stále přítomna ve vlivných teoretických konceptech rozvinutých ekonomy hlavního proudu. Značný počet autorů však v současnosti sdílí náhled, že tyto koncepty v nezanedbatelné (...) míře přispěly k vývoji, jenž ústil ve finanční krizi, vrcholící v letech 2008 a 2009. Předkládaný článek se proto táže, zda to byla právě krize - v níž mnozí spatřují empirické zamítnutí řady pozitivistických konceptů - která napsala „labutí píseň" pozitivismu v ekonomii hlavního proudu. (shrink)

Od poloviny dvacátého století se nejrůznější společenskovědní disciplíny obzvláště důkladně zabývají otázkou subjektu, jeho povahy a vymezitelnosti. Koncept subjektu se ukazuje jako obtížně uchopitelný a celkově problematický. Na pozadí krátkých rozborů textů zvolených ze škály oborů od historie filozofie přes psychoanalýzu a sociologii až po teorii jazyka a filozofii vědy se v našem pojednání snažíme konstruovat mozaiku několika víceméně aktuálních pohledů na subjekt, na jejímž základě pak poukazujeme na vnitřní rozporuplnost samotného procesu, jímž je subjekt konstituován.Since the middle of the (...) twentieth century, the notion of the subject and the possibilities of delineating its nature have been the focus of particular attention within a number of humanities disciplines. The concept of the subject has proved difficult to tackle, and wholly problematic in general. Briefly analysing selected texts by authors involved in various fields of study, ranging from history of philosophy by psychoanalysis and sociology to theory of language and philosophy of science, we endeavour to construct a mosaic of several more or less contemporary views of the subject, on the basis of which we then point to the instability of the process itself by means of which the subject is constituted. (shrink)

Cieľom tohto článku nie je, primárne, rozobrať Popperovu teóriu vedy, ale 1. predstaviť Lakatosove námietky proti tejto teórii; 2. kriticky ich analyzovať z hľadiska Popperovej teórie; a 3. vysvetliť, prečo justifikacionista Lakatos nemohol oceniť Popperov skepticizmus.

Příspěvek si klade dvojí cíl. V prvé řadě je jeho záměrem vyzdvihnout přínos monografie O revoluci pro celek myšlení Hannah Arendtové. Především pak nabízí interpretaci klíčového oddílu knihy, v němž spočívá vlastní jádro arendtovského návrhu „nové politické vědy“. Ústředním pro politický řád se ukazuje být rozdíl mezi pramenem moci a pramenem autority, která politickému řádu propůjčuje stabilitu. Příspěvek dokládá, že Arendtová v zakladatelském aktu politického společenství spatřuje dva „bludné kruhy“ – bludný kruh legitimity moci a bludný kruh legitimity zákonů. Zatímco (...) s prvním bludným kruhem si zdařilá americká revoluce věděla rady, druhý bludný kruh, který odkazuje k potřebě autority sankcionující pozitivní zákonodárství, ji uvedl do teoretických obtíží. Stať ukazuje, že Arendtová sama důsledně trvá na možnosti nalézt pramen autority výhradně v prostoru politického jednání. (shrink)

In the wake of contemporary controversies in France over feminist misandry, this article reflects on claimed hatred of men as a feminist discursive resource. I use the reception of Valerie Solanas’ SCUM Manifesto by some radical French feminists of the 1970s as a privileged case study, along with historian Colette Pipon’s study on misandry within French second-wave feminist movements and Judith Butler’s works on stigma reversal. I contend that in a seemingly paradoxical way, misandry is both an anti-feminist stigma and (...) a feminist discursive strategy: the inhibiting effects of such injurious term on feminist politics – the aggressive, castrating and hateful feminist you should at all cost avoid to become – can be managed, if not neutralized, by means of feminist misandry. From that point, I argue that claimed hatred of men can open fruitful political venues in challenging the stifling effects of respectability politics. (shrink)

Abstrakt Stať seznamuje se dvěma koncepcemi stylů – „styly vědeckého myšlení“ historika Alistaira C. Crombieho a „styly uvažování“ filozofa Iana Hackinga – a vyplňuje tak určitou mezeru v českém prostředí, kde jim zatím nebyla věnována patřičná pozornost. Na úvod bude představena historická koncepce Crombieho, která styly používá jako organizující kategorie pro výklad dějin západní vědy, a následně jejich Hackingova transformace ve filozofické kategorie uplatnitelné i v současné vědě. V návaznosti na to budou stručně nastíněny okolnosti jejich vzniku, vzájemné odlišnosti a (...) recepce dalšími autory. Těžiště statě spočívá v uvedení stylů do souvislosti s objektivitou, protože pro Crombieho i Hackinga jsou právě styly tím, co konstituuje vědeckou objektivitu. Odlišné pojetí objektivity v různých disciplínách je pak výsledkem ontologické mnohosti zkoumaných objektů i teoretické a metodologické plurality, mající původ právě v historicky odlišných stylech vědy. To bude ilustrováno na příkladu pravděpodobnostního a statistického stylu, který Hacking v několika svých prací detailně rozpracoval. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu Barthesovi, (...) který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)