Tato studie si klade za cíl představit antropologické a kosmologické názory ruského myslitele Nikolaje Fjodorova (1829 – 1903). Fjodorov nabízí fantastickou futuristickou vizi, v níž jsou nejen odstraněny války, nemoci a hlad, ale člověk ve snaze o své zdokonalení přemůže také smrt. Bratrství a láska povede podle Fjodorova sjednocené lidstvo k tomu, že životu vrátí všechny zemřelé předky. Tito vzkříšení lidé zabydlí zemi a později i celý vesmír. Fjodorov bývá považován za zakladatele filozofie ruského kosmismu. Mezi jeho žáky lze zařadit (...) i Konstantina Ciolkovského, který jako první uvažoval o možnosti dobytí vesmíru pomocí raket. Na Ciolkovského přímo navazují zakladatelé sovětského vesmírného programu. Autor této studie předkládá hypotézu, že myšlenka pilotovaných kosmických letů vznikla v pseudovědeckém prostředí ruského kosmismu. Přestože byly pilotované lety do vesmíru během dvacátého století tohoto svého z vědeckého hlediska problematického zdůvodnění zbaveny, dosud nikdo žádné vědecké zdůvodnění pilotovaných vesmírných letů nenabídl. (shrink)

Příspěvek se zabývá možností filozofické definice života a kritickým rozborem definice navržené Markem A. Bedauem. Podle Bedaua je vytvoření definice života nejen možné, ale i užitečné z hlediska mnoha vědních oborů. Bedau odmítá pokusy definovat život za pomoci výčtu charakteristických vlastností. Navrhuje model minimálního chemického života, který nazývá Program-Metabolism-Container model (PMC model). Ten je charakterizován jako systém tří vzájemně se podporujících prvků: 1. programu v podobě dědičné informace, 2. látkové výměny, 3. obalu, zajišťujícího izolaci systému od vnějšího prostředí a zároveň (...) identitu jednotlivého organismu. Pomocí PMC modelu minimálního chemického života lze úspěšně vyřešit otázky spjaté s charakterem a počátkem života, při jejichž řešení selhávají pokusy vycházející z jiných definic. (shrink)