In this paper, the author presents Jaspers’ view of the relationship between the state and university. According to Jaspers, universities should be free from any state control. Jaspers’ attitudes are mostly normative. According to Jaspers, the very existence of the institution of universities means that the state strives to provide a space where truth can be investigated, a space that would be independent of any kind of influence. Therefore, according to Jaspers, there is a certain tension, or even hostility, between (...) the state and university. Although Jaspers is aware that freedom to investigate at university may be abused, in the sense that teachers may become indolent, he believes that it is a risk worth taking. As far as political conflict is concerned, it can be a research topic at university, but university must not be an arena for political fighting. Jaspers indicates that, although every university belongs to a certain nation, its mission is supranational. Because of this, universities must not take sides in the struggle between nations. National issues may be investigated alongside other subjects; however, according to Jaspers, national issues must never become the objective and purpose of the existence of universities. (shrink)

The aim of this article is to reconstruct the contributions that Wittgenstein made to the field of aesthetics. The focus of interest lies on the theory of sensory perception. This theory is characterized as a program of “minimal visibilia” and will be analyzed by employing the phenomenological method. Three problems are addressed in the context of the visual space, such as blurredness, indistinctness and sensory impressions. A distinction between the visual space and the Euclidean space can only be made by (...) comparing their respective typical structures. We will particularly analyze the relation that exists between the perceiving human being on the one hand and the visual space on the other hand. In order to get a deeper insight into this problem the visual space shall be compared to a two-dimensional picture. Moreover the role and function of the colours have to be clarified to establish a “minimum visibilia”. (shrink)

[Reflecting authenticity, the space of Europe, deliberative democracy and cosmopolitanism].

Tako kot se slovenski prostor ne more pohvaliti z množico srednje­veških analov in kronik, bera teh tudi za zgodnji novi vek ni velika. Za mesta velja to zlasti, ko je govor o mestnih analih ali kronikah, ne o vseh tovrstnih dokumentih, ki so nastali v mestnih okoljih. Glede na to, kakšni razlogi so mestnim predstojništvom narekovali zapi­sovanje dogajanj, ne preseneča, da poznamo zelo malo sistematično nastalih zapisov o spomina vrednih dogodkih kot takih. Nastalo jih je vsekakor več, kot jih (...) je preživelo do časa, ko so postali predmet zanimanja ohranjevalcev pričevanj o preteklosti in njenih preuče­valcev, pri čemer je neugotovljivo količinsko razmerje med nastalim in ohranjenim gradivom. Na obstoj nekaterih (proto)analov lahko sklepamo iz njihove instrumentalizacije. Ko so mesta višjim oblastem poročala o svojih tegobah in nanje naslavljala prošnje, so naštevala z letnicami in deloma tudi datumi podprte nesreče in druge dogodke. Neke vrste analov oziroma zapisov lokalnozgodovinskih dogodkov sta prejkone premogli tudi tisti dve kranjski mesti, Novo mesto in Kamnik, ki sta se polihistorju J. V. Valvasorju leta 1680 edini odzvali na njegovo tiskano okrožnico. Ni dvoma, da je le redkokatero kranjsko mesto v njegovem času prakticiralo pisanje kronike ali analov, kot jih je poznal poznejši čas. Ohranil se ni noben tak zapis v obliki samostojnega dokumenta niti ni potrjen obstoj česa takega, na kar bi nedvoumno kazali viri. Tudi za Ljubljano imamo samo dve rokopisni kroniki, ki sta delo zasebnikov iz 17. in zgodnjega 18. stoletja. Tako poznamo od mestnih analov, nastalih v mestnih pisarnah, le anale mesta Krško (1601–1646), raztresene na več mestih po t. i. mestni knjigi, in izvlečke iz analov mesta Kostanjevica (1617–1686). V obeh primerih je šlo pretežno za osebno iniciativo in delo mestnih pisarjev, obakrat dolgoletnega pisarja. Krška mestna knjiga je nazoren primer postopnega nastajanja analov v knjigi, ki ni bila namenjena samo tej zvrsti zapisov, kostanjeviški izvlečki pa so primer instrumentalizacije tovrstnih pisnih pričevanj. Slednji so se ohranili v dveh različicah, namenjenih praktični rabi – nadrejeni oblasti prikazati razloge za slabo stanje mesteca. Tako krški kot kostanjeviški mestni anali so pritegnili pozornost že sredi 19. stoletja. V pričujočem prispevku so v integralni obliki objavljeni v slovenskem prevodu. (shrink)

Mediteran je prostor susreta. Susretanje s jedne strane znači komunikaciju, aktivnost, otvorenost, prožimanje, dok s druge strane znači i sukob, često i rat, uništenje, istrebljenje. Susretanje je, dakle, istodobno opasnost i šansa, prijetnja i prigoda, mogućnost iščeznuća i predložak za novi kvalitet, što se na Mediteranu jasno ogleda. Neprestani napon, odnosi harmonije i suprotnosti, sličnosti i različitosti, pokazuju Mediteran u bitnom upravo kao prostor posredovanja, a posredovanje kao uvjet mogućnosti nečeg takovog kao što je Mediteran.Jedno od temeljnih posredovanja, (...) iz kojeg proizlaze ostala, jest odnos čovjeka i čovjeka, što bi se, govoreći jezikom pitanja, moglo drukčije odrediti kao pitanje mogućnosti i svrhe ljudske zajednice, odnosno bîti političkog. Na Mediteranu je, između ostalog, izvorište dva, mogli bismo reći oprečna, ali određujuća pristupa ovom pitanju: tzv. tradicionalni pristup politici – antičkogrčko shvaćanje politike kao djelovanja slobodnih i jednakih građana, koji u državi kao političkoj zajednici ozbiljuju bitne svrhe ljudskoga dobroga i pravednog života te čiji najreljefniji izraz nalazimo kod Aristotela , dok je s druge strane ono što nazivamo novovjekovnim pristupom politici, koji predstavlja nasuprotni pol antičkogrčkom određenju odnosa. Radikalni obrat nastupa upravo s Machiavellijem, a raščlambom njegova djela razabiru se i utjecaji na suvremenost.The Mediterranean is a meeting point. On the one hand, meeting points imply communication, activity, openness and interlacement, while on the other, conflict, frequently even war, destruction and extermination. Meetings, therefore, represent both danger and opportunity, threat and occasion, the possibility of annihilation and a model of a new quality, which the Mediterranean clearly mirrors. Its endless tension, the relations between harmony and opposition, its similarities and differences reveal the Mediterranean, in its essence, as a zone of mediation, and mediation itself as the very prerequisite of the existence of something like the Mediterranean.One of the most fundamental mediations, out of which all the others derive, is the relationship between man and man. Once translated into the language of questions, this could be reformulated as the question of the possibility and purpose of human society, i.e. the essence of the political. The Mediterranean is, amongst other things, the source of two, one could say diametrically opposed yet determinative approaches to this issue: one is the so-called traditional approach to politics – the Ancient Greek understanding of politics as a set of actions by free and equal citizens, who fulfil the purposes of a good and virtuous life in a state as a political community, the most outstanding example of which is formulated by Aristotle – while the other is the so-called modern approach to politics, which is the polar opposite of the Ancient Greek definition of the relationship at hand. With Machiavelli a radical shift takes place, and the analyses of his work disclose his influence on contemporaneity. (shrink)

The aim of this paper is primarily to consider some basic concepts and their meanings related to contemporary social interactions, starting from the classical sociological concepts of social relationship and social interaction, and to see what is changing and what remains the same in the age of networking and “moving” to virtual space. In other words, we want to re-examine their form and content in an age without the necessity of the spatial dimension for a relationship, in which new forms (...) and concepts occur, such as network, networking, virtuality, etc. The first chapter will show the meaning of social relations and social interaction, which imply those social relations in which contact/encounter or communication is present and which leads us to the concept of social interaction in the same space and at the same time. The topic of the second chapter is social interaction at the same time without space, when, with the application of information technology, individuals and societies enter the cyberspace of a new virtual reality. This leads us to the development of various forms of interaction on social networks, which is the topic of the third chapter. The fourth chapter discusses some of the risks and positive possibilities of virtual interactions over real ones. (shrink)

Abstrakt. Běžně se má za to, že pravidla hrají v rámci myšlení jenom marginální úlohu. Myšlení je přece proces, který je svou podstatou svobodný, ne-mechanický a kreativní – a tudíž nikoli řízený nějakými pravidly. Často se má dokonce za to, že je to právě absence pravidel, která dělá z lidského myšlení to, čím je, a co člověka principiálně odlišuje od stroje. V ostrém kontrastu k tomuto pohledu stojí Wittgensteinův výrok, že vlastně nemůžeme překročit hranice logiky – že nemůžeme myslet tak, (...) aby to bylo s pravidly logiky v rozporu. Jak mohl Wittgenstein tvrdit něco, co zní tak očividně nesmyslně? V přednášce se chci podívat na roli, kterou v rámci myšlení hrají pravidla, z poněkud jiného pohledu, než jak to bývá běžné. Nemyslím, že by existovala nějaká pravidla, která by obecně vedla naše myšlenkové pochody; jsem však přesvědčen, že jistý druh pravidel hraje z hlediska myšlení skutečně klíčovou roli – jsou to ta, která konstituují 'prostor významů', o něž se naše myšlení standardně opírá. (shrink)

Studie se věnuje otázce po ontologickém statusu ideálního, potažmo fenomenálního prostoru v pojetí Gottfrieda Wilhelma Leibnize. Nejprve bude ujasněno, v jakém smyslu lze podle Leibnize za prostor v pravém slova smyslu považovat primárně pouze prostor ideální, sekundárně však rovněž prostor fenomenální. Posléze se vymezím zejména vůči takovým interpretacím leibnizovského ideálního prostoru, které v něm spatřují předzvěst prostoru kantovského. Leibnizův ideální, matematický prostor zde totiž bude přirovnán spíše k prostoru suárezovskému, případně hobbesovskému, nikoli však kantovskému.

Riječ “intelektualac” francuskog je porijekla, nastala krajem 19. vijeka. Stvorena tokom afere Dreyfus, uglavnom se odnosi na one mislioce koji su spremni da interveniraju u javnom forumu, čak i ako to znači da sebe izlažu riziku (Le Sueur 2001:2). Teoretičari kao što su Edward Said, Paul Ricoeur, Jean-Paul Sartre i Michael Waltzer dali su doprinos diskusiji o intelektualcima: intelektualca Said vidi kao kritički nastrojenog autsajdera, Ricoeur kao političkog edukatora, Sartre kao čovjeka od akcije, a Waltzer kao brižnog insajdera. Opisati intelektualca (...) na ovaj način, pak, ne spominje prostor unutar kojeg intelektualac djeluje, tj. građansko društvo. Upravo se u takvom prostoru ljudskog udruživanja i odnosnih mreža može promovirati kultura dijaloga, tolerancije, umjerenosti i uzajamno korisnog rješavanja sukoba, upravo onakva kultura kakva otjelotvorava stavove i vrijednosti demokratizacije. Mada intelektualac, onakav kakav je gore opisan, igra značajnu ulogu u održavanju dobro razvijenih demokratskih društava, u postkonfliktnim društvima, kakva su i kosovsko i bosanskohercegovačko, pojavljuje se potreba za intelektualcem koji je više od pukog kritičara društva, edukatora, čovjeka od akcije i saosjećajnog pojedinca. I tu na scenu stupa hiperintelektualac. Najupečatljivija karakteristika hiperintelektualca je možda upravo stepen u kojem se intelektualac bavi društvenom kritikom, političkim obrazovanjem, akcijom i “insajderizmom”, ne kao ideolog, već kao nestranačka fi gura. Društvena kritika i političko obrazovanje hiperintelektualca manifestiraju se na nestranački način, tako da se jasno čuje sve što je moguće i napadati i braniti, i sa jedne i sa druge strane. To je poseb-. (shrink)

Diskuse o filosofických problémech spojených s nástupem autonomní dopravy je často spojena s negativy a je vedena v duchu techno-pesimismu. Významný prostor v této debatě je věnován aplikaci vozíkového dilematu („trolley problem“) do řídících algoritmů vozů. V této eseji se však zamýšlíme nad dalším problémem našich morálních intuic – otázkou morálního aktérství. Pocit morální odpovědnosti si žádá faktickou kontrolu nad situací a kauzální odpovědnost. O tu bývalý řidič jako pasažér autonomního vozu přichází, ale přesto může cítit vinu. Prioritně bychom (...) se měli soustřeďovat na morální psychologii uživatele, spíše než na hledání optima kolizí pro algoritmy. V eseji poukazujeme na historické paralely absence aktéra v automatických systémech i na to, že lidé snáze přijímají autonomní nákladní dopravu než dopravu osob. Dále nastiňujeme možné způsoby řešení přesunu odpovědnosti, a to nejprve prostřednictvím analogie s řidičem přicházejícím o aktérství nástupem do vozu hromadné dopravy. Možný operátor autonomních vozů, který na provoz dohlíží místo skutečného řidiče, může představovat dočasné opatření. Skutečnou alternativou morální odpovědnosti by se ale mohl stát fiktivní morální aktér dosazený provozovatelem vozů. Oproštění se od vlastnictví autonomního vozu osvobozuje lidi od konečného vnímání morální odpovědnosti, takže krátkodobé výpůjčky, sdílení nebo hromadná doprava by mohly být další vhodnou odpovědí na tento psychologický fenomén. Klíčová slova: aktérství, autonomní vozidla, morální odpovědnost, morální intuice. (shrink)

Nietzschův zájem o tématiku rétoriky dosáhl prvního pomyslného vrcholu na konci roku 1872 a v první polovině roku následujícího. Průsečíkem textů z tohoto období, tedy eseje O pravdě a lži, univerzitních přednášek a osobních skic, se stala myšlenka, podle které nelze rétorickou aktivitu subjektu redukovat pouze na prostor jazyka; ta je totiž přítomná i po celou dobu konstituce naší názorné zkušenosti. Ve snaze po vysvětlení této pro dějiny rétoriky zcela atypické představy se ovšem budu muset dotknout i několika dobových (...) filosofických tradic, na základě kterých si na konci 60. a na začátku 70. let ujasňoval svá epistemologická východiska. Na závěr se pokusím (bez hlubší kritiky) najít možné paralely mezi touto Nietzschovou představou a teoriemi konceptuálních metafor, které v mnohém předznamenal. (shrink)

Článek se zabývá třemi fyzikálními teoriemi, jež popírají realitu času, konkrétně koncepcí Kurta Gödela, Juliana Barboura a Carla Rovelliho. Tvrzení, že čas neexistuje, totiž přesahuje rámec fyziky a nemalou měrou spadá také do oblasti filozofie, čímž zde otevírá prostor pro jeho filozofickou reflexi. Co tedy z hlediska filozofie znamená, že čas neexistuje? Je například možné, aby změna existovala bez času? Abych mohla odpovědět na zmíněné otázky, nejprve se zaměřím na samotný pojem existence. Dále představím jednotlivé autory a jejich koncepce, (...) které se pokusím kriticky zhodnotit, a na závěr upozorním na související epistemologické a ontologické problémy. (shrink)

Istorija politicke ekologije kako se odvija u Francuskoj tokom poslednje dve decenije moze da se protumaci kao da je orijentisana na stalno ispitivanje naucne ekspertize i iskljucivom odredjivanju akcija koje treba preduzeti za suocavanje sa ekoloskom krizom. Jedna takva evolucija je dobrodosla jer ona oslobadja prostor za razmisljanje i politicku akciju. Medjutim, aktuelna konfiguracija problema klimatskog zagrevanja je takva da preti da se izgubi ova prednost. Takodje potrebno je rekonfigurisati krizu ekoloskog misljenja u oblasti klimatskog zagrevanja da bi se (...) dao smisao onome sto nam se desava kao i konzistentnost sadasnjim akcijama i inicijativi. (shrink)

Cílem příspěvku je představit a zhodnotit filosofickou pozici A. N. Whiteheada, podle které je dualismus fatálním omylem v jádru moderní vědecké kosmologie, a proto je možné pokládat jej za jednu z příčin moderních ekologických a socioekonomických krizí. Nejprve je shrnuta Whiteheadova kritika mechanistického materialismu, z něhož vychází dualistický rys západního myšlení, který Whitehead nazývá bifurkací přírody. Je ukázáno, jak oddělování lidské mysli a kosmu neponechává žádný prostor svébytnému vědomí a životu a jak atribut nezávislosti ducha ústí v soukromé světy (...) zkušenosti a morálky. Dále je argumentováno, že centrální motivací Whiteheadovy kosmologické koncepce je vybudování systému, v němž si estetické, náboženské a morální zájmy podají ruku s koncepty světa, které mají své kořeny v přírodních vědách. Whiteheadova kosmologie je interpretována jako posun od materialismu k organicismu a zároveň jako přechod od statického k dynamickému pojetí kosmu. (shrink)

Ovaj rad opisuje promene naucne paradigme u demografiji do kojih je doslo u kontekstu drustveno-politickih procesa tokom zadnje dve decenije dvadesetog veka. Promena se posmatra u domenu analize reproduktivnog ponasanja gde je, kako tvrdi autorka, teorija demografske tranzicije ostala dominantan okvir analize ali je prednost dobila njena modifikovana verzija koja primat daje idejnim u odnosu na struktrualne varijable u objasnjavanju reproduktivnog ponasanja; i u domenu socijalne politike, gde je, po recima autorke, napusten koncept planiranja porodice a na njegovo mesto stupio (...) koncept populacione politike. Autorka, medjutim, tvrdi da alarmirajuca upozorenja i ostra retorika o populacionim problemima nisu doveli do formulisanja specificnih mera populacione politike te da su demografski diskursi koji su u to vreme prepravili javni prostor bili mnogo znacajniji za politiku identiteta - nacionalnog i rodnog - nego za socijalnu politiku. (shrink)

Na podlagi Deweyjevega razlikovanja med »zgolj združbenim obnašanjem« in »resnično družbenim obnašanjem« skuša članek pokazati, da lahko delo razumemo kot tisti dejavnik, ki omogoča prehod od prvega do drugega, tj. do skupnosti delovanja oziroma do sodelovanja. Izpeljava izpostavi demokratične zmožnosti, ki so lastne delu, in nazadnje privede do možnosti, da bi delovno okolje obravnavali kot demokratično javno mesto, ki bi lahko utemeljevalo vse druge prostore te vrste.

Članek poda fenomenološki prispevek k estetiki vsakdanjosti, pri čemer izhaja iz nekaterih konceptov, ki jih je razvil Martin Heidegger. Cilj je razumeti pravo naravo same vsakdanjosti v vsej njeni dolgočasnosti in sivini ter poudariti, da v vsakodnevnosti obstaja estetski vidik. Estetika vsakdanjosti ni le »izjemno v navadnem«. Da bi razumeli celoten obseg estetike vsakdanjosti, moramo raziskati fenomen navadnega in vsakdanjega. V pričujočem članku je ontologija človekove vsakdanje eksistence razložena s pojmi kraja, življenjskega sveta, domačnosti in tujosti. Estetski vidik vsakdanjega temelji (...) na teh eksistencialnih strukturah. Človekova eksistenca se večino časa godi na domačem kraju – ki je lahko dom, delovni prostor ali pa poznani predeli v domačem mestu. Ko se premikamo po domačem območju, občutimo izkustveno ukoreninjenost in varnost. Element nepričakovanosti, ki je včasih povezan z občutkom tesnobe ali celo strahu, umanjka. Prav to dejstvo, da ni nobenih presenečenj, da stvari potekajo gladko, kot pričakujemo, je prijetno. Početi stvari na rutinski način ima določene vzorce, ki so zadovoljujoči, v njih pa je tudi estetski vidik. Estetika vsakdanjosti se nahaja v odsotnosti izjemnega, v občutku počutiti se doma in imeti nadzor. Estetika domačega je estetika manka, tiha fascinacija z odsotnostjo zahtev iz okolice. (shrink)

Mediteransko nasljeđe kulture, filozofije, povijesti i umjetnosti nepregledan je univerzum procesa, informacija, sinteza i imaginacija. Sam po sebi, Mediteran se predstavlja kao jedna opća imenica takvog opsega da predstavlja rod u kojem je velik dio opće europske kulture uvijek jedna od njegovih vrsta. No, ipak, riječ je o dojmu koji ne može težiti precizno utvrđenoj konstataciji već jednoj općoj opservaciji koja samo pokazuje da zamisao o zahvaćanju u smisao Mediterana kao nasljeđa ili suvremenosti predstavlja jedan ogroman, ali nikad dokraja dovršen (...) posao.Kao opće i široko obuhvatno ime, mediteranski prostor, onaj virtualni i onaj stvarni, otvorio je prostor mnogim iznimnim osobnostima. koje ukazuju na pojedinačni značaj svake od njih. Neizbježno, one ne mogu u kontekstu mediteranskog prostora predstavljati više od pojedinačnog slučaja koji nikad ne može obuhvatiti cjelokupni doseg pojma mediteranskog. Ali ono što mogu jest obznaniti one vlastite dosege koji ukazuju na vrijednost onoga što im je u mediteranskom prostoru otvoreno da misle, stvaraju i žive. U kontekstu Mediterana tu je uvijek prisutna jedna dimenzija napetosti između općeg i pojedinačnog, između napora da se izrazi duh vremena i nasljeđa, vlastito slaganje i neslaganje s njim, ali i promišljanje koje može probiti duh danog. Jedan od takvih filozofskih i umjetničkih osobnosti jest Albert Camus. Kao jedna od danas gotovo zaboravljenih figura mišljenja i umjetnosti, njegovo propitivanje humaniteta u djelima kao što su Mit o Sizifu i Pobunjeni čovjek svojevremeno su ostavili dubok trag iza sebe. Iako on nije napisao svoje pismo o humanizmu kao što je to učinio Heidegger , njegovo se djelo čini kao poseban slučaj jednog općeg govora o humanizmu suprotstavljen i zasigurno najpoznatijem intelektualcu svog doba, Jeanu Paulu Sartreu, intelektualnom hegemonu onoga doba. Postoji iskušenje da se Camusa u toj konstelaciji dovede u vezu s, recimo, stoicizmom, no time bismo promašili bit u odgovaranju na pitanje koliko bi njegov humanizam imao snage biti suvremeni humanizam, a koliko nova tehnika interpretiranja istog. Stoga mi je namjera propitati, suvremenu mogućnost tvorbi Camusovih promišljanja o povijesti, humanizmu, politici i umjetnosti, kao i danas uočljivi pomak u odnosu na prijašnje dosege u propitivanju etičnosti, politike i umjetnosti na mediteranskom prostoru.The cultural, philosophical, historical and artistic heritage of the Mediterranean is a measureless universe of processes, information, syntheses and imaginations. In itself, the Mediterranean portrays a general noun of such scope that it represents a kind in which a large part of general European culture is always but one of its sub varieties. However, this is but an impression, which cannot aspire to become a precisely verifiable or verified statement, or a general observation, which only demonstrates that the idea of penetrating the meaning of the Mediterranean as a heritage or contemporaneity represents an enormous yet never fully completed task.The Mediterranean space – both the virtual and actual – as a general and widely inclusive toponym has opened its doors to countless exceptional individuals, who point to the particular significance of each. Inevitably, within the context of the Mediterranean space they cannot exemplify more than a particular case that can never embrace the range of the Mediterranean concept as a whole. Yet, what they can do is disclose their own reaches that point to the value of that which is open to them in the Mediterranean realm to be thought, created and lived. A dimension of tension between the general and the particular, between the effort to express thespirit of time and heritage, one’s agreement and disagreement with it, as well as one’s reflections capable of penetrating the spirit of the given – are invariably present within the context of the Mediterranean. One such philosophical and artistic individual is Albert Camus. As one of the almost forgotten figures of thought and art today, his questioning humanity in The Myth of Sisyphus and The Rebel once left a profound trace. Although he never wrote a letter on humanism as Heidegger did , his work appears to be a special case of a general speech on humanism opposed to even surely the most famed intellectual of his time, Jean-Paul Sartre, the intellectual hegemon of his time. Within this constellation one can easily be tempted to compare Camus with, for example, Stoicism, but by doing so one would fail to answer the question of whether his humanism has the strength to be a contemporary humanism or just a novel interpretation technique of the same. This paper intends to examine the contemporary possibilities of constructing Camus’s reflections on history, humanism, politics and art, as well as the today distinct shift in relation to the earlier reaches of the studies into ethicality, politics and art within the space of the Mediterranean. (shrink)

Razširjeno sumničenje nadvlade vida v moderni kulturi, ki so ga v tem stoletju izrazili številni francoski intelektualci, je vplivalo na prakso in samorazumevanje nedavne ameriške umetnosti. S sledenjem vpliva mislecev, kakršni so Bataille, Foucault in Derrida ter umetnikov, kot je Duchamp, skuša članek razložiti zavračanje visokomodernističnega vrednotenja čiste optičnosti, ki sta ga v dobi neposredno po drugi svetovni vojni zagovarjala Clement Greenberg ter Michael Fried. Čeprav so pogosto komentirali premestitev težišča modernistične umetnosti iz Pariza v New York po letu 1945, (...) to ne velja za kasnejše »maščevanje« francoske teorije, ki so ga v angloameriški kulturni prostor prenesli kritiki, kakršna sta Rosalind Krauss in Norman Bryson. Vpliv te teorije je pomagal spodkopati vrednost abstraktnega ekspresionizma v korist drugih gibanj, kakršna so neodada, konceptualna umetnost in minimalizem, kijih lahko delno razumemo kot zavračanje prvenstvenosti vizualnih vrednot. (shrink)

Pouk klasične kulture in književnosti je prostor, kjer dijaki poleg splošnega znanja in razgledanosti pridobivajo tudi sposobnosti ču­denja, avtorefleksije, samokritičnosti in strpnosti. Proces ni nikoli zaključen, to za raziskovanje samega sebe velja že iz antičnih časov; kot bi rekel Kavafis, je včasih pomembna zlasti pot. Dijake po gimnaziji čaka še dolgo zorenje v »umetnosti življenja«, učiteljska prizadevanja ne obrodijo vedno takojšnjih sadov, morda občasno naletimo tudi na gluha ušesa. Važno je, da ne ustvarjamo fiktivnega prepada med snovjo in življenjem; (...) tega se nenazadnje dijaki učijo celo preko ra­zvozlavanja jezikovnih ugank zapletenih latinskih ali grških stavkov. Pouk klasičnih jezikov je skozi generacije izkazal in potrdil svojo vzgojno-izobraževalno vrednost. Novi časi vsekakor zahtevajo sveže učne pristope, ne pa nujno novih vsebin, saj človek išče odgovore na ista temeljna bivanjska vprašanja, kot jih je iskal v antiki. (shrink)

Što se može očekivati od susreta i dijaloga između kulture i Crkve ? Polazna točka u ovoj raspravi je novum kojega je iznjedrio Drugi vatikanski sabor; kulturalno gledano, on predstavlja događaj kojim su srušene umjetne prepreke između kulture i Crkve . Upravo taj događaj čini se da je širom otvorio vrata susretu i dijalogu između Crkve i kulturalnog ambijenta u kojemu se i Crkva nalazi.Crkveno-teološko zauzimanje za dijalog sa suvremenom kulturom moralo bi, prema autorovu mišljenju, ispuniti neke zahtjeve ili pretpostavke, (...) kako bi taj dijalog ne samo bilo lakše ostvariti nego da donese i određene plodove svijetu i čovječanstvu. Jedna od prvih pretpostavki jest simpatija u odnosu prema svijetu i vremenu u kojemu se živi i djeluje; to je neophodan prvi korak u uspostavljanju »prvoga kontakta« između Crkve i kulture. Druga je pretpostavka ona koja se odnosi na snažniju valorizaciju uloge lokalnih crkava koje se čine primjerenijim subjektima što će lakše naći dodirne točke između općeljudskih pitanja i kulturalno elaboriranog navještaja vjere. Nadalje, unutar Crkve sve važnije mjesto i ulogu u vođenju dijaloga sa suvremenom kulturom trebaju imati vjernici-laici, tj. muževi i žene više uronjeni u razna svjetska životna područja kao što su politika, gospodarstvo, zdravstvo, itd. Unutar same Crkve valjalo bi sjediniti tzv. »benediktinsku duhovnost«, koja privilegira autoritet , s tzv. »franjevačkom osjetljivošću« koja je više usmjerena na bratstvo/sestrinstvo , ne samo među ljudima nego i sa svim stvorenim. Konačno, ne treba zaboraviti niti razlikovanje između vjere i teologije : to razlikovanje, koje ne znači strogo dijeljenje, otvara prostore da se različitim kulturalnim načinima izrekne vjera u Isusa Krista u različitim ozemljima i ambijentima u kojima ljudi obitavaju.What is to be expected from an encounter and dialogue between culture and the Church ? The starting point of this paper is the novelty introduced by the Second Ecumenical Council of the Vatican; culturally speaking, it represents an event with which the artificial obstacles between culture and the Church were pulled down. It seems that it was this event precisely that fully opened the doors to the encounter and dialogue between the Church and the cultural environment which the Church is also part of.The Church and theology’s advocating of dialogue with contemporary culture must, according to the author, meet a number of requirements or presuppositions not only for this dialogue to be conducted without unnecessary difficulty, but also for it to be fruitful for the world and humanity. One of the first presuppositions is sympathy in relation to both the world and times we live in; this first step is essential in the Church’s making “first contact” with culture. The second presupposition pertains to a more potent valorisation of the role of local churches , which seem to be more appropriate subjects to be able to more easily locate connection points between universally human questions and the culturally elaborated annunciation of faith. Furthermore, those who should have an increasingly more important role within the Church itself in leading this dialogue with contemporary culture are worshiping laymen, i.e. men and women who have been deeply and greatly involved in the various universal fields of life, such as politics, economy, health services, etc. Within the Church the so-called ‘Benedictine spirituality’, which privileges authority , should be merged with the so-called ‘Franciscan sensibility’, which is more directed towards a brotherhood/sisterhood not only between people but also with all that is created. Finally, the difference between faith and theology must not be forgotten either: this difference, which does not imply a strict division, creates space for the faith in Jesus Christ to be professed in the different ways of the cultures and environments that people live in. (shrink)

Autor článku se snaží dokázat, že při formulaci vhodných kritérií je možné (a užitečné) provést komparaci a hierarchizaci kultur. Práce se opírá o teoreticko-historickou metodu (Smith, Hume) i o metodologické přínosy Hayeka (kompozitivní metoda). V souladu s konceptem svobody, který je rozvíjen u Kanta, Hegela, Černého, Patočky, je v návaznosti na Fukuyamu koncipován "ideální typ" konce-vrcholu dějin. Je jím kombinace klasické liberální demokracie a kapitalismu volné tržní soutěže. Jak ukazuje historická evidence, směřování k tomuto vrcholu je inherentní tendencí samotného dějinného (...) pohybu. Pouze klasická liberální demokracie spojená s kapitalismem laissez-faire umožňuje v nejvyšší možné míře uspokojovat lidské potřeby a rozvíjet lidskou přirozenost; tento systém poskytuje prostor pro vrcholný stupeň individuální svobody, totožné se zákonem a zahrnující odpovědnost za právní a politický řád, který umožňuje spontánní fungování volné tržní soutěže. Takto formulovanou svobodu nalézáme pouze v západní kultuře. Na závěr práce je argumentována problematičnost integrace příslušníků kultury s nižší mírou svobody. (shrink)

U ovom radu autor nastoji da svoju knjigu Filozofska zivotinja: zoografski nagovor na filozofiju izlozi vlastitoj bespostednoj analizi ne bi li je preventivno odbranio od potencijalnih kritika drugih. Na taj nacin, s druge strane, on veruje da upravo otvara prostor za takav govor o knjizi i temama koje ona provocira koji ne bi bio tek nakanadno uredno registrovanje i/ili prigodna pohvala, vec njome inspirisan samosvojni prilog koji joj nazad odjekuje.

U ovom prilogu autor sagledava i analizira kakvu ulogu igra metafora 'korena', kao i citav onaj diskurzivni sklop koji se za nju veze - 'ukorenjenost', 'iskorenjenost' i tako dalje - te kako funkcionisu botanicke analogije uopste u modernoj politickoj teoriji. Ideoloska podvajanja se iz ovog aspekta prikazuju kao u jednakoj meri, samo na razlicite nacine, fiksirana za predstavu korena ljudske egzistencije ili dobro uredjenog drustva - i odgovarajucu sliku rascvetalog drveta ukoliko je izniklo na tim osnovama - u cijem su (...) povlascenom posedu i iz kojeg crpu pravo i na 'radikalno' postupanje. Razlika, pak, pocinje tek tamo gde jedni zagovaraju bezuslovno negovanje datog korena a drugi preku neophodnost njegovog zamenjivanja novim. U zakljucku rada se sugerise da bi napustanje floralnih metafora moglo ne samo da otvori prostor za razlozan disput o pitanjima na koja se mislilo da one pruzaju odgovore, nego i da bi tek takvo odstupanje od fascinacije korenom u savremenosti bilo zaista - korenito. (shrink)

Ovaj clanak pokusava da oznaci one dileme, demontaze i prekompozicije filozofije, koje su primetne u njenom samorazumevanju u poslednjih nekoliko decenija. Kao odgovor na kardinalno postavljeno pitanje svoje vlastite dalje odrzivosti i opravdanosti, izdvajaju se tri njena razlicita i konkurentska lika - koje sugerisu i reprezentuju Adorno, Habermas i Rorti - pod kojima ona veruje da bi dalje mogla nastupati. Posebna se paznja posvecuje u tom kontekstu pojmu kritike. Detektuje se da je problem prezivljavanja i legitimacije kritike u modernoj filozofiji (...) isprva identifikovan sa pitanjem opstanka same filozofije. Filozofija koja se nasla u defanzivi, a da jos uvek nije izgubila sve iluzije o svojoj misiji, cini se da je u svojoj kritickoj funkciji, tradicionalno shvacenoj kao neprekidna i bespostedna potraga za istinom, videla poslednju odstupnicu i sigurno pribeziste. Sa politickim situiranjem, depatetizacijom, pa cak i abdikacijom te prosvetiteljske figure, izgleda medjutim da se filozofskoj teoriji - doduse, u manjoj ili vecoj meri preobrazenoj - i dalje otvara prostor autonomnog kritickog delovanja, koji ne bi bio lisen i neposrednih drustvenih konsekvenci.. (shrink)

U radu kritički razmatram pokušaj inkorporiranja emocija kao motiva u okvire Kantove etike. U prvom dijelu rada to činim raspravljajući o distinkciji djelovanja iz dužnosti i djelovanja prema dužnosti te o Kantovu shvaćanju pojma moralne vrijednosti. U drugom dijelu teksta analiziram poznati argument kojim se ukazuje na to da Kantova teorija ne ostavlja prostor pristranim oblicima ponašanja. Na koncu nastojim pokazati da taj prigovor ne bi trebalo olako odbaciti te sugeriram da bi prihvatljiva etička teorija trebala omogućiti integraciju emocija (...) u svoju domenu.In this paper I critically examine the attempt of incorporation of emotions as motives into the framework of Kant’s ethics. In the first part of the paper I do this by discussing the distinction of acting from duty and acting in accordance with duty as well as Kant’s understanding of the notion of moral worth. In the second part of the paper I analyze the well-known objection that there is no place for partial forms of behavior in Kant’s ethics. I try to show that this objection should not be easily dismissed and suggest that the acceptable ethical theory should integrate emotions into its domain. (shrink)

Karl Smit se obicno smatra teoreticarem totalne drzave, totalnog rata i totalnog neprijateljstva. U clanku, medjutim, autor pokusava da pokaze da je od 1937. do 1944, Smit upozoravao na to da su totalni rat i totalno neprijateljstvo opasni po Nemacku i da se mora zaustaviti perpeturanje svih napora za totalizacijom neprijatelja, koji su zapoceli 1914. U svojim teorijskim radovima iz ovog perioda on je nalazio mesta samo za totalnu drzavu - a pogotovo za onu koja je dovoljno jaka da se (...) odupre iskusenju da objavi totalni rat totalnom neprijatelju. Totalna drzava koju je preporucivao Hitleru i njegovim nacionalsocijalistickim sledbenicima bio je nemacki Rajh, kao deo Evrope uredjenje i podeljene izmedju velikih prostora. Pozicionirana u sredini Evrope, izmedju ostalih sila Nemacka je trebalo da bude dovoljno pazljiva da ratuje samo protiv istocnih neprijatelja i samo za 'pravedne' granice. Zaokruzujuci na taj nacin svoj veliki prostor, Nemacka je trebalo da se okrene zadatku eksploatacije razlicitih naroda, kao sto su Poljaci, Cesi i Slovaci, koji su bili proglaseni kao nesposobni da imaju vlastitu drzavu i osudjeni na to da sluze gospodarsku rasu - Nemce. (shrink)

Příspěvek se zaměřuje na otázky týkající se statusu filozofie na počátku 21. století – její pozice v oblasti lidského poznání a vymezení jejího vztahu ke speciálněvědním oborům. Akcentuje a mapuje ten rozměr filozofie 20. století, který se obrátil k jazyku a inicioval a formuloval debaty o vědní metodologii a o úloze filozofie při stanovování základů vědeckého poznání (tj. jeho filozofického fundamentu). Modelovým příkladem uvedených otázek bude v příspěvku analýza vývoje vztahu mezi tzv. analytickou filozofií jazyka a lingvistikou: bude stručně vymezena (...) jejich (vzájemná) pozice v procesu poznávání lidského jazyka a řeči a zkoumány možnosti stanovení hranice mezi těmito dvěma přístupy. Zároveň bude charakterizována povaha jejich nepochybných kontaktů a budou diskutovány důvody těchto procesů. V souhlasu s Lakoffovou tezí, že „na filosofii záleží také v akademickém světě, protože pojmové rámce, na nichž jsou založeny celé akademické disciplíny, mají obvykle své kořeny ve filosofii a […] zcela jistě to platí i v [...] lingvistice,“ poukážeme na historicky danou (explicitní či implicitní) filozofickou fundaci lingvistických teorií a nastolíme otázku, co činí tuto fundaci fundací filozofickou, co ji činí předmětem filozofie a co tedy v posledku znamená věnovat se filozofii jazyka (ve vztahu k lingvistickému zkoumání téhož předmětu). Podrobíme analýze hypotetickou odpověď na výše uvedené otázky – do jaké míry představuje filozofii jazyka reflexe/tematizace základních předpokladů o předmětu a metodě zkoumání, kterou provádějí lingvisté, do jaké míry je možné filozofii jazyka redukovat na metodologii lingvistiky a co by se nabízelo jako alternativa k této redukci. Na uvedeném základě se pokusíme vymezit prostor pro filozofické zkoumání související s jazykem. Analýza podoby tohoto prostoru by pak měla přinést odpověď na otázku po významu slovního spojení „specificky filozofický přístup a přínos“. (shrink)

Polazeći od uvjerenja da je Kangrgina knjiga Praksa, vrijeme, svijet jedno od najznačajnijih djela suvremene hrvatske filozofske literature, koja su hrvatskoj filozofiji otvarala prostor mogućnosti dijaloga na ravnoj nozi s najtemeljnijim orijentacijama suvremene filozofije u svijetu, autor se u svom prilogu koncentrira na analizu Kangrgina pojma vremena. Odabir toga pojma, kao mogućeg predmeta tematske analitičke pozornosti, određen je, s jedne strane, shvaćanjem da je problem vremena središnji topos svih temeljnih filozofskih tematizacija u modernoj filozofiji, te, s druge strane, vodećom (...) tezom da Kangrgina filozofska djelatnost svoju najvišu razinu i samosvojnost postiže i održava upravo u raspravama o problemu vremena i kritičkom dijalogu o problemu vremena s najznačajnijim misaonim likovima moderne filozofije.Von der Überzeugung ausgehend, dass Kangrgas Buch Praxis, Zeit, Welt eines der bedeutendsten Werke der zeitgenössischen kroatischen philosophischen Literatur ist, das der kroatischen Philosophie einen gleichrangigen Dialog mit den fundamentalen Orientierungen der zeitgenössischen Philosophie in der ganzen Welt ermöglichten, konzentriert sich der Autor in diesem Beitrag auf die Analyse seines Zeit-Begriffs. Die Wahl dieses Begriffs als des potentiellen Gegenstands der thematischen analytischen Konzentration ist einerseits durch die Auffassung bestimmt, dass der Zeit-Begriff der zentrale Topos aller fundamentalen philosophischen Thematisierungen in der modernen Philosophie ist, und andererseits durch die Hauptthese, dass Kangrgas philosophische Tätigkeit ihren höchsten Rang und ihre Eigentümlichkeit gerade in den Auseinandersetzungen über das Zeit-Problem und in dem kritischen Dialog über das Zeit-Problem mit den bedeutendsten denkenden Persönlichkeiten der modernen Philosophie erreicht und aufrechterhält. (shrink)

Během nedávno započaté hospodářské krize se paralelně s aplikací netradičních hospodářských politik zvýšil tlak na potlačení ortodoxních ekonomických teorií hlavního proudu a po několika desetiletích se v ekonomii znovu otevírá prostor pro nové teorie, metodologie, paradigmata. Cíle této práce jsou tři. Cílem prvním je obecná sumarizace základních východisek post keynesiánské ekonomické metodologie. Cílem druhým je pak jasné vymezení této heterogenní teorie vůči neoklasické metodologii s ambicí zcela od základů alternovat tuto starou metodologii. A konečně cílem třetím je analýza architektury (...) post keynesiánské makroekonomické metodologie včetně její primární metody zkoumání. Ta je spojena zejména s kritikou absence realismu v neoklasické ekonomii. (shrink)

Albert Einstein je svojom specijalnom teorijom relativnosti definitivno opovrgao svaku mogućnost znanstvenog legitimiranja mehanicističkog pogleda na svijet, što implicira i opovrgnuće one metafizike materijalističkog predznaka koja se temelji na koncepciji razdvojenosti prostora i vremena. On je u specijalnoj teoriji relativnosti zasnovao pojam vremena i prostora kao jedinstvenog zbivanja, a taj je pojam oslobođen i od ravne metrike kakva obilježuje još i koncepciju Hermanna Minkowskog. Mnoštvenost jedinstvena vremena-prostora ukida i Galilejeve i Newtonove pojmove kao što su: apsolutni prostor, apsolutno vrijeme, (...) apsolutno mirovanje, te nepromjenjivost mase, a jednako tako i apsolutnost činjenice koja sadrži istodobnost dva prostorno udaljena zbivanja. Time su uspostavljene pretpostavke za razvoj tzv. postmoderne kozmologije. Autor postavlja pitanje otvara li postmodernizam ukozmologiji put za obnovu raznovrsnih onto-teokozmo-antropologija kojima je zajedničko htijenje da se ukine ideja povijesnosti, ili pak, naprotiv, Einsteinovo ukidanje pravocrtnosti otvara prostor afirmacije autentične povijesnosti. A upravo se u toj antitezi između metafizike i povijesnog mišljenja sastoji temeljni prijepor današnje filozofije,suočene i s lažnom alternativom iracionalizma i hiperracionalizma.Albert Einstein hat durch seine Spezielle Relativitätstheorie jegliche Möglichkeit der wissenschaftlichenLegitimierung einer mechanizistischen Weltanschauungdefinitiv widergelegt.Diesimpliziert ebenfalls die Widerlegungeiner Metaphysik materialistischer Art,die auf derKonzeptionder getrenntenExistenz von Zeit und Raum begründet ist. In der Speziellen Relativitätstheoriehat Einstein den Begriff der Einheitlichkeit von Zeit und Raum als einheitlichenGeschehensgeprägt. Dieser Begriff ist befreitvon platter Metrik, die noch die Konzeption vonHermannMinkowski charakterisiert. Durchdie Vielfältigkeitder Einheitlichkeit von Zeit undRaumentfallen die Begriffe von Galilei und Newton . Damitwerdendie Voraussetzungenfür die Entwicklung der sog. postmodernen Kosmologie aufgestellt.Der Autorfragt, ob der Postmodernismus in der Kosmologie einen Wegzur Erneuerungdifferenzierter Onto-Theo-Kosmo-Anthropologieneröffnet, dergleichartigdem Verlangenist, die Idee der Geschichlichkeit aufzuheben, oder ob EinsteinsAufhebungder Linearität einen Raum für die Affirmierungauthentischer Geschichlichkeit eröffnet. Gerade in dieserAntithesezwischen Metapysik und geschichtlichem Denken liegt eine wichtige StreitfragederzeitgenössischenPhilosophie, die auch durchdie falsche Alternativezwischen Irrationalismusund Hyperrationalismus gekennzeichnet wird. (shrink)

Suvremeni trendovi analitičke književne estetike sve se češće suočavaju s pitanjem o tome koliko su filozofija i književnost slične, a koliko različite. Ovakvo problematiziranje proizlazi iz činjenice da postoji određeni prostor preklapanja između njih dvije, zbog kojeg se postavlja pitanje o tome što je to po čemu se one razlikuju. Jedan od načina da se na to odgovori jest da pobliže pogledamo i filozofiju i književnost, te da na taj način pokušamo pronaći neko svojstvo po kojem se razlikuju. Boran (...) Berčić nedavno je sažeo ključna filozofska stajališta o tome što je filozofija. Analizirajuća ta stajališta, u radu nastojim vidjeti koliko se onoga što se inače smatra distinktivnim svojstvom filozofije može primijeniti i na književnost. (shrink)

Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové hry (...) charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)

Člověk se od jiných živočišných druhů odlišuje mnoha způsoby, k nejpodstatnějším z nichž patří rozum, jazyk a také schopnost řídit se pravidly. V tomto textu argumentuji, že je to především ta poslední schopnost, která je klíčová a bez které jsou ty další nepředstavitelné. Člověk je společenská bytost nejenom v tom smyslu, že žije ve společenstvích, ale i v tom, že tato společenství jsou strukturována složitým pletivem pravidel, která zásadním způsobem determinují modus vivendi lidí, kteří je tvoří, a v důsledku toho (...) determinují i člověka jako takového. Soustava pravidel může vytvořit jistý „vnitřní prostor" - to jest tato pravidla můžeme přijímat a tím vstoupit do tohoto prostoru, nebo je můžeme jenom zaznamenávat. Dialektika těchto dvou postojů nám umožňuje nahlédnout, že ač je normativní rozměr pro člověka jakožto společenskou bytost naprosto klíčový a těžko postižitelný běžnými vědeckými metodami „nezúčastněného pozorování", není tento normativní rozměr ničím esoterickým, něčím, co by bylo z hlediska vědy pochybné. (shrink)

Autor je zamislio da objavi tri teksta u tri sveske "Filozofije i drustva" u kojima ce, oslanjajuci se na stvorenu iskustvenu naucnu evidenciju, pokazati obim i stepen religioznosti nekih evropskih drustava, potom u posebnom tekstu ruski slucaj i na kraju religioznost i vezanost ljudi za religiju i crkvu u Srbiji. Ovakav sled objavljivanja ima svoju logiku: ocekujuci sprovodjenje empirijskog ispitivanja pod nazivom "Evropsko istrazivanje vrednosti" u gotovo svim evropskim zemljama, i po prvi put u Srbiji sredinom 2008. godine, autor zeli (...) da najpre prezentuje rezultate prethodnih socioloskih istrazivanja, reprezentativne za evropski prostor, a potom i za pravoslavni prostor u zemlji sa najvecim brojem pravoslavaca u svetu. Tako ce u poslednjem prilogu autor moci da komparira religijsku situaciju u Srbiji ne samo sa religioznom Evropom nego i sa religioznom pravoslavnom Rusijom. (shrink)

Početkom dvadesetog stoljeća Walter Benjamin ukazao je da s razvojem tehnike reproduciranja dolazi do gubljenja elitističkog statusa autora. S ekspanzijom tiska, filma i fotografije, svakome je, kako ističe, otvorena mogućnost dobivanja uloge u nekom filmu, pisanja nekog teksta koji bi potom bio objavljen u novinama, kreativnog izražavanja putem fotografije. Pojava interneta i novih medija ponovno aktualizira Benjaminovu teoriju. Razvoj cyber svjetova i mogućnost čovjekova kreativnog izražavanja unutar njih, u tekstu su dovedeni u vezu s pitanjem identiteta. Uključivanje čovjeka u cyber (...) prostor shvaćeno je kao otvaranje novih mogućnosti za ostvarenje čovjekovih kreativnih potencijala. U tome smislu, sudjelovanje čovjeka u cyber prostoru, čak i onda kada je usmjereno na stvaranje različitih predodžaba o samome sebi, shvaćeno je kao ostvarivanje čovjeka kao autora, a ne kao proces destabiliziranja čovjekova identiteta.At the beginning of the twentieth century Walter Benjamin pointed out that the development of techniques of reproduction leads to the loss of elite status of author. With the development of the press, film, and photography, as pointed out by Benjamin, everyone has an open possibility to gain a role in a movie, to be the author of a text which would then have been published in newspaper, or to creatively express through photography. Advent of the internet and new media actualized Benjamin’s theory. Development of cyber worlds and the possibility to one to creatively express himself into these worlds, in the text are linked to the question of identity. Inclusion of one in cyber space is understood as opening of new possibilities for the realization of one’s creative potentials. In that regard, the participation of one in cyber space, even when it is focused on creating different ideas about him, is understood as the realization of one as the author, and not as a process of destabilization of human identity. (shrink)

Revija Clotho, poimenovana po najmlajši izmed rojenic, po tisti, ki prede nit življenja, skuša vzpostaviti nov prostor, kjer bo mogoče ustvarjati, raziskovati in se pri tem učiti. Spogleduje se s tistimi revijami na dobrih univerzah, kjer pomembno vlogo zaupajo študentom in kjer se najboljši med njimi učijo tako, da sprejemajo odgovornost za čisto konkretne zadolžitve – ne samo za uredniške, kjer od blizu spoznajo logiko recenzentskega sistema, temveč tudi za prevajalske in za znanstvene.

Cílem této studie je představit základní rámec filozofického díla anglického volnomyšlenkáře Anthonyho Collinse (1676–1729) v kontextu britského osvícenského myšlení konce 17. a první poloviny 18. století. Prostřednictvím analýzy jednotlivých spisů je vyloženo Collinsovo chápání rozumu jako nástroje nepostradatelného nejen v oblasti poznání profánního, ale také divinálního. Studie dále sleduje Collinsovu obhajobu naprosté volnosti myšlení i formy jeho vyjádření. Významný prostor je věnován rovněž autorově filozofii náboženství. Studie dokládá, že Collins nebyl izolovaným myslitelem, ale že ve svém díle těžil jak (...) z předcházející (Spinoza, Herbert z Cherbury a především John Locke), tak i současné filozofické diskuze (zejména John Toland). (shrink)

Tekst je posvećen tematskom okviru prostor-vremena u teoriji relativnosti nasuprot prostoru i vremenu u klasičnoj filozofiji prirode. Na prvi se pogled čini da su tri protagonista – Šop, Trubar i Montaigne – čiji se život, autobiografija i bibliografija komparativno istražuju – obvezani posve različitim, hrvatskim, slovenskim i francuskim etno-genetskim, a dijelom i udaljenim vremenskim ishodištima. Rasprava će se koncentrirati na određene događaje koji obilježavaju njihovo stvaranje iz kojega proizlazi relativnost životnoga vremena i prostora. Zajedničke crte ovih umjetnika pisane i (...) govorene riječi, kao plod jedne svjetooblikujuće filozofije života, osvjetljavaju se na taj način da opravdaju njihovo zajedničko imenovanje odgovarajućom sintagmom »putnici kroz vrijeme«. Time se ujedno precizira ovaj terminus technicus. Pokazuje se i utvrđuje da su oni, svojim bivanjem i kreativnošću, prekoračivali okvire konvencija i kauzalnosti, koje pripadaju vremensko-prostornim dimenzijama i uvjetima. Svjesna i nesvjesna biblijska polazišta njihova držanja i njihove kozmičke poruke pritom će biti od bitnoga značaja. (shrink)

Na sveprisutnu opasnost buđenja novih totalitarizama koji uništavaju društvenost i pluralizam, kao moguću posljedicu otuđenja Moderne, upozorila je autorica čije shvaćanje društvenosti čovjeka stoji u aporiji zbog opozicionalnosti između preferiranja elitističke političke slobode antike i augustinovske egalitarne slobode, urođene svim ljudskim bićima. Taj dvovrsni argumentacijski teorijski pravac uvjetovao je njezinu interpretaciju antičkog polisa kao ideala političke zajednice, te razdvajanje socijalne od političke problematike. Prema njoj, Akvinski čini grešku i izjednačava termine politicus i socialis, a to preuzima i Moderna. Ovo je (...) vidljivo npr. u tome što socijalna, ekonomska i tehnička pitanja sve više ulaze u politički prostor . Štošta je tome pomoglo, kako npr. tzv. protestantska etika tako i Francuska revolucija. Mnoštvo "poniženih i uvrijeđenih" željelo je u nastupu novog svijeta svoje osnovne biološke potrebe rješavati kroz ulazak u javnu sferu. Politički elitizam Hannah Arendt taj nastup mnogobrojnih zahtjeva za socijalnom jednakošću i socijalnom emancipacijom smatra dekadencijom autentičnog javnog područja, izvorno slobodnog od nužnosti života. Kako se ovakva pozicija referira na konkretnu problematiku segregacije u javnom obrazovanju, pokazuje analiza njezina teksta "Reflections on Little Rock".Hannah Arendt, whose comprehension of human beings’ sociability stands in aporia because ofoppositionality between preference for elitist political freedom of antiquity and Augustinian egalitarianfreedom, inborn to all human beings, warned of omnipresent peril of awakening of new totalitarianismswhich destroy sociability and pluralism, as a possible consequence of Modernism’salienation. That dual theoretical line of arguing determined her interpretation of antique polis asan ideal of political community, and one of separating social from political problems. According toher, Aquinas made a mistake in equating terms politicus and socialis, and Modernism accepts thatequation. This can be seen in progressive intrusion of social, economic and technical issues into political space . Many factors contributed to that situation, i.e. the Protestant Ethic and FrenchRevolution. In awakening of the new world, many of the oppressed and insulted wanted to satisfytheir basic biological needs by entering the public spheres. Hannah Arendt’s political elitism considersthe emergence of multiple demands for social equality and social emancipation as a decadenceof authentic public space, that is originally free from life’s necessities. My analysis of Arendt’stext »Reflections on Little Rock« shows the consequences of such position in specific problem ofsegregation in public education. (shrink)

Krindž komedija može učiniti ljude toliko nelagodnima da se osjećaj neugode nastavlja i nakon što komedija prestane. Ovaj rad objašnjava taj učinak, koji nazivam "krindž preostatak". Ako se publika slabo poveže s likovima, smiju se. Ako se snažno povežu, imaju negativnu emocionalnu reakciju – na primjer, teško im je gledati ili žele napustiti prostoriju.Prvo, tvrdim da su šale u krindž komediji ilokucijski činovi osmišljeni da izazovu smijeh putem posredne neugode (Austin, 1975). Drugo, priznajem da te šale ne proizvode uvijek željeni (...) perlokucijski učinak smijeha – ponekad šala ne uspije prevladati neugodu, ostavljajući gledatelja samo u stanju nelagode. Treće, oslanjajući se na teoriju benigne povrede McGrawa i Warrena (2010), objašnjavam da višak neugode proizlazi iz maksimiziranja povrede u komediji uz relativno mali dodatak benignog. Na kraju, tvrdim da je zabavnost krindž komedije uvjetovana nedostatkom socijalno-psihološkog distanciranja. Budući da ne ostavlja prostor između gledatelja i lika, nelagoda se maksimizira, komedija postaje manje benigna (odnosno snažnija povreda) i polarizirajuća kao rezultat. Ovo objašnjava i) zašto krindž komedija kod nekih gledatelja proizvodi komičan "preostatak", gdje se osjećaj neugode nastavlja i nakon što komedija završi, i ii) zašto krindž komedija kod nekih izaziva smijeh, a kod drugih stresne reakcije. (shrink)

Contrary to many attempts to place Heidegger‘s thought back in the tradition of antihumanism, the author points out with particular reference to the Letter on Humanism that Heidegger, by passing through the classical concepts of humanism, hinted at a new and more profound understanding of humanism. In spite of having been subjected to a lot of critical questioning and criticism, the additional lure of Heidegger‘s thought-path – shown herein with reference to the indicated outstanding points – with its philosophical diction (...) lies in the fact that it opened the space for thought beyond the dichotomies of theory and practice, cognition and action, logic and ethics, thought and experience, which is becoming increasingly relevant for the present time, but which primarily because of the normatively induced and/or descriptively established thought style in most cases misses the dimension opened by Heidegger. The question still remains as to whether by way of Heidegger‘s thought‘s attempt one can arrive at a “conversation between worlds”, which is about the future of human encounter and consequently about the “interculturally anchored humanism”. Heidegger must have arrived at the boundaries of east-Asian thought, but he did not believe that a “fruitful interface” between west-European and Asian thought – one that would not entail only an understanding of “fundamental words” but primarily of “fundamental experiences” – was possible yet.Entgegen so manchem Versuch, Heideggers Denken in die Tradition eines Antihumanismus’ zurückzustellen, möchte ich unter besonderer Berücksichtigung seines Humanismusbriefes darlegen, dass Heidegger im Durchgang durch die klassischen Humanismuskonzepte ein neues und vertieftes Verständnis von „Humanismus“ entworfen hat. Der hier diesbezüglich an markanten Punkten nachgezeichnete Denkweg Heideggers besticht – trotz mancher kritischer Anfragen und Einwände – in seiner philosophischen Diktion nach wie vor auch dadurch, dass er einen Denkraum jenseits der Dichotomien von Theorie und Praxis, Erkennen und Handeln, Logik und Ethik, Denken und Erfahrung eröffnet hat, der heute zwar zunehmend wieder an Aktualität gewinnt, der aber aufgrund eines vornehmlich normativ induzierten und/oder deskriptiv angelegten Denkstils die von Heidegger eröffnete Dimension zumeist verfehlt. Gleichwohl bleibt kritisch zu fragen, ob man mit Heideggers Denkansatz bis zu einem „Gespräch zwischen den Welten“ gelangen kann, in dem es um die Zukunft menschlicher Begegnung, mithin einem „interkulturell verankerten Humanismus“ gehen wird. Gewiss ist Heidegger bis an die Grenzen etwa ostasiatischen Denkens gestoßen, allein eine auf Augenhöhe geführte „fruchtbare Auseinandersetzung“ zwischen westlich-europäischem und asiatischem Denken, wozu nicht nur das Erfassen der „Grundworte“, sondern dem voraus der Grunderfahrungen“ gehörte, schien ihm noch keine Möglichkeit zu sein.Nasuprot mnogim pokušajima da se Heideggerovo mišljenje vrati u tradiciju antihumanizma, želio bih u poglavitom osvrtu na njegovo Pismo o humanizmu izložiti da je Heidegger, prolazeći klasične koncepte humanizma, nabacio jedno novo i produbljenije razumijevanje humanizma. Heideggerov misaoni put, ovdje ocrtan u dotičnim markantnim točkama, – usprkos mnogim kritičkim propitivanjima i prigovorima – svojom filozofijskom dikcijom kao i uvijek zavodi također i time što je otvorio misaoni prostor s onu stranu dihotomija teorije i prakse, spoznaje i djelovanja, logike i etike, mišljenja i iskustva, koji danas istina rastuće dobiva na aktualnosti, ali zbog prvenstveno normativno inducirana i/ili deskriptivno postavljena stila mišljenja ponajčešće promašuje dimenziju koju je otvorio Heidegger. Pa ipak ostaje za pitati može li se s Heideggerovim misaonim pokušajem dospjeti do jednog “razgovora između svjetova”, u kojem se radi o budućnosti ljudskoga susreta, a time o “interkulturalno usidrenu humanizmu”. Zacijelo je Heidegger naišao na granice istočnoazijskoga mišljenja, no činilo mu se da još nije moguće “plodno sučeljavanje” između zapadno-europskog i azijskog mišljenja, kojemu ne bi pripadalo samo shvaćanje “temeljnih riječi, nego prije toga shvaćanje “temeljnih iskustava”. (shrink)