I. 왜 씨알인가 1. 씨알의 의미와 내용 2. 씨알사상과 씨알의 삶 3. 씨알사상의 시대적 의미 II. 씨알사상은 어떻게 생겨났는가 1. 동서문명의 만남 2. 씨알사상의 형성 3. 동서사상의 어울림 III. 내가 씨알이다 1. 주체의 철학 2. 스스로 함의 원리 3. 생각하는 백성이라야 산다 IV. 세계평화가 씨알에서 움튼다 1. 세계평화의 길 2. 반생명에서 생명친화로 3. 비폭력의 힘 V. 씨알은 세계통일로 나아간다 1. 세계통일을 위한 진통 2. 세계통일의 철학적 근거 3. 세계통일의 실천 VI. 씨알은 섬김으로 이끈다 1. 민주통일시대의 철학 2. 불타는 씨알생명 3. (...) 씨알의 삶과 섬기는 지도력 대담|21세기 씨알사상의 의미. (shrink)

철학계의 올림픽이라 할 세계철학대회가 2008년, 아시아권에서는 처음으로 서울에서 열렸다. 대회의 주제는 ‘동서 철학 전통의 만남과 융합’이었고, 유영모와 함석헌의 사상을 소개하는 특별분과가 열렸다. 다른 분과의 수강생은 서너 명에 불과했지만 유영모ᆞ함석헌 분과에는 800여 명이 몰리는 현상이 벌어졌고 이후 유럽과 일본에서는 씨알사상에 대한 본격적 연구가 시작되었다. 철학이 없어 더욱 불행했던 시기라고 하는 우리의 20세기는 유영모와 함석헌이라는 두 사상가를 숨겨 놓았다. 이 책은『다석일지』, 『다석강의』, 『뜻으로 본 한국역사』 등 두 거장의 저작에서 알짬을 뽑아 해설을 덧붙인 365일 묵상집이다. 우리말과 우리글로 철학을 한 두 사상가를 오랫동안 연구하고 (...) 글을 발표해 온 박재순 씨알사상연구소 소장이 해설을 붙였다. (shrink)

In'gan kwa sin, kŭrigo chonggyo -- Chonggyo ran muŏt in'ga (1985) -- Chabi ŭi yullihak (1990) -- Silchonjŏk sont'aek kwa sahoejŏk kyubŏm -- In'gan kwa insaeng e kwanhan sŏngch'al.

Hana man ŭi sŏnt'aek, ch'ŏrhakchŏk chajŏn -- Samul ŭi ŏnŏ, silchonjŏk chajŏn -- Na ŭi kil, na ŭi sam -- Tŏburŏ sanŭn sam ŭi silch'ŏn, int'ŏbyu -- Pak I-mun, saengae wa hŭnjŏk.

1. An Tŏng-mun ŭi hangmun chŏngsin kwa ch'ŏse pangsik -- 2. An Tŏng-mun ŭi Samsan Sŏwŏn wisang chŏngnip kwa kŭ ŭimi -- 3. Ha Ik-pŏm ŭi sam kwa munhak -- 4. Pak Ch'i-bok ŭi Nammyŏnghak kyesŭng yangsang -- 5. Kang Pyŏng-ju ŭi hangmun kwa munhak -- 6. Chŏng Chae-gyu ŭi hangmun chŏngsin kwa 'Taehak' haesŏk -- 7. Kim Chin-ho ŭi haksŏl e taehayŏ -- 8. Kwak Chong-sŏk ŭi Myŏngdŏksŏl nonjaeng -- 9. Kim Hwang ŭi Kyŏnghak Sipto e taehayŏ.

Portion of Tattvacintāmaṇi dealing with the essential nature of a proposition (Pakṣatā) and portion dealing with the definition of fallacious middle term (Hetvābhāsasamanyanirukti); Sanskrit text with commentary and translation.

Je vše, co se ve světě nějak děje či existuje, resp. každá jednotlivá událost, podmíněna příčinným vztahem a procesy v přírodě a v duchovním životě tedy probíhají na základě daných zákonů, anebo alespoň v určité míře vládne náhoda, svévole či svoboda? Těmito a veškerými jim podobnými otázkami, vztahujícími se svou podstatou k otázce platnosti zákonu kauzality, potažmo determinismu či indeterminismu, se filozofové zabývali v podstatě odjakživa a filozofie vědy se jimi zabývá dodnes. V Plackově době pak představovaly zvláště v exaktních (...) přírodních vědách velmi diskutovaný problém a sám Max Planck na toto téma přednesl několik přenášek, kde se velmi přístupným způsobem snaží dané problémy rozebírat na základě mnohých smýšlených situací i konkrétních případů. Příspěvek se zabývá Planckovým pohledem na zákon kauzality obecně, postavením pojmu kauzality přímo ve fyzice, v rámci které je nutné osvětlit pojem "fyzikální světoobraz", současně pak na možnou míru slučitelnosti zákona kauzality se svobodnou lidskou vůlí. Celým příspěvkem pak nutně prolíná neustálá Planckova polemika s pozitivismem a přívrženci indeterminismu. (shrink)

1. Tan'gun sinhwa ŭi wŏnhyŏngjŏk segyegwan kwa p'ungnyu chŏngsin -- 2. Wŏnhyo ŭi hwajaeng sasang kwa muaehaeng ŭi silch'ŏn -- 3. Ŭisang ŭi 'Hwaŏm ilsŭng pŏpkyedo' e nat'anan Hwaŏm sasang -- 4. Chinul ŭi Tono chŏmsu wa Chŏnghye ssangsu sasang -- 5. Sambong Chŏng To-jŏn ŭi Pulgyo paech'ŏk ŭi naeyong kwa sŏngkyŏk -- 6. T'oegye Yi Hwang ŭi ch'ŏrhakchŏk ipchang kwa 'Kyŏng' sasang -- 7. Kobong Ki Tae-sŭng ŭi hangmun chŏngsin kwa ch'ŏrhak sasang -- 8. Ugye Sŏng Hon ŭi Tohakchŏk (...) sam kwa hangmun yŏnwŏn -- 9. Yulgok Yi I ŭi Taedong sahoeron kwa ch'ŏrhakchŏk chihyang -- 10. Sŏgye Pak Se-dang ŭi Sirhakchŏk sayu ŭi kich'o -- 11. Namdang Han Wŏn-jin ŭi yŏksa insik kwa Chosŏn chunghwajuŭi -- 12. Sŏngdam Song Hwan-gi ŭi 'T'aegŭk tosŏl' haesŏk ŭi kibon ipchang -- 13. Kanjŏng Yi Nŭng-hwa 'Chosŏn Togyosa' ŭi haksulsachŏk ŭiŭi wa han'gye -- 14. Manhae Han Yong-un i pon chuch'e ŭi munje wa minjok chagyŏl ŭi wŏnch'ik -- purok. T'algyŏnggye sidae ŭi Han'guk ch'ŏrhak ŭi inmunhakchŏk ŭiŭi wa chŏnmang: Yulgok ŭi ch'ŏrhak. (shrink)

1. Pŏmbu ŭi p'ungnyu chŏngsin ch'ŏnmyŏng kwa "Hwarang oesa" kusang : kungmin todŏk seugi wa kwallyŏn hayŏ -- 2. Nae ka ponŭn Pŏmbu wa Pak Chŏng-hŭi ŭi sasŭng kwan'gye : Pak Chŏng-hŭi chipkwŏn ch'ogi ŭi chŏngch'i kihoek kwa kwallyŏn hayŏ -- 3. Han t'ojong sasangga ŭi sam kwa saenggak : iyagi ka innŭn Pŏmbu kim chŏngsŏl yŏnbo -- 4. Samin chŏngdam : chŏngch'i, kyŏngje, munhwa e kŏlch'yŏ -- 5. Yŏhaenggi : kurŭm ttara mul ttara ch'ŏlli rŭl kada.

Berikut ini diperkenalkan tiga buku yang ditulis oleh para dosen Sekolah Tinggi Filsafat dan Teologi Widya Sasana di Malang tentang bagaimana Gereja Katolik perlu menempatkan diri dalam ruang publik Indonesia. Fokus buku pertama, tulisan Prof. Dr. Armada Riyanto (2014), adalah ajaran sosial Gereja Katolik, jadi ajaran mengenai bagaimana Gereja Katolik memahami panggilannya dalam masyarakat yang sekaligus menjadi ruang publiknya. Sepintas alur buku ini dapat mem- bingungkan karena penulis suka melancong ke pelbagai bidang sam- pingan, apalagi ia tidak menjelaskan susunan bukunya. (...) Namun kekaya- an buku ini justru terletak dalam luasnya acuan, penjelasan pelbagai latar belakang, serta perhatian pada konteks-konteks ajaran sosial Gereja yang diangkat penulis. Dengan demikian pembaca dibantu dalam mencari bagaimana umat Katolik Indonesia dapat memberikan sum- bangannya bagi bangsanya dalam segala pergulatannya. Bagian kedua, mulai dari bab ke-10, memasuki situasi umat Katolik Indonesia sebagai minoritas yang sepertinya masih “kurang memiliki” (187). Bertolak dari catatan bahwa waktu Congregatio Missionis (Romo-romo CM) mengam-bil alih wilayah Jawa Timur dari romo-romo Yesuit hanya ada 40 umat Katolik Jawa tercatat (hal. 203), bab 11 menjelaskan kesulitan yang dialami Gereja Katolik sejak dari permulaan abad ke-19 dalam bergiat di Hindia Belanda. Namun kemudian dijelaskan bagaimana orang Katolik Jawa, di antara- nya Pak Kasimo, sebelum Kemerdekaan sudah berjuang sebagai nasionalis Indonesia tulen. Bagian ketiga, dimulai dari bab 12, membahas sifat dialogal ajaran sosial Gereja dalam pelbagai dimensi. Bahwa iman dan teologi Gereja secara hakiki bersifat dialogal merupakan kesadaran teologis (dan sosiologis) baru. Daripada hanya berpegang teguh pada suatu ajaran yang sudah membatu menjadi tradisi, lalu dibawa begitu saja ke dalam dunia, Gereja menyadari bahwa iman maupun teologinya selalu bergerak dalam medan masyarakat di mana Gereja berhadapan dengan segala macam pemikiran dan tanta-ngan. Dengan sifat dialogal dimaksud bahwa iman dan teologi Gereja mau tak mau terwujud dalam menghadapi tantangan-tantangan itu. Kekuatan buku Prof. Armada ini adalah bahwa ia menempatkan ajaran sosial Gereja yang pokok-pokoknya sudah sering diuraikan ke dalam pelbagai konteks, dengan implikasi-implikasi dan acuan pada pelbagai pengalaman Gereja. Pembaca menemukan banyak petunjuk bagaimana ajaran sosial Gereja Katolik dapat menjadi inspirasi bagi umat Katolik Indonesia. Ada juga beberapa kelemahan. Tidak ada daftar nama. Dan barangkali cakupan uraiannya terlalu luas. Misalnya uraian panjang lebar tentang paham Platon dan Aristoteles tentang keadilan sebenarnya kurang relevan, begitu pula uraian tentang perkembangan pemikiran filosofis tentang demokrasi. Padahal pertanyaan sangat relevan, yang muncul di banyak negara, bagaimana sebuah minoritas berpartisipasi dalam sistem demokrasi tidak didiskusilan. Mengapa fungsi suatu Partai Katolik di Indonesia tidak diangkat, padahal seku- rang-kurangnya sudah tiga kali menjadi debat besar dan panas dalam umat Katolik Indonesia: 1960 di zaman demokrasi terpimpin, 1971 sesudah pemilihan umum pertama di bawah presiden Suharto, dan 1999 di masa reformasi. Betul, persepsi “kemiskinan struktural” dibuka dengan Rerum Novarum (h. 24), tetapi istilah itu sendiri tidak ditemukan di dalamnya, melainkan berasal dari teologi pembebasan. Karena penulis menganggap “pluralisme” tak punya arti di luar “pluralitas,” penulis tidak masuk ke dalam kontroversi tajam tentang pluralisme di Indone- sia. Fatwa MUI tentang pluralisme tidak didiskusi-kan. Uraian panjang tentang pendidikan Katolik yang sangat optimis tinggal normatif. Padahal dalam kenyataan Gereja Katolik, juga di Indonesia, biasanya justru mempertahankan pegangan eksklusif atas pendidikan. Dalam kaitan ini seharusnya penolakan UU Sisdiknas — dengan keharusan memberikan pelajaran agama kepada para siswa sesuai dengan agama mereka — oleh sebagian besar penanggap Katolik didiskusikan. Namun kekurangan-kekurangan ini tidak menghilangkan bahwa buku ini amat memperkaya pustaka Katolik berbahasa Indonesia tentang panggilan Gereja, juga panggilan Gereja Indonesia, dalam masyarakat (Franz Magnis-Suseno, Guru Besar Ilmu Filsafat Emeritus, Sekolah Tinggi Filsafat Driyarkara, Jakarta). (shrink)

Tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii") je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii. Jaké je místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii? Jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) je pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), jak Hobbes sám tvrdí, neznamená to např., že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) (...) předjímá Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího)? V této studii je určen Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), a to určením Hobbesovy koncepce bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese lze formulovat takto: Jednej tak, abys vždy zachoval život svůj i život jiných lidí. Pokud zachovat život svůj i život jiných lidí předpokládá zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), je-li to možné, a není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), předpokládá to hledat spojence k boji proti nepřátelům, potud lze "přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese formulovat takto: Je-li to možné, jednej tak, abys vždy zachoval mír mezi lidmi (v lidské společnosti); není-li možné zachovat mír mezi lidmi (v lidské společnosti), hledej spojence k boji proti nepřátelům. V této studii je určen též Hobbesův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), a to určením bytostného zdroje, (obsažné) bytnosti, (bytostné) formy a platnosti (závaznosti) (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího). Dále pak Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího), Hobessův pojem (státo-právně) společenského zákona (bytí lidsky jsoucího), jakož i jeho koncepce vztahu mezi "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího) a (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), jsou podrobeny kritice. Hlavní body kritiky, jíž jsou podrobeny, jsou tyto: 1. Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) se liší od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), protože není založen na eticko-praktickém rozumu, a proto nemá formu kategorického imperativu; má formu hypotetického imperativu a je založen na vitálně praktickém rozumu: to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) musí být odlišný od pojmu mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). (Zachovat vždy lidský život není vždy totéž co sloužit vždy lidskému bytí.) 2. "Přirozený zákon" (bytí lidsky jsoucího) podle Hobbese je reprezentován (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího); avšak být reprezentován zde podle Hobbese je totéž co být eliminován: člověk jako občan státu je vázán pouze (státo-právně) společenským zákonem (bytí lidsky jsoucího), člověk jako občan státu tedy není (již) vázán "přirozeným zákonem" (bytí lidsky jsoucího), jenž ve státo-právní lidské společnosti (v lidské společnosti ve formě státu a práva) byl eliminován. Z toho vyplývá: jestliže Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) není pojmem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího), navzdory tomu, co Hobbes sám tvrdí, pak to znamená, že Hobbesův pojem "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) nepředjímá ani Kantův pojem mravního zákona (bytí lidsky jsoucího). Konec konců odtud vyplývá: tato studie ("K pojmu "přirozeného zákona" - bytí lidsky jsoucího - v Hobbesově filosofii"), jež je dodatkem k mým studiím o vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii, ukazuje a dokazuje, že místo pojmu "přirozeného zákona" (bytí lidsky jsoucího) v Hobbesově filosofii ve vývoji pojmu zákona (bytí jsoucího) v klasické novověké filosofii je místem jednoho pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího); to znamená, že rozdíl tohoto pojmu přírodního zákona (bytí lidsky jsoucího) mezi jinými pojmy přírodního zákona (bytí přírodního jsoucího) je rozdílem jejich bytné sféry: jeho bytnou sférou není ani "svět přírody" jako takový ani "svět svobody" jako takový, nýbrž lidský přírodní svět, resp. svět lidské přírody. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Nauka o středu představuje jeden ze stěžejních pilířů Aristotelovy etiky a je úzce provázána s jeho pojetím etických zdatností. Ty jsou podle Aristotela flexibilní s ohledem na kontext praktické situace. Pojetí statečnosti se však od ostatních etických zdatností liší. Předně je zde problém dvou emocí, které Aristotelés přisuzuje zdatnosti statečnosti. Dále omezuje její oblast výhradně na válečnictví. Toto paradigma válečnictví má pak za následek, že statečnost postrádá flexibilitu etických zdatností a stává se rigidní. Tyto klíčové prvky ohrožují plausibilitu a koherenci (...) Aristotelovy nauky o středu. Chyba ovšem není v nauce o středu jako takové, ale chyby se dopouští sám Aristotelés nesprávnou aplikací nauky o středu na statečnost. (shrink)

Za pretpostaviti je da identitet, čak ukoliko ga se i provizorno fiksira, biva promatran kao nestabilna, socijalno uvjetovana kategorija, označena i prepoznata ovisno o preraspodijeljenosti moći i trenutnim diskurzivnim relacijama. Pretpostavka teksta jest da se problematika identiteta promišlja kroz konfliktan suodnos dominantno i marginalno pozicioniranih društvenih aktera. Kontekstualizirano unutar ovakve dualne distribucije moći, aplikativni dio teksta tematizira temu proučavanja problematike identiteta u dva različita društvena diskursa . Pritom, film se promatra kao medij popularne kulture, dok bitan segment znanstveno-teorijskog pristupa temi (...) koji omogućuje raspravu pripada domeni kulturne kritike.Inicijalno zadirući u sferu estetskog, tekst započinje primjerima iz teorije prakse. Tiče se inkorporiranosti filmskih sadržaja u osobne identifikacijske procese svakodnevnog života. Praktična pretpostavka jest: budući da se relevantnost kinematografije u velikoj mjeri očituje u dostupnosti plasiranih sadržaja, sam film se tako predstavlja kao privatni i kolektivni itinerar kulturnih znanja i putokaz življenom iskustvu.Teorijski se pak dio priče odnosi na prenošenje znanja specijaliziranim kodovima koje potvrđuje činjenicu disciplinarnog zatvaranja kao identifikacijskog procesa. Ukoliko pretpostavimo da je inicijalna tendencija prepoznavanja, uspostave i upisivanja identiteta u matricu svakodnevice oblik kritičkog djelovanja, utoliko se s pravom možemo pitati postoji li nešto što možemo zvati paradoksom uspostavljanja identiteta? I ukoliko postoji, sabotira li zapravo taj paradoks vlastitu inicijalnu tendenciju, a ta je, ponovimo to – djelovanje? Zaključak sugerira dijalektički i interdisciplinarni pristup problematici čiji su cilj etički i politički korektnije politike predstavljanja. Preciznije, umjesto danas razvidnih i dominirajućih perpetuiranih reprezentiranja manipuliranog znanja, ovaj rad nastoji otvoriti mogućnosti za samoartikulacije i samoprezentiranja različitih identifikacijskih pozicija.It is procurable to postulate that identity as such, even if tentatively fixed, is being beheld as an unstable, socially conditioned category, marked and recognized depending on the distribution of power and current discourse relations. The assumption of this text is the politics and the problematic of identity viewed through the conflict nature of the dominantly and marginally positioned relation of social actors. Contextualized throughout this binary distribution of power, the applicable part of this text introduces the subject of identity studies and the problematic it beholds within identity itself in two different social discourses . In this perspective, the film is seen as the media of popular culture, while the important part of scientifically-theoretical access to the subject which allows debate, is in the domain of cultural critique.Interfering initially in the domain of esthetics, the text begins with examples in theory of practice. It concerns embeddedness of the film epitome into personal identification processes of everyday life. The practical assumption is: given the fact the relevancy of cinematography is broadly shown in the availability of the placed substance, the film itself is presented as a private and a collective itinerary of cultural knowledge and a signpost for lived experience.The theoretical part of the story relates to the transfer of knowledge using specialized codes while confirming the fact of disciplinal closure as well as the identification process. If we were to assume that the initial tendency of recognition, establishment and inscription of identity into the matrix of everyday life is indeed a form of critical action, than it is right to ask if there is a thing that could be called the paradox of establishing identity. And, if there is indeed such a thing, is this paradox actually sabotaging its own initial tendency – that being – acting? Conclusion suggests dialectical and interdisciplinary approach to the problematic which aims to the more correct politics of representation, both in ethical and political sense. More precisely, this text tries to open the possibilities of self-articulation and self-representation of different identification positions instead of nowadays apparent and dominate representations of manipulated knowledge. (shrink)

Peer Instruction is a simple and effective technique you can use to make lectures more interactive, more engaging, and more effective learning experiences. Although well known in science and mathematics, the technique appears to be little known in the humanities. In this paper, we explain how Peer Instruction can be applied in philosophy lectures. We report the results from our own experience of using Peer Instruction in undergraduate courses in philosophy, formal logic, and critical thinking. We have consistently found it (...) to be a highly effective method of improving the lecture experience for both students and the lecturer. (shrink)

This article analyzes the relationship between the structure of federal Title IX investigations and the existing evidence addressing the emotional and mental health needs of sexual harassment and sexual assault victims. The article argues that federal requirements for investigating sexual harassment should be restructured so as to address the challenges stigma poses for the realization of Title IX's objectives.