Book review: Lenka Karfíková, Látka, tělo, vzkříšení podle starokřesťanských autorů, Praha (Karolinum) 2022, 203 p.

[ Abbreviations used of the titles of ancient authors].

Na základě reflexe díla tří brněnských autorů (R. Těsnohlídek, J. Mahen a J. Tomeček) se text pokouší obhájit názor o kultivační roli přírodní prózy – v konfrontaci s kritickým pohledem J. Šmajse. Tato oblast umělecké tvorby představuje jednu z možností, jak čelit environmen­tálnímu žalu. Ten je jednou z významných charakteristik toho, jak lidé v současnosti vnímají stav světa a rizika pro budoucí existenční perspektivy.

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. Veblenův klíčový (...) motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)

Tato studie se věnuje rané fázi mikroskopického zkoumání přírody Antoni van Leeuwenhoeka, které představil ve své korespondenci členům Royal Society. Studie se zaměřuje na období od navázání styku s Royal Society až do roku 1680, kdy byl Leeuwenhoek zvolen členem společnosti. Z metodologického hlediska studie uplatňuje na Leeuwenhoekovy dopisy členům Royal Society přístup, který představili autoři Steven Shapin a Simon Schaffer v knize Leviathan and the Air-Pump. Pokouší se zjistit, jestli se v Leeuwenhoekových dopisech objevují tři strategie,, které Shapin a (...) Schaffer přisoudili Robertu Boylovi. Studie potvrzuje, že závěry britských autorů platí i pro jiné vědce. (shrink)

Diskuse nad charakterem ekonomie jako exaktní vědy je stále živá. V průběhu 20. století bývají pokusy o exaktní založení ekonomie spojovány s autory Rakouské ekonomické školy. Stejná myšlenka se objevuje také u autorů Brněnské ekonomické školy, kde vystupuje požadavek na noetickou očistu ekonomie. Tento příspěvek popisuje společné rysy obou těchto přístupů, které je možné spatřovat v odvození zákona klesajícího mezního užitku čistě formálními metodami. Na základě této analýzy dále odhaluje obecné podmínky možnosti traktování ekonomie jako exaktní vědy.

Článek se zabývá problematickou politické korektnosti ve vztahu k feministické filosofii vědy. Zaměřuje pozornost na užší pojem politické korektnosti - hodnotově motivovanou nekorektní práci s fakty. Konstatuje, že navzdory explicitnímu soustředění feministických autorek a autorů na význam hodnot v projektu vědy nelze chápat feministickou filosofii vědy jako politicky korektní nebo jako vybízení k politicky korektní vědě. Naopak se politicky korektní argumentace v tomto užším smyslu mohou dopouštět i práce vystupující proti feministické či politicky korektní agendě ve vědě.

Příspěvek zprostředkovává základní vhled do bitvy o absolutní, jak bývá často označována polemika mezi Josiahem Roycem a Williamem Jamesem. Toto intelektuální zápolení, do něhož významně zasahovali Charles S. Peirce nebo John Dewey, je jedním z důležitých faktorů ovlivňujících podobu názorů amerických pragmatiků. Příspěvek se soustřeďuje především na období mezi lety 1899 a 1902, kdy je bitva o absolutní nejvyostřenější a filosoficky nejplodnější. Představené závěry jsou důležité především ve vztahu k probíhající renesanci názorů pragmaticky smýšlejících autorů v současných kognitivních vědách či (...) filosofii vědy. (shrink)

V rámci filosofie věd panuje široká shoda na tom, že druhá polovina 20. století složila „labutí píseň" pozitivismu. Milton Friedman a Paul Samuelson, dva klíčoví autoři k metodologii ekonomie v daném časovém období, přitom tento vývoj ve filosofii vědy prý nikdy nereflektovali. Pozitivistická východiska - v prvé řadě v podobě redukcioni- stického přístupu - jsou tudíž stále přítomna ve vlivných teoretických konceptech rozvinutých ekonomy hlavního proudu. Značný počet autorů však v současnosti sdílí náhled, že tyto koncepty v nezanedbatelné míře přispěly (...) k vývoji, jenž ústil ve finanční krizi, vrcholící v letech 2008 a 2009. Předkládaný článek se proto táže, zda to byla právě krize - v níž mnozí spatřují empirické zamítnutí řady pozitivistických konceptů - která napsala „labutí píseň" pozitivismu v ekonomii hlavního proudu. (shrink)

Tato studie se snaží o filosofickou analýzu problematických aspektů neurogeneze. V první řadě se zaměřuje na moderní historii neurogeneze, která je obecně považována za historii dogmatického přesvědčení, které předpokládalo, že v mozku dospělého savce nemohou vzniknout nové neurony. Tato konvence přežívala v neurovědě po několik desítek let a její kořeny sahají až do dob Ramóna y Cajala. Důležitá část této filosofické analýzy se zaměřuje na aspekt tzv. zaštiťování dogmatu pomocí ad hoc hypotéz. Analýza se dále věnuje implicitním definicím, které hrají (...) roli axiomů neurovědy, a problematice falsifikace potenciálních falsifikátorů. Na konci této filosofické analýzy jsou prezentovány argumenty, které dospívají k tomu, že historie neurogeneze není historií dogmatického uvažování, jak většina autorů předpokládá, ale že jde o historii vědeckého pragmatismu. (shrink)

Studie recenzuje díla: Sam HARRIS, The Moral Landscape a Patricia Smith CHURCHLAND, Braintrust. Cílem recenzní stati je vyzdvihnout hlubokou shodu v naturalistickém pojetí etiky u obou autorů a upozornit na některé nedostatky jejich argumentace.

Text se zaměřuje na ideu otroctví v dějinách evropského a severoamerického myšlení. Věnuje se souboru šestnácti esejí Zotročení svobodou (2010), v němž Petr Bláha mapuje pojetí otroctví u vybraných filosofů v těchto dějinách a koncentruje se zejména na myšlenky autorů evropského kánonu. Postupuje chronologicky, začíná tradičně od antiky a pokračuje až do 20. století. K autorům, kteří měli na Bláhovo stanovisko největší formativní vliv, patří novověcí filosofové, s nimiž sdílí jak témata, tak do velké míry i přístup k nim. S (...) tím souvisí i zájem o ideu svobody, která do určité míry stála v opozici k ideji otroctví. Odtud ve svém paradoxním důsledku pochází myšlenka „zotročení svobodou“. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému etickému paradigmatu. To (...) – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)

Stať se zabývá modelováním demokracie jakožto popisu politického systému; David Held je jedním z autorů, který nabízí obecné modely demokracie, jež náleží příslušným společnostem a jejich tradicím. Jelikož má Česká republika specifický demokratický systém, pokouší se tato stať za pomoci syntetizace Heldových modelů co nejvýstižněji popsat současnou českou demokracii. Model kombinuje znaky ústavnosti v jejich formální podobě a reálné politické chování. Následně se snaží nalézt pozici demokracie ve společenském řádu za pomoci Hayekova pohledu na tuto tematiku.

Článek si klade za cíl objasnit a obohatit Merleau-Pontyho pojetí promlouvající mluvy v kontrastu k mluvě, jíž se mluví. V kontextu tvůrčích vyjadřovacích výkonů, zejm. umění, píše Merleau-Ponty o promlouvající mluvě především jako o mluvě, jež otevírá nové horizonty zkušenosti a vede ke kognitivnímu obohacení recipienta. Mluva, jíž se mluví, je naproti tomu řečovou sedimentací kulturního významu, jejímž prostřednictvím jsou ustavené poznávací vzorce tradovány. Ve studii nejprve vysvětlujeme, jak se promlouvající mluva tvoří na pozadí běžné mluvy, jíž se mluví, a (...) jak souvisí s vnímaným světem. Poté se soustředíme na dva specifické případy promluv, jimiž se sám Merleau-Ponty explicitně nezabývá. Zaprvé jde o sekundární literaturu, jejímž posláním je sloužit nějakému původnímu autorskému dílu. Sekundární literatura sama o sobě nepřichází s původní stylotvornou vizí světa, a přesto tvoří mluvu, jež moderuje a mnohdy vůbec umožňuje porozumět původnosti myšlenek autorů v silném slova smyslu. Zadruhé se zaměřujeme na případy promlouvajících mluv, jež nás manipulují, nevedou k bohatšímu poznání světa, a přitom jsou schopny zakládat nově sdílený vzor. (shrink)

V posledním půlstoletí se stále naléhavěji ozývá otázka, zda se naše civilizace – a s ní možná i civilizace světová – neblíží svému konci. Svým způsobem na tuto otázku odpovídají i G. Li­povetsky a H. Juvin v knize Globalizovaný Západ, kterou vydali společně ve Francii v roce 2010. Zatímco Lipovetsky se snaží vybalancovat svou vizi postmoderního světa tak, aby vyústila v obraz společnosti, která nezapomíná na své (různorodé) tradice, Juvin akcentuje hrozbu globálního střetu. Oba se vyrovnávají hlavně s otázkou poměru (...) ekonomiky a politiky a oba svým způsobem kritizují nadvládu ekonomiky nad politikou. Je přitom třeba podot­knout, že jejich záběr je časově poněkud skromnější než u takových autorů jako je např. Spen­gler nebo Toynbee, případně u těch autorů, kteří vycházejí z představy ekologické katastrofy, nicméně právě proto mohou posloužit jako materiál ke srovnání s názory svých předchůdců i současníků na společnost, která zřejmě směřuje k velkým změnám. V této souvislosti au­torka jejich názory konfrontuje s myšlenkami jejich předchůdců i současníků (Feyerabend, Fukuyama, Huntington, Popper aj.) a snaží se najít shody a rozdíly. (shrink)

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze vysvětlit duchovní (...) díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení (vytváření zákonů) a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)

Zkoumání dějin environmentálně filosofického myšlení v kontextech vývoje společenských poměrů u nás (na rozdíl od zahraničí) dosud stálo poněkud stranou pozornosti. Přitom se jedná o problematiku bytostně filosofickou (řešící vztah člověka a světa), navíc nabývající na naléhavosti v kontextech globální krize prostředí. Text chce přispět k obhajobě názoru, že původní a autentická filosofická tvorba byla a zůstává velmi významnou součástí naší duchovní kultury. Zabývat se dějinami domácího filosofického myšlení má smysl a v konkrétních podobách to může i dnes nabízet pozoruhodné (...) inspirace. Následující retrospektiva usiluje o doplnění obrazu dějin našeho myšlení (filosofie i vědy) o dosud neodhalené detaily a souvislosti a hledá i odpověď na otázku po původnosti myšlení našich autorů. Především jde o konkretizaci historiografického pohledu na některé ne zcela uspokojivě podchycené etapy dějin naší (české i slovenské) filosofie. Z tohoto důvodu se zaměříme na stručnou kritickou reflexi oné dominující (tedy marxistické) filosofie, zatímco podoby myšlení neoficiálního (underground, samizdat) ponecháváme stranou. Za jeden z pozoruhodných zjištěných aspektů můžeme např. považovat převahu slovenských autorů v první polovině normalizačního období (problematika VTR), kterou teprve následně doplnilo úsilí o systematičtější obecně filosofický pohled autorů českých (zejm. R. Kolářský a J. Šmajs). Studie nakonec dospívá v hodnocení etapy "reálného socialismu" (resp. období normalizace) k závěru, že nelze vystačit se zjednodušenou představou o naprostém oficiálním zamlčování environmentálních otázek a popírání reálných problémů a krizových projevů. (shrink)

V září letošního roku si připomínáme 100. výročí narození jednoho z nejslavnějších a nejpřekládanějších polských autorů – Stanisława Lema (1921–2006). Toto nedožité jubileum je pro nás příležitostí ke krátkému zamyšlení nad pozoruhodně pestrou a různorodou podobou jeho díla. Nejprve se pokusíme o stručnou obecnější charakteristiku Lemovy tvorby, abychom se následně zaměřili na jeden z jeho zajímavých teoretických textů. Vyslovením svérázné evoluční hypotézy zde Lem reagoval na pandemickou situaci, s níž je lidstvo konfrontováno od 80. let minulého století – nákazu virem (...) HIV. (shrink)

Záměrem textu je představit pojetí základních zákonů evoluce podle Teilharda de Chardin. Konkrétně popisuje tzv. zákony rekurence pro tři vlastnosti, které v evoluci narůstají, což jsou vědomí, personalita a spontaneita (svoboda). U každé z těchto vlastností je provedena extrapolace do budoucnosti, ukazující možnost jejího cílového stavu. Tento postup se kryje s obsahem Teilhardovy tzv. integrální vědy o úloze člověka v evolučním procesu, protože právě člověk je tím, kdo by měl evoluci dovést k završení. Text také krátce nastiňuje hlavní problém Teilhardova (...) díla: Jak může být evoluce založená na procesu samouspořádávání různých systémů včetně člověka chápána zároveň jako směřující ke sjednocení s Bohem a jako jím usměrňovaná. Hlavním cílem textu je ukázat, jakým způsobem se teilhardovské bádání v současnosti rozvíjí, a upozornit na v českém prostředí neznámou literaturu autorů American Teilhard Association.The paper presents conception of main laws of evolution according to Pierre Teilhard de Chardin. Especially explains the laws of the recurrence related to three properties, which increase in evolution, i.e consciousness, personality and spontaneity (freedom). Each this property is extrapolated towards the future, showing its possible final state. This method is in accord with contents of Teilhard´s integral science of human task in evolutionary process, because just human is the one, whose duty is to lead evolution to consummation. This paper further briefly mentions the central problem of Teilhard´s work: How can evolution resting upon the process of self-organisation be understood at the same time as leading to unification with God and managed by him. The main goal of this paper is to demonstrate the current research of Teilhards work and to point out the in Czech Republic unknown bibliografy of authors in The American Teilhard Association. (shrink)

Cílem studie je představení nalezených explicitních odkazů na Platóna v dílech autorů moderní psychologie. V úvodní části je popsána Platónova nauka o duši, přístupy k duši v současné psychologii a metodologie vyhledávání odkazů. V další části je uveden přehled zjištěných explicitních odkazů na Platóna v moderní psychologii. Dále jsou přiblíženy nejvíce relevantní odkazy vztahující se ke generativitě, vazbě třísložkové duše a současných modelů osobnosti, vazbě péče o duši a terapie a pojetí lásky. V závěru jsou nalezené odkazy souhrnně posouzeny a (...) je přiblíženo základní zjištění, že většina autorů ve studii zmíněných vnímá Platóna jako inspiraci pro rozvoj současných teorií. (shrink)

Lemovo dílo Dokonalá prázdnota je sbírkou recenzí fiktivních autorů na neexistující vědecké práce. Patří sem i přednáška Alfreda Testy proslovená u příležitosti udělení Nobelovy ceny za fyziku. Je to vlastně rekapitulace kosmologického konceptu postaveného na objevu pozapomenuté myšlenky Aristida Acheropoula, která má vysvětlit silentium universi. Proč vesmír mlčí? Proč nám nikdo neodpovídá na naše výzvy posílané do mezihvězdných dálek? Proč je naše pátrání po mimozemských civilizacích neúspěšné? Testa ve své přednášce před posluchače postupně vrství fundamentální otázky vztahu matematiky a fyziky, (...) intertpretaci posledních objevů moderní kosmologie, vysvětlení fyzikálních zákonitostí teorie relativity a kvantové mechaniky včetně metafyzické otázky proč jsou právě takové. Protože Lem staví před čtenáře příběh vědeckého objevu, nabízí se možnost, vzít je zcela vážně nikoli jako fiction, ale jako science a podívat se na jeho jednotlivé komponenty očima soudobé vědy. (shrink)

Branislav Petronijević, opaske o početku i rezimeu njegovog filozofskog dela -- Faksimil prijave Petronijevićeve disertacije, Folkeltovog i Hajnceovog referata i mišljenja komisije -- Transkripcija Folkeltovog rukopisa -- Prevod Hajnceovog referata -- Beleška o autoru.

P. Sousedík and D. Svoboda, in their paper “Různá pojetí matematiky u vybraných autorů od antiky po raný novověk: Je matematika teoretická věda nebo pouhá technika?”, proposed an interpretation of Aquinas’s understanding of the nature of mathematics which the author regards as unsatisfactory. The purpose of this review article is to point out its problems and to suggest in its stead an adequate interpretation of Aquinas’s mind, on the basis of a detailed analysis of his texts. The author shows that (...) Aquinas was by no means an instrumentalist in mathematics but considered mathematical truths to be directly applicable to “physical matter”. Such an application takes place in sciences like astronomy, harmonics or optics, which, although sometimes subsumed under mathematics broadly conceived, nevertheless form a special category qua the so-called “middle sciences” (viz. situated between mathematics and physics) and are thus no true species of mathematics. The fact that these sciences are also regarded as “arts” does not preclude their scientific character at all, since the two categories are not mutually exclusive, according to St. Thomas. (shrink)

Tato studie se věnuje výkladu násobení podle čtyř nejstarších latinských středověkých autorů, kteří sepsali své texty o početních úkonech na abaku kolem roku 1000, tedy podle Gerberta z Remeše (Pravidla pro počítání na abaku, Regulae de numerorum abaci rationibus), Herigera z Lobbes (Pravidla počítání na abaku, Regulae numerorum super abacum), Abbona z Fleury (Komentář k Victorioně spisu Calculus, In Calculum Victorii commentario; resp. tzv. Abbonův abakus, Abbonis abacus) a Bernelia mladšího z Paříže (Kniha o abaku, Liber abaci). Po představení, vysvětlení (...) a srovnání pravidel pro násobení podle těchto spisů následuje v příloze originální znění a překlad Herigerových, Gerbetových a Abbonových pravidel pro násobení. (shrink)

Článek představuje renesanční pohled na původ vědění. Renesanční doba totiž oživila starou představu pocházející z antiky, že pravda byla zjevena na počátku lidských dějin bohem či bohy. Tato idea dávné moudrosti (prisca sap.) přetrvávala během středověku, ale novou brizanci získala po koncilu ve Ferraře a Florencii. Tam se totiž objevil byzantský filosof Pléthón, který se domníval, že nejstarším mudrcem byl Zoroaster. Další genealogie mudrců najdeme u největších představitelů renesančního platonismu – M. Ficina a Pica della Mirandola. Ficino preferoval nejdříve posloupnost, (...) v níž byl prvním Hermés, pak se přiklonil k variantě, kde byl první Zoroaster. Podobné úvahy se objevují i u Pica a dalších autorů. Vždy jde ale o to, že současný stav společnosti a vědění je špatný a pro pravou pravdu je nutné obrátit se do dávné minulosti lidského rodu. (shrink)

Američki filozof Stanley Lewis Jaki, analizirajući kreativne momente u povijesti znanosti, zaključuje da staze kreativne znanosti i filozofski putovi prema Bogu sačinjavaju jedinstveni intelektualni pravac. Taj zaključak temelji na činjenicama da znanstvena metoda pretpostavlja koherentnu racionalnost kozmosa, te da je epistemologija svih kreativnih znanstvenika umjereni realizam. Inkorporiranje tih elemenata u filozofsko promatranje, prema našem autoru, nužno vodi ka klasičnim aposteriornim metafizičkim dokazima za Božje postojanje. Posebnu potvrdu te teze vidi u Gödelovim teoremima, čija primjena u kozmologiji dokazuje kontingenciju svemira, (...) temeljni princip svih aposteriornih dokaza za Božje postojanje.American philosopher Stanley Lewis Jaki, analysing creative moments in the history of science concludes that the ways of creative science and philosophical paths to the God consists unique intellectual vector. His conclusion is based on two facts: scientific method proposes coherent rationality of the Cosmos and that moderate realism is epistemology of all creative scientists. Incorporating such elements in philosophical perspective, by author, necessary leads to classical a posteriori metaphysical proofs of existence of God. He finds special confirmation of his thesis in Gödel’s theorems and its application in cosmology that proves contingence of the Universe, which is a basic principle of all a posteriori proofs of God existence. (shrink)

In this paper the author reconstructs the meaning of Derrida's concept of "declarative engagement". He shows that Derrida revives the modern idea of the "engaged intellectual" and even develops it in a radical, prophetic/messianic form. The final consequence of such a position, in the opinion of the author, is a paradoxical coupling of political decisionism with social escapism, which renews in a specific way the nostalgia for the "heroic role" of the Marxist intellectual vanguard. This is a major reason for (...) Derrida's popularity in Serbia, it is argued, but can also be taken as the starting point for an analysis of the problem of responsibility of engaged intellectuals. U ovom radu autor rekonstruise znacenje Deridinog koncepta "deklarativni angazman". On pokazuje kako Derida ozivljava modernu ideju 'angazovanog intelektualca' i cak je razvija u radikalnoj, profetskoj/mesijanskoj formi. Prema autoru, krajnja posledica takvog stanovista jeste paradoksalan spoj politickog decizionizma i socijalnog eskapizma, sto na specifican nacin obnavlja nostalgiju za 'herojskom ulogom' marksisticke intelektualne avangarde. Autor smatra daje to jedan od najvaznijih razloga Deridine popularnosti u Srbiji, ali i polaziste za analizu problema odgovornosti angazovanih intelektualaca. (shrink)

Responsione nostra disputationem cum L. Novák prosequimur, qui tractationem nostram, cui titulus “Různá pojetí matematiky u vybraných autorů od antiky po raný novověk”, impugnavit. Impugnatio a L. Novák sub titulo “Tomáš Akvinský instrumentalistou v matematice?” conscripta ansam praebuit nobis ad nonnulla, quae dixeramus, non solum clarius, sed etiam latius ac profundius explananda. Qua in re inprimis ad hoc attendimus, quomodo S. Thomas mathematicam, scientiasque medias necnon philosophiam intellexerit. Adhuc in nostra sententia sistimus, duplicem scil. ac valde diversam interpretationem harum disciplinarum (...) proponi posse. Quamquam multi textus testantur, S. Thomam mathematicam scientiasque medias realistice intellexisse, inveniuntur tamen apud eum dicta nonnulla, quae interpretationi favent instrumentalisticae. Hanc duplicem interpretationem prae oculis ponere multum iuvat, nostro iudicio, ad subsequentem intellectualem historiam, praecipue modernae aetatis, adaequate intelligendam.In our contribution we continue our discussion with L. Novák, who criticised our paper “Různá pojetí matematiky u vybraných autorů od antiky po raný novověk.” Novák’s critique titled “Tomáš Akvinský instrumentalistou v matematice?” served as an incentive for us not only to clarify certain points, but also to deepen our original exposition. We focused on Aquinas’s understanding of mathematics, the middle sciences and philosophy. We still insist that two substantially different interpretations of these disciplines are possible. On the one hand, there is much evidence for Aquinas’s realistic approach to mathematics and the middle sciences. On the other hand, ideas can also be found in Aquinas’s texts supporting an instrumentalist reading. In our opinion, it is important to point out these two approaches to the mathematical sciences in order to adequately understand the subsequent evolution of the history of ideas, especially in the modern period. (shrink)

U prvom, nacelnom delu, autor polazi od toga da jedna mala zemlja, kao sto je nasa, ne moze realisticki ocekivati jednakost, pa cak ni punu ravnopravnost u odnosima sa SAD kao planetarno dominantnom silom. Zato se, prema njemu prema SAD moramo odnositi pragmaticno. To za njega ne znaci da nema nikakvih sansi da sa uspehom otvoreno i odlucno postavimo pitanje i nasih nacionalno-drzavnih interesa i prava kad nastojimo da ih sto vise uskladimo sa interesima i pravima te najmerodavnije i najsilodavnije (...) zemlje. Ekstremni pragmaticari kod nas potcenjuju opasnost principijelisticke reakcije dobrog dela naroda ako snishodljivo preteruju sa popustanjem i prilagodjavanjem. Za nas je najrelevantniji slucaj i najbolji primer za ugled Grcka. U nasim odnosima sa SAD, prema autoru, cesto dolazi do nesporazuma izmedju ostalog i zbog sustinskih razlika u shvatanjima nacije i religije kao i njihovog odnosa sa drzavom. Tim razlikama i nesporazumima posvecena su dva preostala dela ovog teksta. (shrink)

Studie nejprve stručně rekapituluje obsah knihy Mariana Kuny (Etika a politika v perspektivě Alasdaira MacIntyra) a snaží se ji kriticky zhodnotit. Poté se krátce věnuje dvěma tématům, klíčovým jak pro MacIntyra, tak pro jmenovanou knihu: otázce „univerzálních ctností“ a otázce pravdy. Zdá se totiž, že právě tyto dvě oblasti nejsou ani u jednoho ze zmiňovaných autorů uspokojivě řešeny.The study summarizes the book by Marian Kuna (Etika a politika v perspektivě Alasdaira MacIntyra) and aims to critically evaluate it. Then it gives (...) a brief account of two topics crucial to both MacIntyre and Kuna: the problem of “universal virtues” and the problem of truth. It seems that neither of these is handled adequately in the works of the mentioned authors. (shrink)

Článek analyzuje funkci, kterou v díle raného M. Heideggera plní myšlenka destrukce, a zkoumá na tomto základě, jak je obecně možné charakterizovat vztah mezi hermeneutikou a destrukcí, resp. vzhledem k pozdějšímu vývoji filozofie mezi hermeneutikou a dekonstrukcí. Při analýze pojmu destrukce je položen důraz na to, jak je postup destrukce použit na tradici aristotelské substancialistické ontologie a na Kantovu teorii poznání, což jsou dvě klíčová témata raného Heideggera. Při zkoumání vztahu mezi hermeneutickou a dekonstruktivní intencí filozofování se naproti tomu článek (...) soustředí na to, jak jsou oba tyto přístupy rozvinuty u pozdějších autorů, na něž měla Heideggerova filozofie silný vliv: u J. Derridy a u H.-G. Gadamera. V závěru článku je upozorněno na to, že určité pojítko mezi hermeneutikou a dekonstrukcí lze navzdory všem rozdílům spatřovat v pojmu kritiky. (shrink)

Přirozený zákon je jednou z nejvýznamnějších idejí, která stojí v základech evropského filosofického, etického a právního myšlení. Předložený článek podává stručnou expozici vývoje ideje přirozeného zákona ve filosofickém myšlení s důrazem na jeho klíčové momenty a vyjádření nosných tezí, které předurčily rozumění tomuto pojmu v následujících obdobích. Jeho cílem není detailní probádání některé z jednotlivých etap či některého z autorů, ale naopak podat souhrnný a přehledný obraz vývoje této ideje. Východiskem je zde stručné načrtnutí hlavních zdrojů ideje přirozeného zákona v (...) antice, počínaje předsokratiky, následně u Platóna a Aristotela a představením hlavních rysů stoické koncepce. Další část je věnovaná scholastickému uchopení problematiky přirozeného zákona u T. Akvinského a Suaréze. Následuje přiblížení novověkých úvah u Grotia, Pufendorfa a Hobbese. Tito teoretici jsou následně kontrastováni s průřezovým přehledem myšlení positivně právního u Benthama, Austina a jejich pokračovatelů, neboť i vývoj positivistického myšlení výrazně přispěl k zformování moderní teorie přirozeného zákona, které stojí explicitně v opozici k němu. Text uzavírá přiblížení stavu přirozenoprávní diskuse u nejvýznamnějších autorů 20. století. (shrink)

Článek srovnává pojetí člověka jako bytosti, situované v celkové souvislosti a vyznačující se otevřeností a sebetranscendencí, v myšlení Jana Patočky a Karla Rahnera, a to se zvláštním zřetelem na interpretaci postavy bohočlověka u obou autorů. Srovnává a dává do souvislosti Patočkův pojem "světa" a pojem "tajemství" u Karla Rahnera, jejich pojetí dějinnosti i radikálního ohrožení člověka. Konečně se zabývá interpretací postavy bohočlověka, kterou můžeme u obou autorů chápat jako klíčovou pro lidskou existenci, a zároveň si můžeme všimnout, že odlišné interpretace (...) tohoto motivu u obou autorů jsou si vnitřně překvapivě blízké. (shrink)

Tereza Matějčková se ve své knize vztahuje k literárním obrazům světa: komentuje Hegelovy filozofické výklady literárních děl (Sofokles, Diderot, Goethe, Schiller) nebo interpretuje literární díla autorů 20. století (Semprún, Jünger, Marguerite Yourcenar). Její komentáře a interpretace se dotýkají problémů a témat, které podstatně spoluvytvářely esteticko-uměleckou a kulturně-politickou mentalitu umělecké avantgardy 20. století (zejména surrealismu) a moderny. Ve svém článku se věnuji třem tématům: 1) Metafoře Theatrum mundi, kterou si Tereza Matějčková zvolila jako název 8. kapitoly své knihy; 2) problému zla, (...) násilí a „abstraktní existence“ v moderně a zejména v surrealismu; 3) konceptu „nových mytologií“ a „lyrizace světa“ v estetických esejích Karla Teigeho. (shrink)

Ačkoli je Taine znám především jako estetik a historik umění i politiky, zabývá se autorka spíš metodologickým předpokladem Tainova díla, a to jeho pojetím vědy. Ukazuje, že v Tainově díle nacházíme Hegelův vliv, který se však silně mísí s odlesky Comtových názorů, i když v oblasti ontologické lze spatřovat podobnost i s E. Machem. Taine chtěl aplikovat na duchovní vědy metody věd přírodních, i když si byl vědom zásadního rozdílu – nekvantifikovatelnosti v duchovních vědách. Podobnost spočívala ve snaze vysvětlit duchovní (...) díla z jejich skutečných příčin. Ty Taine viděl především v oblasti psychologické. I ona je však pojata nikoli jako introspekce, ale jako věda, která má formulovat zákony a předvídat. Fakta hledá v literárních dokumentech. Zkoumání začíná od jednotlivých faktů, pokračuje přes zobecnění k jejich hlubšímu pochopení a pak se opět k jednotlivinám vrací a pomocí nalezených zákonů je vysvětluje. Konečné příčiny Taine nehledá. V rozboru aplikace tohoto obecného pojetí na dějiny umění a politickou historii se do popředí autorčina zájmu dostává známá Tainova teorie rasy, momentu a prostředí. Rozbor se věnuje především jeho pojetí rasy. Zabývá se i jeho pojetím vztahu mas a velkých osobností. V závěru připomíná reakce dobových i nynějších autorů na Taina.Although Taine is primarily known as an aesthetician and historian of art and politics, the author focuses on the methodology of Taine’s work, particularly on his conception of science. She shows one can trace Hegel’s influence in Taine’s work, which nevertheless mingles with reflections of Comte’s views, even though one can find similarities with E. Mach’s views in ontology. Taine attempted to apply the methodology of natural sciences to spiritual sciences, even though he was aware of a major difference – the unquantifiability in spiritual sciences. This involved an attempt to explain spiritual works on the basis of their real causes, which Taine mainly thought of as psychological. Psychology was not taken as introspection, though, but as a science the goal of which was to formulate laws and predict. Taine sought facts in literary documents. He began his investigation with particular facts, went on to generalize and state laws and then returned to the particular facts to explain them by the discovered laws. Taine did not seek final causes. In analyzing the application of this general approach to the history of art and politics, the author emphasizes Taine’s conception of race, moment and environment. She particularly focuses on the concept of race and also considers the relation of masses and great figures. In the conclusion the author adds the reactions of Taines contemporar­ies and current authors. (shrink)