Již letmý pohled na filosofii 20. století, která se snaží promýšlet podstatu lidského jednání, budí dojem, že patří k její metodě vrátit se k antickým teoriím a představit je jako historické východisko, jehož nové uchopení povede k lepšímu porozumění aktuálního problému. Tyto návraty, jak je lze sledovat u Heideggera, Gadamera, Ricoeura nebo Arendtové, směřují – nakolik se jedná o teorii jednání – především k Aristotelovi a jeho základnímu rozlišení mezi poiésis a praxis. Cílem následující stati je představit základ (...) teorie jednání, jež byla dílem prvních stoiků ve 3. stol. př. Kr. V naznačeném kontextu si však taková interpretace může činit větší ambice, než jak by se mohlo na první pohled zdát. Zůstává-li totiž Aristotelés pro novodobou filosofii jednání myslitelem, k němuž je třeba se vrátit a s nímž je třeba se vyrovnat, pak je dobré si uvědomit, že právě ve stoicismu lze vidět první a bezprostřední kritickou reakci na Aristotelovu filosofii. Navíc byl stoicismus naukou, v níž se jednání stalo gravitačním bodem všech ostatních úvah a která proto musela svoje vyrovnání s Aristotelem soustředit do pojmů souvisejících úzce právě s jednáním. Lze ovšem snadno vytušit, jaký byl hlavní důvod, proč zůstal stoicismus stranou pozornosti současných filosofů . Přesný vztah stoické nauky k aristotelismu má totiž stále tendenci se skrývat. Navzdory malé četnosti explicitních konfrontací s Aristotelovými argumenty je aristotelismus ve stoicismu přítomen všude – je v něm přítomen natolik, že snaze odlišit oba systémy občas hrozí sklouznutí do povrchních kategorizací, z nichž lze podezírat doxografickou tradici hellénistické a římské doby, která se snaží o uchopení téhož rozdílu. Přesto stoicismus není peripatetická filosofie a lze oprávněně předpokládat, že nahlédnutí odlišnosti mezi obojím vrhne nové světlo na moderní přístup k Aristotelovi. (shrink)

Mezi jednáním a důvodem existuje zásadní vztah: není činu bez důvodu. Lze z toho však vyvodit, že je-li dán důvod, je dán i čin? Může mít čin dostatečný důvod? Studie zkoumá dvě podoby dostatečného důvodu : příčinu a premisu. Fenomenologická teorie motivace se staví jak proti myšlence, podle níž důvody jsou příčiny, tak proti přesvědčení, podle něhož důvody jsou premisy. Přínos fenomenologického výkladu motivace netkví především v představě, již rozpracoval Paul Ricoeur, že důvody jsou přítomné vědomí, nýbrž v originální (...) paralele, již rozvinul Merleau-Ponty mezi perceptivní a praktickou motivací. There seems to be a fundamental relation between action and reason: no action without a reason. But does this mean that the reason, once it is given, brings about the action? Can an action have a sufficient reason? The article distinguishes two forms of the sufficient reason: the cause and the premise. The phenomenological theory of motivation argues against the idea “reasons are causes” as well as against the idea “reasons are premises”. The novelty of the phenomenological account of motivation consists not in the assumption, developed by Paul Ricoeur, “reasons are present to a consciousness”, but in the more original analogy developed by Merleau-Ponty between the perceptual motivation on the one side and the practical motivation on the other. (shrink)

Práce se zabývá metodologickou stránkou teorie lidského jednání, která vznikla v rámci Weberovy rozumějící sociologie a byla dále transformována ve fenomenologické sociologii Alfreda Schütze. Analýza se zaměřuje především na to, jakým způsobem se oba myslitelé pokusili vyřešit problém interpretace lidského jednání ze strany (vědeckého) pozorovatele a samotného aktéra. Ukazuje se, že Weber stojí i přes snahu zůstat v kontaktu s psychologickou realitou jednání vždy již na pozici vědeckého pozorovatele. Schütz usiluje o důkladnější založení weberiánského postoje a (...) ukazuje, jakým způsobem stanovisko nezaujatého pozorovatele vystupuje z bezprostředně ("naivně") prožívané reality přirozeného světa. Oba myslitelé diskutují otázku racionality jednání a v závěru dospívají k přesvědčení, že racionalita (chápaná jako logická konzistence a empirická efektivita jednání) není ani tak charakteristikou, která by připadala "reálnému" jednání, ale spíše normou vědeckého popisu a vědeckého postupu. Argumentace je rozvinuta v rámci úvahy o chápání racionality v současné ekonomické teorii a roli introspekce. (shrink)

Cílem článku je ukázat, že zdánlivě asymetrický vztah mezi teorií mysli a morálkou je ve skutečnosti symetrický. Totiž nejen, že lidé využívají teorii mysli k rozhodnutí, zda si agent zaslouží vinit a zda učinil něco morálně špatného (nebo si zaslouží chválit a učinil něco morálně dobrého), ale někdy samotný morální charakter situace může ovlivnit teorii mysli. Nejprve provedu krátký úvod do teorie mysli - co to je, jak ji používáme a jak nám může být nápomocna. Poté popíšu proces hodnocení (...) morální situace se směrem od teorie mysli (zvážení agentových mentálních stavů, připsání konceptů agentovi) k morálce (vynesení morálního soudu). V tomto procesu figuruje důležitý koncept - koncept záměrného jednání - který může hrát významnou roli při rozhodování o vině (nebo chvále) agenta: pokud jednal záměrně, vina (nebo chvála) by měla být větší. Opravdu to takto funguje? A co laici? Jaký je lidový koncept záměrného jednání? Na tyto otázky se pokusím odpovědět s pomocí empirických dat, která poskytli Bertram Malle a Joshua Knobe, a představím pět podmínek lidového konceptu záměrného jednání. Poté se ve světle dat shromážděných Joshuou Knobem pokusím ukázat, že dřívější přístup ke vztahu mezi teorií mysli a morálkou jako jednosměrnému se zdá být neudržitelný. Způsobil agent vedlejší účinek záměrně? Dosáhl něčeho agent záměrně, ačkoli neměl dostatek potřebných dovedností? Výsledky Knobových experimentů naznačují, že lidé jsou nejspíše ovlivněni morálním charakterem samotného vedlejšího účinku nebo výsledku. Pokud je morálně špatný, agent jednal záměrně, avšak pokud je morálně dobrý, agent nejednal záměrně - tato asymetrie se nazývá „Knobův efekt“. Rovněž se pokusím vyrovnat se s některými možnými námitkami. V závěru se budu zabývat určitými právnímu důsledky, které z tohoto nově symetrického vztahu mezi teorií mysli a morálkou vyvstávají. (shrink)

Článek mapuje vliv Wittgensteinovy filosofie na poválečnou etiku v Británii, a to přes ústřední etické problémy morálního pravidla a jednání na základě tohoto pravidla. Důležitý zlom způsobila masívní kritika novověkého „právního“ pojetí etiky soustředěného na úzký pojem morální povinnosti, v němž je morální jednání modelováno jako vedení určitým objektivně daným zákonem, který zvnějšku donucuje vůli. Důraz na věrohodnou psychologii jednání a nedůvěra k morální nutnosti, s níž takový obrázek pracuje, vedly velkou část autorů k příklonu k antickému (...) etickému paradigmatu. To – na rozdíl od novověkého, jež se úzce zaměřuje na epizodické jednání – vychází od zkoumání dobrého života, k jehož uskutečnění je zapotřebí dobrého charakteru. Morální jednání je tak vysvětlováno na pozadí ctnostného charakteru, který tak poskytuje i příslušnou morální motivaci.Po představení určité zjednodušené představy, jak lze tuto motivaci modelovat, přejdeme ke koncepcím, které na tuto představu kriticky reagují z wittgensteinovských pozic. Ústřední terč této kritiky tvoří nedostatečné pojetí vnímání situace, které je v praktickém kontextu třeba chápat již strukturovaně jako něco, co obsahuje hodnocení a reakci. Typické pro wittgensteinovské pozice je proto popření nezávislosti motivační a kognitivní složky v analýze jednání, a tedy popření vlivné, tzv. „humovské“ teorie motivace. Představíme dvě větve této kritiky: První rozpracovává aristotelskou ctnost „rozumnost“, tedy hlavní rozumovou ctnost, druhá navazuje na platónskou tezi o jednotné ctnosti. V závěru bude naznačen způsob analýzy morálního principu v duchu této školy. (shrink)

Přes rozšířené používání pojmu společné dobro byla mezi antickými a středověkými mysliteli pozoruhodná nejednota o jeho konkrétním obsahu. Někdy bylo společné dobro chápáno jako dobro zúčastněných jednotlivců, jindy jako dobro společenství jako celku. Jakmile politická filozofie začala být stavěna na individualističtějších základech, společné dobro jako pojem ustoupilo do pozadí. Společné dobro by mělo mít dvě vlastnosti: jde o dobro a navíc společné. Dobro však není vnitřní kvalita o sobě, nýbrž subjektivní hodnocení člověka. Zda považujeme určité jednání či situaci za (...) dobré či špatné, záleží na našem hodnocení. Základní vlastností každého hodnocení je jeho subjektivita. Subjektivita v pojetí dobra je hlavním problémem společného dobra. Společné dobro může být společné pouze, když jde o cíl, který je sdílený všemi rozumnými aktéry uvnitř politického společenství. Má-li společné dobro být cílem regulujícím politické úvahy a zdrojem loajality ke společenství, muselo by být všemi sdíleno. To však v praxi je nesmírně obtížné zaručit. Neutrální hlasovací mechanismus, který by rozhodl, co je společné dobro, neexistuje. Společné dobro je příliš vágní pojetí, aby bylo užitečné v politické teorii a praktické politice. Veřejný zájem musí být posuzován partikulárně a lokálně, vždy s ohledem na zvláštní doby a místa. Co vytváří obecný zájem či "společné dobro", nevyplývá z filozofické teorie, ale praxe. Ačkoli společné dobro může být užitečné v politické i církevní rétorice, jeho vědecký smysl je omezený, nebo dokonce nulový. (shrink)

Studie tematizuje dva fenomenologické přístupy k tělu a poukazuje na jejich slabiny. Větší pozornost je věnována Husserlově výkladu těla v Idejích II: zejména analýzou teorie „lokalizace“ se snažíme ukázat, že Husserl nedoceňuje význam extenzionality těla. Merleau-Pontyho koncepce z Fenomenologie vnímání je poté interpretována jako takový přístup k tělu, v němž je tělo redukováno na neosobní dovednost, resp. mohutnost jednání. Studie dospívá k závěru, že fenomenologie nemůže pojmout tělo jako princip zjevování, jehož konstitutivní působení by dokázala artikulovat analýzou prožívání, (...) nýbrž spíše je musí respektovat jako „sféru“ nezjevnosti, která se v prožívání a zjevování projevuje autonomním způsobem.The study interprets two phenomenological approaches to the body and underlines their weak points. More attention is dedicated to Husserl’s explication of the body in Ideas II: particularly on the basis of his theory of “localization“ we try to show that Husserl underestimates the extensionality of the body. Merleau-Ponty’s concept in Phenomenology of Perception is then interpreted as such an approach to the body that reduces it to an impersonal skill of our (bodily) actions. Our conclusion is that phenomenology cannot conceive the body as a principle of appearing, the constitutive role of which it might articulate through an analysis of experience, but instead it should respect it as an “area“ of the un-apparent that manifests itself autonomously in experience. (shrink)

Lidová psychologie coby základ naší schopnosti vysvětlovat a předvídat jednání je významné téma filozofie mysli. Debaty, které ji obklopují, se nicméně v minulosti zaměřovaly primárně na otázky jejího statusu v rámci vědeckého zkoumání mysli a formy ji zakládajících mechanismů (teorie, simulace aj.). Relativně menší pozornost byla věnována otázce obsahu lidové psychologie – tedy tomu, které koncepty či schopnosti pod označení „lidová psychologie“ řadit. V článku se zabývám právě otázkou obsahu a možné odpovědi na otázku obsahu předloženou pluralistickým pojetím (...) lidové psychologie. Nejdříve uvádím některé argumenty zpochybňující standardní pojetí lidové psychologie a následně představuji pojetí pluralismu rozšiřující lidovou psychologii o řadu sociálně kognitivních schopností. V závěru se krátce věnuji tomu, jaké dopady by takto šířeji pojímaná lidová psychologie mohla mít pro otázky jejího statusu a formy. (shrink)

V tomto článku předkládám některé důvody proti Dvořákovu nedeterministickému pojetí svobodné vůle, které vyložil ve své nedávno publikované knize Kauzalita činitele. Zejména se zabývám Dvořákovým řešením problému náhody, podle kterého je akt svobodné vůle náhodný do té míry, do jaké se nepodřizuje deterministickým zákonům, a do této míry také nemůže být předmětem morálního hodnocení. Proti Dvořákově koncepci stavím vlastní pojetí svobodné vůle, které je variací na to, co Dvořák označuje jako „standardní teorie“. Z hlediska tohoto pojetí je svobodná vůle (...) možná i v deterministickém světě. Analyzuji, v čem spočívá volba mezi alternativními možnostmi, a argumentuji, že je možné mít kontrolu nad vlastním jednáním, i když nemáme kontrolu nad minulostí, která toto jednání jednoznačně determinuje. Zároveň vysvětluji, proč se v ostrém rozporu s Dvořákovou koncepcí domnívám, že člověk v deterministickém světě může nést odpovědnost za své činy. (shrink)

Ve svém přístupu k intersubjektivitě Schütz odhlíží od radikálně filozofické analýzy toho, jak je druhý (alter ego) konstituován v mém vědomí. Namísto toho bere existenci druhých a jejich subjektivit za zaručenou a zkoumá intersubjektivní vztahy rozumění a jednání mezi jedinci. Přiblížení fenomenologické teorie žitého světa k sociologii Schützovi umožňuje studovat sociální interakci a řád. Článek věnuje pozornost Schützově pohledu na subjektivitu, smysl a struktury relevance. Rozlišuje mezi spoluprožívanou a typizovanou intersubjektivitou, přičemž typizovaná je prezentována jako originální příspěvek k (...) interpretativní sociologii. Díky analýze intersubjektivity Schütz překračuje pozici (metodického) individualismu, která je mu někdy připisována. (shrink)

Vyplývá z bezvadně provedeného důkazu také závazek počítat ve svém dalším rozvažování a jednání s jeho závěrem? V předložené studii se zabývám Hobbesovým Leviathanem coby „literární technologií“, která čtenáře staví do role autora v Leviathanu rozvíjené argumentace. V tomto smyslu kriticky navazuji jednak na interpretaci Hobbesova vědeckého stylu, kterou nabízejí S. Shapin a S. Schaffer, jednak na výklad Q. Skinnera, který se podrobně zabývá Hobbesovou rétorickou praxí. Nabízím tezi, podle níž se Hobbes v kontaktu se svým publikem nespokojuje s (...) předvedením vědeckého důkazu, nýbrž své čtenáře nechává na vytváření vědecké argumentace a jejím závěru osobně participovat. (shrink)

David Miller v pracích Critical Rationalism a Out of Error se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen (...) příliš radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. (shrink)

V dějinách filozofie se objevilo nespočetné množství snah překonat kognitivní nedostatečnost člověka. Většinový názor zněl, že zatímco vnější smyslové poznání podléhá nejrůznějším klamům, poznání vnitřní je mnohem jistější, či dokonce neomylné. Předpokládaná znalost sebe sama je ovšem iluzorní a stala se důvodem pro vznik mnoha chybných přístupů ke skutečnosti. Kniha se skládá ze tří částí. První kapitola se zabývá introspekcí, především jejím přijetím v dějinách filozofie a odmítnutím v psychologickém behaviorismu 20. století. Druhá kapitola pojednává o iluzornosti svobody rozhodování, která (...) je způsobena řadou nevědomých mechanismů, o jejichž fungování máme zatím jen dosti matnou představu. Ve třetí kapitole jsou domýšleny důsledky kauzálního determinismu pro etiku a právo, především ve smyslu odmítnutí koncepcí morální odpovědnosti a retributivní spravedlnosti. Autor se tak pokouší dokázat, že podstatná část názorů zdravého rozumu je chybná a měla by být nahrazena sadou nových, kompatibilních s dnešní vědou. (shrink)

Pośród wielu teorii prawdy tę najdłużej i najbardziej eksplorowaną stanowi niewątpliwie jej klasyczne ujęcie. W jego obrębie powstały również, podobne klasycznej, teorie korespondencyjna i semantyczna. Dla wielu filozofów terminy te wydają się synonimiczne, co stanowi rację powstania niniejszego artykułu. Analiza rodzajów związku pomiędzy językiem a światem, które wprowadzają różne teorie uznawane za klasyczne, ma służyć wyeksponowaniu różnic pomiędzy tymi teoriami. Przedstawiona zostaje również propozycja ustanowienia podziału, który w sposób ścisły i prosty usystematyzuje rozumienie klasycznej, korespondencyjnej i semantycznej teorii (...) prawdy. (shrink)

Educational philosopher Wilfred Carr claims that the formation of philosophy of education in accordance with the theory-centered paradigm of modernist philosophy is responsible for the miserable fact that educational practitioners take no interest in philosophy of education. A real contemporary philosophy of education, Carr suggests, would give up theory and the “foundationalist” idea of seeking a firm ground for practice outside of practice. The paper, firstly, takes up Carr’s debate with Paul Hirst on Carr’s notion of philosophy of education, and, (...) secondly, moves on to inquire the interpretation of Aristotle’s practical philosophy by Hans-Georg Gadamer, whom Carr refers to. Finally, the paper outlines some merits of Gadamer’s hermeneutics that philosophy of education should adapt. (shrink)

-- 2. La Gnoseología como filosofía de la ciencia (parte I, sección 2) ; Historia de la teoría de la ciencia (parte I, sección 3) -- 3. El Sistema de las doctrinas gnoseológicas ; Las cuatro familias básicas (parte II, sección 1) -- 4. El sistema de las doctrinas gnoseológicas ; Descripcionismo (parte II, sección 2) ; Teoreticismo (parte II, sección 3) -- 5. Adecuacionismo (parte II, sección 4) ; Circularismo (parte II, sección 5) ; Glosario.

Excerpt from Le Teorie Dello Spazio e del Tempo nella Filosofia Greca Fin Ad Aristotele Tuttavia non può dirsi, che, prima di Platone e di Aristotele, non si sia trattato affatto di questo soggetto. Naturalmente il problema non poteva allora presentarsi sotto il medesimo aspetto, col quale si presentava ai due summenzionati filosofi: ma pure i' argomento, intorno a cui si aggiravano le ricerche dei primi pensatori greci, era, senza alcun dubbio, tale, che di per se stesso offriva molteplici (...) occasioni a questo riguardo. È noto, che tal argomento consiste nel modo, come essi dovessero spiegarsi e rappresentarsi il mondo esteriore che ne circonda, o, per parlare con maggior precisione. About the Publisher Forgotten Books publishes hundreds of thousands of rare and classic books. Find more at www.forgottenbooks.com This book is a reproduction of an important historical work. Forgotten Books uses state-of-the-art technology to digitally reconstruct the work, preserving the original format whilst repairing imperfections present in the aged copy. In rare cases, an imperfection in the original, such as a blemish or missing page, may be replicated in our edition. We do, however, repair the vast majority of imperfections successfully; any imperfections that remain are intentionally left to preserve the state of such historical works. (shrink)

Tento článek se zabývá Hayekovou teorií mysli, kterou představil ve svém pravděpodobně nejobtížnějším díle Sensory Order. První část nastoluje fundamentální otázku o vztahu vnějšího světa a obrazu, který si o tomto světě vytváří naše mysl. Následuje zkoumání základních nástrojů a předpokladů, na kterých Hayek svou teorii vystavěl. Jádrová část se pokouší nastínit hlavní odpovědi, které z Hayekovy teorie mysli plynou. Závěrečné části poté stručně rozšiřují možné využití tohoto díla ve filosofii vědy, v rozdílném chápání přírodních a společenských věd, v (...) pojetí svobodné vůle i v aplikaci na konkrétní oblasti ekonomie, ke kterým Hayek nejvíce přispěl. (shrink)

Entrevista al doctor Gonzalo Herranz, profesor emérito de la Facultad de Medicina de la Universidad de Navarra. Cómo se forman los gemelos en el útero de la madre es una incógnita. No existe ninguna hipótesis que haya sido científicamente comprobada y, aun así, con el paso del tiempo una de las teorías que intentaba aproximarse a este hecho ha acabado por imponerse. Esta considera que los gemelos monozigóticos, aquellos que se generan a partir de un solo óvulo y un solo (...) espermatozoide, son fruto de la escisión de un embrión único en dos, y que esta división se produce en algún momento a lo largo de los catorce días que siguen a la fecundación. Sin embargo, el doctor Gonzalo Herranz, ha dedicado los últimos años de su vida a la investigación de este pequeño milagro de la embriología y ha propuesto una nueva teoría. (shrink)

Tato studie mapuje vývoj Brentanova pojetí pravdy a ontologie, která se s jednotlivými pokusy po definici pravdy pojí. Nejprve je představena Brentanova raná koncepce pravdy jako shody soudu a předmětu soudu. Jsou ukázány problémy, na které Brentano ve svém korespondenčním pojetí pravdy narazil. Tyto problémy se týkají zejména zvláštních typů entit, které mají ručit za pravdivost soudů, jež vypovídají o neexistujících předmětech, privacích etc. Tváří tvář těmto problémům Brentano svoji původní koncepci zavrhl a nahradil epistemickým pojetím pravdy jako evidence a (...) reduktivním pojetím nereálných předmětů, které jsou pouhým zdáním, jež v nás vzbuzuje nedostatečná analýza sémantické formy soudů. Studie předkládá v základních obrysech Brentanovo pojetí významu soudů o ireálných entitách podává a podrobuje ho kritice.The article describes the development of Brentano's conception of truth as well as the ontology which is closely connected to different attempts of Brentano's definition of truth. First of all comes Brentano's early view of truth as a correspondence between judgment and object into consideration. This conception brought Brentano face to face with peculiar kinds of entities which are to vouch for truth of judgments concerning non-existent objects, privations etc. Brentano was eventually forced to leave his original definition behind and substitute it with a new definition of truth as evidence. He also embraced a reductive stand towards supposedly unreal entities which are to be interpreted as fictions caused by insufficient analysis of semantic structures of judgments. The study ends with a presentation and critique of brentanian analysis of semantics of judgments concerning unreal objects. (shrink)

V příspěvku připomínáme originální spolupráci s prof. P. Maternou, která začala v 60. letech minulého století a vedla ke vzniku třísložkové teorie jazyka, jejímiž autory jsou spolu s Pavlem Maternou Karel Pala a Aleš Svoboda. Články o třísložkové teorii byly publikovány v r. 1976 a 1979, ovšem jméno P. Materny se v titulcích článků ne­smělo objevit, byl tak komunistickým režimem trestán za vyloučení z KSČ v r. 1969. Třísložková teorie jazyka, jak název naznačuje, pokrývá tři základní komponenty sys­tému (...) jazyka, tedy syntax, sémantiku a pragmatiku, a je plně srovnatelná s podobnými pokusy u nás i v zahraničí. Stala se východiskem pro další propojení logiky, lingvistiky a informatiky díky působení K. Paly a P. Materny na Fakultě informatiky od roku 1995. Do této spolupráce se zapojili studenti Fakulty informatiky, zejména Aleš Horák, jehož zásadním příspěvkem je počítačová implementace systému transparentní intenzionální logiky (TILu) ve vztahu ke zpracování přirozeného jazyka (češtiny). (shrink)

https://revistes.uab.cat/enrahonar/article/view/v37-humphreys.

Es recomendable ver las figuras en color de este artículo; para ello se puede dirigir a www.unav.edu/web/facultad-de-medicina/gemelos-monozigoticos.

In this essay the author defends the traditional view of science: science as an activity of approaching the truthful knowledge about real world. Accepting this, she then analyses the main topics of contemporary philosophy of science, such as language of science, scientific laws, differences between empirical theories and models, and the question of truthfulness in science.

Lęk egzystencjalny stanowi podstawową właściwość człowieka. Jest bezprzedmiotowy, człowiek nie do końca jest w stanie określić przyczyny jego występowania, dlatego też uciekamy, chowamy się i nie potrafimy sobie z nim poradzić. Lęk doprowadza do zahamowania naszych funkcji poznawczych oraz obniża motywację do działania. Jego oddziaływanie ma znaczący wpływ na zdrowie psychicznie i relacje interpersonalne. Świadomość lęku przed śmiercią może konstruktywnie wpłynąć na jakość ludzkiej egzystencji. Niepokój natury egzystencjalnej może doprowadzić do obniżenia własnej wartości, by go zniwelować i neutralizować jego skutki (...) należy przyjąć postawę zdystansowanego obserwatora. (shrink)

Článek se zaměřuje na teorie kulturní mezery, jež ve svém díle rozpracovali Thorstein Veblen a William F. Ogburn. Sleduje přitom zejména dva motivy: jak se v přístupech těchto autorů tematizuje vztah sociální vědy a jejího publika a jak je argument mezery využit k prosazování specifického pojetí „účelu“ sociální vědy. Je zde předvedeno, jak se ve dvou různých stylech psaní a ve dvou různých argumentačních strategiích v podstatě identická teorie proměňuje a současně zužitkovává k prosazení distinktivního pojetí sociální vědy. (...) Veblenův klíčový motiv „sebe-konfrontace“ společnosti je srovnán s Ogburnovým motivem „využitelnosti“ vědění ve vztahu k úvahám o literárních technologiích vědy. (shrink)