Esej pojednává o koncepci poznání, již zformuloval významný český filosof a ekonom Karel Engliš (1880-1961) a nejuceleněji uložil do monumentálního spisu Velká logika. Toto teprve nyní publikované dílo obsahuje enormně bohatý materiál, a proto se přítomná studie soustředila na několik myšlenkových motivů, jejichž prostřednictvím lze konkrétně posoudit přínos i možnosti Englišova konceptu tří myšlenkových řádů (ontologicko-kauzálního, teleologického a normologického). Jsou to témata lidské vůle a možné svobody, rozlišení logických a empirických poznávacích prostředků a problém účelnosti a užitečností poznání. Tyto tematické (...) okruhy bylo možno zvažovat u Englišovy kritiky představitelů různých filosofických směrů – osvícence Voltaira, voluntaristy Schopenhauera a pragmatisty W. Jamese. Konfrontace jejich názorů s koncepcí myšlenkových řádů dokládá možné kritické použití Englišovy optiky. (shrink)

Tématem studie je hra jako antropologický, kulturní a estetický fenomén. Pojednává o Schillerově koncepci hry jako projevu lidské svobody a Huizingově pojetí herního jednání jako zdroji lidské kultury. Je též pokusem zhodnotit typologii her R. Cailloise a posoudit přínos Finkova a Gadamerova existenciálního a kosmologického pojetí hry. K analýze těchto teoretiků přidává typ herní aktivity, kterou představuje "zahrávání si" (s někým).

Studie se zabývá možnými vztahy mezi slovem a obrazem z hlediska myšlenkového obsahu. Tématem jsou odlišné možnosti vyjádření myšleného obsahu slovem, interpretace slova prostřednictvím obrazů a interpretace obrazů slovy. Odlišné významy se objevují, přečteme-li obraz jako typ, metaforu, symbol nebo mýtus. Zvláštní funkci má slovo v obraze. Ukazují se cesty vymezování významových horizontů lidského světa.

Studie se zabývá tématem ošklivosti, jež je jednou ze základních estetických kategorií. Pojímá ji jako porušení "správné podoby" druhové formy objektů, přičemž pojem správné podoby neváže k jedinému etalonu. S využitím příkladů z dějin filosofie a výtvarné kultury (neoplatonismu, Michelangelovy tvorby, moderního spirituálního umění) pokazuje k tomu, jak je hodnocení vázáno k širším referenčním rámcům, v nichž se promítá souvislost estetické a etické dimenze fenoménu ošklivosti. Dokládá také, jak se na výsledném hodnocení podílí srovnávání.

Studie je pokusem o zhodnocení klasického filosofického pojetí smíchu. Bergson a jeho předchůdci (Hobbes, Stendhal, Baudelaire) jej zvažovali jako výraz a způsob zakoušení nadřazenosti: smích jako výsměch. Ve srovnání s nimi Karel Kosík odkazuje k dalším antropologickým významům. V této studii se poukazuje k rozmanitosti varietních podob tohoto fenoménu a specifickým možnostem estetické distance v těchto případech.