Tato studie představuje specifické uchopení kritického racionalismu jako návrhu způsobu života. Jeho reminiscence jsou patrné již u Karla Poppera, který se však zaměřoval spíše na problematiku filosofie vědy. Ono specifické pojetí kritického racionalismu jako komplexního návrhu způsobu života rozpracoval až Popperův následovník, německý filosof Hans Albert. Popperovské filosoficko-vědní předpoklady Albert rozvíjí a aplikuje na oblast etiky, ekonomie, politiky a lidského sociálního života vůbec. Vychází přitom především z takzvaného falibilismu, který konstatuje omylnost veškerého lidského myšlení a jednání. Falibilismus je v rámci (...) Albertova kritického racionalismu spojen s takzvanými postuláty realizovatelnosti a kongruence, což souvisí s Albertovým řešením problému dichotomie poznání a rozhodnutí, respektive problému hodnotové neutrality vědy a problému tzv. čisté filosofie. V závěru studie je pak podniknut exkurs do současné vědecké praxe a načrtnuty možnosti kritického racionalismu jako způsobu života. (shrink)

Studie mapuje Patočkovu filosofickou koncepci rozpracovanou v dosud nevydaných válečných rukopisech. Člověk dle Patočky rozvrhuje svůj smysluplný svět díky základnímu úkolu, kterému může ve svém životě dostát, nebo jej zmařit. Jeho naplnění ovšem nesplývá s převzetím vlastní individuality a konečnosti, nýbrž Patočka jej vymezuje jako vztah k nekonečnému životu, který každou individuální existenci zakládá. K tomuto nekonečnu se ale nelze vrátit jednoduchým vytržením z vědomého života, nýbrž teprve duchovní proměnou, která ukazuje nepředmětný charakter světa a přitom zachovává lidské vědomí.

Článek nabízí kritickou reflexi způsobů, jimiž se filozofie snaží zajistit a zprostředkovat vědění o sobě samé, svých dějinách a klíčových problémech. Podrobně se věnuje procesům redukce a explikace, které jsou nedílnou součástí tohoto úsilí. S pomocí mnoha konkrétních příkladů ukazuje jejich úskalí a vzájemnou provázanost.

Článek představuje koncept epizodické osoby Galena Strawsona. Tento koncept představuje lidi, kteří neprožívají svůj život v jednotě jediného životního příběhu. Koncepce tak představuje alternativu k narativnímu pohledu osobní identity, který představuje životní příběh jako prvek zakládající osobní identitu.V první části článku je představena Strawsonova argumentace proti narativní tezi, kde jsou již nastíněny některé základní psychologické charakteristiky epizodické osoby. Je ukázáno, jak se epizodici liší v prožívání-sebe (epizodik nevnímá sebe v minulosti jako identické self), resp. v přesvědčeních ohledně jejich vlastní (...) identity. Jako centrální přesvědčení je identifikován fatalistický postoj (v tom smyslu, že osud je považován za autora vlastní identity). Je poukázán rozpor mezi sebe-konstitucí postulovanou narativní teorií a fatalistickým postojem.Hlavním cílem příspěvku je pak zakotvit koncept epizodické osoby v empirických datech, čemuž je věnována druhá část článku. Nejprve je představena teorie časové orientace Philipa Zimbarda a Johna Boyda, která představuje tři základní časové orientace – orientaci na minulost, na přítomnost a na budoucnost. Detailněji je představen psychologický profil člověka orientovaného na přítomnost. Fatalismus a smyslovost jsou identifikovány jako základní společné charakteristiky orientace na přítomnost a epizodičnosti. Je ukázáno, že orientace na přítomnost (na rozdíl od ostatních časových orientací, které jsou v souladu s narativním pohledem na vlastní život) podrývá narativní prožívání vlastního života, jako další paralela mezi epizodicitou a orientací na přítomnost. Tematizován je možný rozdíl v koncepcích fatalismu u člověka orientovaného na fatalistickou přítomnost a epizodické osoby. (shrink)

Článek se věnuje genezi a vývoji hlavních myšlenkových teorií zaměřených na ochranu životního prostředí. Přináší zamyšlení se nad základními principy a hlubším smyslem neoklasické environmentální ekonomie, ekologické ekonomie a tržních přístupů k ochraně životního prostředí, které reprezentují hlavní paradigmata ekonomie životního prostředí. Článek se dále soustředí na metody výzkumu jednotlivých teoretických přístupů z hlediska metodologických odlišností. Závěrečná část článku je věnována dvěma hlavním principům ochrany životního prostředí. Je zde zhodnocena aplikace principu udržitelného rozvoje a principu předběžné (...) opatrnosti v environmentálních politikách. (shrink)

Studie pojednává o analýze a navrhovaném řešení problému „hodnotové neutrality" vědy německým kritickým racionalistou Hansem Albertem. Především Albert odmítá dvě vyhrocené pozice: novopozitivistickou ignoraci hodnotících soudů i jejich existencialistickou adoraci. Naopak se prostřednictvím takzvaných přemosťovacích principů snaží překlenout propast mezi poznáním na jedné straně a rozhodnutím na straně druhé. V návaznosti na Maxe Webera uznává princip hodnotové neutrality ve vědě, ovšem pouze v oblasti jejího objektového jazyka, neboť věda jako technologický systém výpovědí má pouze informativní, nikoli normativní charakter. To však (...) nevylučuje hodnocení v rovině předmětů věd a v rovině hodnotové báze věd. Dále se tato studie věnuje otázce hodnoty vědy o sobě a nakonec krátkému seznámení s Albertovým pojetím kritického racionalismu jako návrhu „způsobu života". (shrink)

Cílem studie je zodpovědět otázku, co znamená v interpretujících humanitních či sociálních vědách zkoumat narativně. Interpretace je pojata jako explikace utváření významu. V návaznosti na toto pojetí je identifikována řada interpretačních dilemat. V tomto kontextu je uveden narativní přístup jako řešení těchto dilemat. Je pojednáno o povaze narativní perspektivy, o vztahu narativity a zkušenosti a o povaze narativních dat. Narativní výzkum je chápán jako rekonstrukce způsobů, jakými je utvářen význam narativními prostředky. Narativní interpretace umožňuje pohybovat se pružně a efektivně: 1) (...) mezi explicitními daty a exemplifikačními schématy, 2) mezi jedincem a kulturou, 3) mezi hermeneutikou podezření a hermeneutikou důvěry, 4) mezi částmi a celkem, 5) mezi obsahem a formou, 6) mezi strukturou a funkcí. (shrink)

Text se zabývá Latourovým pojetím překladu. Poukazuje na některé epistemologické problémy, které vyplývají ze zohledňování překladu jako předmětu zájmu. Tyto problémy lze redukovat na otázku, zda se na výsledné podobě překladu podílí jen poznávající subjekt, nebo také studovaná skutečnost. Podle způsobu řešení této otázky lze rozlišit mezi lingvistickým a nelingvistickým přístupem. Latourovu snahu o systematičtější vymezení překladu lze chápat jako odklon od lingvistické tradice ve prospěch nelingvistických forem podílejících se na vymezení programu epistemologického obratu. V textu jsou v tomto směru (...) diskutovány především problémy redukcionismu, asymetrie, zobecněné symetrie, aktérství a role badatele ve výzkumném procesu. V Latourově perspektivě tento proces není záležitostí fakticity, nýbrž ontologické politiky, v níž dochází k vyjednávání o tom, co činí svět reálným. (shrink)

Tato studie recenzuje knihu: Charles CAMIC - Neil GROSS - Michèle LAMONT, Social Knowledge in the Making. Chicago: University of Chicago Press, 2011, a zasazuje ji do kontextu současných úvah o proměnách výzkumné praxe sociálních věd, akademické kultury, stylů myšlení a psaní. Pokouší se analyzovat v knize ohlašovaný „obrat k praxi" a ukazuje, nakolik samotné výzkumné praktiky v sociálních vědách ovlivňuje neexistence „standardních" forem, způsobů či stylů bádání. Detailně jsou představeny rovněž výchozí myšlenky takzvané „nové" sociologie idejí, jež stojí v (...) pozadí celého projektu analýzy sociálních praktik projevujících se v procesech „produkce, evaluace a aplikace" sociálního vědění. Jako klíčová se ukazuje potřeba nově promyslet samotnou koncepci „profesionalizované" sociální vědy, jež byla v dřívějším vývoji odmítnuta jako morálně i prakticky neudržitelná, neboť s demokratizací výzkumného procesu a proměnou vztahu mezi sociálními vědami a jejich publikem se stále zřetelněji projevuje, že s odklo- nem od konceptu profesionální sociální vědy se veřejná irelevance sociálního vědění spíše stále více prohlubuje. (shrink)

Abstrakt. Když se řekne Ludwig Wittgenstein, vybaví se člověku, který to jméno už někdy slyšel, nejspíše termín jazyková hra. Tento termín si Wittgenstein vybral, aby se v rámci své pozdní filosofie distancoval od určitého druhu názorů na jazyk (druhu, kterého byly i jeho vlastní ranější filosofické názory). Chtěl jeho pomocí zdůraznit různorodost lidských aktivit, které se opírají o jazyk. Avšak ač to Wittgenstein úplně explicitně neříká, zdá se mi že je tu něco podstatného, co je podle něj pro jazykové hry (...) charakteristické, a to je role pravidel v rámci jejich konstituce. Tomu napovídá rozsah pozornosti, kterou Wittgenstein věnuje fenoménu pravidla ve Filosofických zkoumáních. Podle mne tedy můžeme říci, že jazyková hra je v typickém případě hrou - více či méně - 'řízenou' pravidly. Způsob, jakým se jazyková hra 'řídí' pravidly, se však v některých zásadních ohledech liší od způsobu, jakým se pravidly řídí hry, ke kterým občas naše jazykové hry přirovnáváme (šachy, fotbal ap.) Pravidla jazykových her jsou implicitní, vágní a do jisté míry otevřená. Přitom pravidla hry nám obvykle otevírají nějaký nový prostor - a v případě jazykových her je to prostor, kterému se dá říkat prostor smysluplnosti. Myslím ovšem, že skutečnou roli pravidel v rámci jazykových her Wittgenstein v rámci Filosofických zkoumání trochu zamlžuje; a cílem tohoto textu bude ji vyjasnit. (shrink)

Předmětem této studie je analýza jednoho z aktuálně předkládaných řešení tzv. problému dvou kultur, který roku 1959 formuloval Charles Percy Snow, a to tzv. třetí kultuře, kterou v polovině devadesátých let ve stejnojmenné práci představil John Brockman. Mým záměrem zde bude kriticky zhodnotit Brockmanovo pojetí "třetí kultury" a předložit argumenty ve prospěch tvrzení, že v souvislosti s ním ve skutečnosti nelze hovořit o řešení problému dvou kultur, ale jedná se naopak o názorný doklad přetrvávající existence a aktuálnosti tohoto problému. Pro (...) tyto účely bude v textu využit koncept tzv. obchodních zón (trading zones), který zavádí filosof a historik vědy Peter Galison k popisu a vysvětlení možných způsobů interakce a dorozumění vědců napříč nesouměřitelnými vědeckými disciplínami. Jak se pokusím ukázat, tento koncept lze stejně úspěšně aplikovat i na problematiku komunikace právě mezi přírodními vědami a vědami humanitními. (shrink)

Jednou z důležitých otázek týkajících se svobodné vůle je tzv. otázka kompatibility. Táže se, zda jsou svobodná vůle a morální zodpovědnost slučitelné s platností determinismu. Existuje řada postojů k dané problematice. Na jedné straně se můžeme setkat s inkompatibilismem, který tvrdí, že svobodná vůle a morální zodpovědnost nejsou kompatibilní s kauzálním determinismem (ať již mluvíme o libertariánství či přísném determinismu), na straně druhé máme kompatibilismus, který se sloučením těchto dvou koncepcí nemá problém. Můj zájem je zaměřen pouze na současnou debatu (...) týkající se svobodné vůle, která prozatím nedošla k jednotné odpovědi na danou otázku. Jedním ze způsobů podpory stanovisek (ať již jedné či druhé strany) je odkaz na jejich intuitivnost. Lidské intuice jsou ale empiricky testovatelné, proč tedy tvrzení filosofů neověřit? Tuto otázku si pokládají zástupci poměrně mladého filosofického směru, kterým je experimentální filosofie. Ta ve svém znaku nese hořící křeslo, aby demonstrovala vymezení vůči závěrům získaným skrze čistě apriorní přístup a snahu o empirická přezkoumání dosavadních poznatků filosofie. Za pomoci experimentálních metod se zástupci experimentální filosofie snaží mapovat intuice laiků (tedy nefilosofů), kteří nejsou zatíženi teoretickými závazky jako samotní filosofové, a nedochází tudíž k nechtěnému zkreslení výsledků. Mým cílem je představit výsledky experimentální filosofie ohledně otázky kompatibility. Aby to bylo možné, je nutné se zběžně seznámit se základními odpověďmi na otázku kompatibility. Dále shrnu nejvýznamnější experimenty, které do dané diskuse přispěly. Chci zároveň poukázat, že debata experimentálních filosofů nabrala velice rychle svébytného směru, čímž, dle mého názoru, má potenciál původní diskusi posunout a obohatit. (shrink)

Abstrakt/Abstract: Ve dvacátém století se nejrůznější společenské vědy musely obecně vyrovnávat s relativizací těch nejzákladnějších konceptů, jako je komunikace, text, význam, bytí nebo realita. Současně se pak začalo nevyhnutelně otřásat i heuristické, intuitivní pojetí autora jako „toho, kdo píše“. Naše pojednání představuje stručný exkurz do moderního teoretického myšlení, které se z tohoto hlediska otázkou autora zabývalo. Zmiňujeme se o Nové kritice, která odmítala pátrání po autorově záměru a usilovala o interpretaci literárního díla jako soběstačné entity. Dále pojednáváme o Rolandu Barthesovi, (...) který prosazoval pojetí díla jakožto součásti textového pole, přičemž otázka autora je pro něho zcela irelevantní. Posléze věnujeme pozornost způsobu, jímž se k autorovi staví Michel Foucault. Ten rozebírá jeho diskurzivní fixaci a táže se, jakou funkci plní koncept, s nímž člověk ve skutečnosti pracuje, když o autorovi hovoří. Závěrem se zaměřujeme na určité prvky kultu osobnosti, které lze na konci dvacátého století i v současnosti v pojetí autora vysledovat. Referenčním rámcem celého pojednání je vztah konceptu autora k představě esenciálního významu literárního textu. The twentieth century saw a whole range of disciplines within the field of social sciences struggle to come to terms with a relativisation of some of the fundamental concepts of traditional thinking, such as communication, text, meaning, existence, and reality. Inevitably, the heuristic, intuitive notion of the author as "the one who writes" also started to fray around the edges. Our article presents a short overview of some modern theoretical thinking that has tackled the que+stion of the author in this new context. We mention the New Critics, who refused to seek the author's intention and endeavoured to interpret literary works as autonomous entities. We then discuss Roland Barthes and his conception of literary work as part of an indefinite textual field; in this conception Barthes considers the question of an author as entirely irrelevant. Then we focus our attention on how the problem of the author is addressed by Michel Foucault. He treats the author as a concept, explores its discursive implications, and examines the modalities of its functioning. In the final part of the article we focus on certain marks of cult of personality that can be observed in authors at the end of the twentieth century as well as today. As a referential framework for our analysis, we employ the relation between the concept of the author and the essentialist notion of a determinate meaning of a literary text. (shrink)

Řízení válečné ekonomiky během druhé světové války přinášelo americké federální vládě mnoho zásadních výzev. Klíčovým nástrojem pro zvládnutí tohoto nelehkého úkolu byla fiskální politika. V této převratné době došlo k etablování mnoha nových prvků v americké ekonomice i fiskální politice. Některé z nich jsou patrné dodnes. Cílem této studie je analyzovat a kriticky zhodnotit hlavní trendy ve vývoji válečné ekonomiky a fiskální politiky USA během druhé světové války. Dílčí výzkumné otázky se týkají role federální vlády během strukturálních změn v hospodářství (...) či významu vlády v hospodářském růstu v kontextu dalších výdajových složek hrubého národního produktu. V rámci fiskální politiky je zkoumána struktura výdajové stránky federálního rozpočtu s ohledem na dominanci válečných (obranných) výdajů, rozložení daňové zátěže mezi ekonomické subjekty a přímé a nepřímé daně či způsobů financování zvýšených vládních výdajů. Na základě metody dekompozice růstu hrubého národního produktu a analýzy časových řad lze tvrdit, že logicky docházelo k vytlačování spotřeby domácností a investic firem vládními spotřebními výdaji. Pochopitelně tento závěr platí i pro výsledky strukturální analýzy hrubého národního produktu. Regulatorní role federální vlády tedy byla na mnoha dílčích trzích zcela zásadní. Co se týče fiskální politiky, válečné výdaje významně dominovaly výdajové stránce federálního rozpočtu. V části neválečných výdajů se nejvíce prosadily kapitoly obchod a doprava a mezinárodní záležitosti a finance. Na příjmové straně rozpočtu se výrazně zvyšovaly přímé progresivní individuální daně, mírněji pak korporátní daně. Prohlubující se fiskální deficit byl financován z více jak poloviny nedluhově, tj. vyšším daňovým výběrem, z menší části pak kumulací dluhu. (shrink)

Rozsáhlé dílo obsahující celoživotní práci Karla Engliše nejen z oblasti teorie poznání představuje nikdy nevydaný rukopis s názvem Velká logika. Jedním z výsledků snahy o jeho postupnou publikaci je nyní zveřejněný přepis Englišovy studie „Zeleného kritika mé teleologie“. Přepis části rukopisu je opatřen autorskými vysvětlujícími a obsah doplňujícími poznámkami. Engliš se musel vypořádávat s kritikou svého teleologického přístupu, jež upřednostňoval v ekonomické vědě, stejně jako musel obhajovat své trojí dělení způsobů myšlení (ontologický, teleologický a normologický). Právě Englišovy obhajoby myšlenkových řádů (...) umožňují vyniknout jeho originalitě v axiologické oblasti. (shrink)

Nová kniha Petra Koláře, Pravda a fakt (Filosofia, Praha, 2002) je věnována tématu, kterým se Kolář částečně zabýval již ve své předchozí knize: teoriím pravdivosti a zejména teorii korespondenční. Diskuse o tom, jak explikovat pojem pravdy či pravdivosti se analytickou filosofií táhnou od jejích počátků, a rozdmychány byly zejména výsledky Tarského matematických analýz tohoto pojmu1. Kolář v první části knihy probírá a srovnává hlavní kategorie těch teorií, které jsou výsledky těchto diskusí (některé z nich samozřejmě tak či onak existovaly dávno (...) před Tarskim): dělí je na korespondenční, koherenční, pragmatistické, minimalistické, redundanční a sémantické (tou poslední je de facto původní Tarského varianta). Způsobu, jak Kolář tyto teorie vykládá, lze, myslím, vytýkat skutečně pramálo: jeho výklad je systematický, jasný a názorný. Také shrnutí na koncích jednotlivých kapitol jsou velice užitečná a dokumentují autorovu pedagogickou pečlivost. Přesto bych si k této části dovolil mít dvě drobné a jednu zásadnější připomínku. Zaprvé se mi nezdá příliš adekvátní, jak Kolář používá termíny deflacionismus a minimalismus: za deflacionistickou prohlašuje každou teorii, která rezignuje na explikaci pojmu pravdy, takže mu do této kolonky spadne jak horwichovský minimalismus, tak davidsonovský názor, že pojem pravdy nelze explikovat ne proto, že by byl triviální, ale naopak proto, že je příliš fundamentální (tady se dere na jazyk termín maximalismus). To se ale těžko slučuje s Davidsonovým výslovným odmítáním deflacionismu2. Zdá se mi, že termín deflacionismus je spíše víceméně synonymní s termínem minimalismus a ty oba se mi zdají do velké míry krýt i s redundanční teorií. Druhou drobnou výhradou je, že mi připadá škoda, že Kolář v rámci pojednávání pragmatistických teoriích zcela pominul současný pragmatismus. Škoda to je pro to, že pragmatismus v současné době zažívá velký revival a i různé pragmatistické teorie pravdivosti se proto dostávají na pořad dne (včetně například kontextu matematiky). Za.... (shrink)

Článek se zabývá komparací předpokladů rakouské školy a ekonomie hlavního proudu se zaměřením na jejich realističnost a důsledky plynoucími z odlišnosti těchto předpokladů. Hlavní pozornost je věnována rozdílnému chápání role a způsobu získávání informací. Předpoklady ekonomie hlavního proudu jsou na základě uvedené argumentace označeny za záměrně nereálné proto, aby vyhovovaly matematickým modelům. Dále jsou analyzovány dopady matematizace ekonomie, zejména v kontextu jejího využití pro predikce ekonomického vývoje.

Válka byla po staletí opakovaně podrobována etické a filozofické reflexi a za tu dobu se nahromadilo množství hmatatelných dopadů, které to mělo na její charakter (mj. zákaz některých zbraní a způsobů boje či přijetí dalších limitujících opatření inspirovaných učením o spravedlivé válce). Ne úplně často řešenou otázkou ale zůstává, zdali dlouhodobé vzájemné působení války a filozofie zpětně neovlivnilo i samotnou „vědu o moudrosti“. Patrně neexistuje oblast lidské činnosti, do níž by fenomén války významně nepromluvil, a výjimkou by proto neměla být (...) ani filozofie. Především v oboru politické filozofie (a podoboru známého pod označením spravedlivá válka) lze identifikovat hmatatelný otisk válečného dění v obsahu vůbec těch nejdůležitějších a nejvlivnějších děl této disciplíny od antiky až do současnosti. Cílem příspěvku je upozornit na značně formativní vliv válečných událostí na některé stěžejní myšlenky politické filozofie a v několika konkrétních příkladech prezentovat rozsah vzájemné interakce. (shrink)

Článek se zabývá Schmittovou kritikou modernity a jejími antisemitskými přesahy, a to na pozadí způsobu, jimž Schmitt konstruoval centrální pojem své teorie politična  nepřítele. Koncept nepřítele se tak v Schmittově díle postupně vyvíjí. V předvýmarském období, v němž vznikají především významné texty Der Wert des Staates und die Bedeutung des Einzelnen a Theodor Däublers "Nordlicht", je nepřítelem především moderní, individualistický člověk či moderní duch. V období výmarském se pak z nepřítele stává již nepřítel politična, kterého Schmitt bohužel a velmi (...) odpudivým způsobem identifikuje v textech nacistické diktatury s židovským myšlením příliš vázaným na abstraktní zákon. Závěr článku je následující: politická teorie Carla Schmitta je založena na antiindividualistické a téměř úplně negativní antropologii, která je doprovázená teorií sekularizace popisující proces neutralizace a depolitizace lidského života, který tak ztrácí na vážnosti. Tento způsob života postrádajícím jakoukoliv transcendenci a utápějící se pouze v obstarávání je pak pro Schmitta životem velmi bídným a neautentickým. Celou tuto komplexní problematiku pak článek hodnotí na pozadí vývoje německého katolicismu v 19. století, do jehož kontextu Schmitt náležel. (shrink)

Myšlení Karla Marxe se stalo základem dialekticko-historicko materialistické filosofie a tak zvaného vědeckého komunismu. Marxův filosofický vývoj byl však složitý a před dialekticko-historicko materialistickou a komunistickou fází Marx prošel fází kritického idealismu a byl jedním z mladohegelovských filosofů hlásících se k určitému způsobu interpretace německého filosofa Hegela, kterou byly ospravedlňovány požadavky na radikální společenské změny. Ve stati je ukázáno, že mezi mladší, kriticko-idealistickou, a starší, dialekticko-historicko materialistickou fází je hlubší vztah než temporálně-kauzální či logický, a tento vztah je nazván implicitní (...) přítomností kriticko-idealistické fáze ve fázi dialekticko-historicko materialistické. V důsledku Marxova a Engelsova zásahu do vývoje komunistického hnutí, ve kterém získali vedoucí ideologickou pozici, se radikálně změnila obhajoba komunismu a na základě Marxova a Engelsova příspěvku vzniká tak zvaný vědecký komunismus a socialismus, který se snaží co nejméně argumentovat morálními důvody, ale budoucí vznik komunismu ospravedlňuje jako nutnost dějin, která vyplývá z vědeckého poznání. Tato transformace komunistického ideálu měla zásadní důsledky pro komunistické hnutí a budoucí vznik socialistických systémů, které se ideologicky dovolávaly Marxova učení. (shrink)

Podoba francouzské filosofie druhé poloviny 20. století je silně ovlivněna způsoby koncep- tualizace úlohy těla během vnímání. Tělesnost, která pro vědomí zprostředkovává prožitky, utváří veškeré vztahy člověka k druhým. V díle Simone de Beauvoir je třeba chápat svobodu jako podmíněnou specifickým způsobem prožívání těla člověkem. Cílem tohoto příspěvku je ozřejmit povahu této specifičnosti. Naším výchozím zdrojem k dosažení stanoveného cíle je první novela Beauvoir, Pozvaná (ĽInvitée), kde je v dialozích jednotlivých postav možné nahlédnout nejen povahu specifického způsobu prožívání těla, ale (...) i povahu svobody, která je tímto způsobem podmíněna. (shrink)

Tato práce se podrobně věnuje způsobu, jakým David Hilbert (1862–1943) pojal aritmetizaci geometrie v knize Grundlagen der Geometrie z roku 1899. Nejprve stručně představíme Hilbertovy předchůdce z téže doby, kteří buď po změnách v založení geometrie volali, nebo je již sami prostřednictvím axiomaticko-deduktivní metody zapracovali. Neopomeneme přitom, co dílu předcházelo v dřívějších Hilbertových přednáškách. Následně se pokusíme nastínit­ obsah prvních dvou kapitol knihy a vysvětlit dobové i věcné souvislosti, nutné k jejich pochopení. Představíme způsob implicitních definic základních pojmů a vztahů (...) v axiomech, a dále Hilbertovo rozdělení axiomů do skupin, přičemž se zejména zaměříme na axiomy spojitosti v kontextu s otázkou o její bezespornosti. K tomu popíšeme konstrukci aritmetického modelu axiomů geometrie, který Hilbert pro důkaz bezespornosti používá. V závěru se pokusíme nastínit hlavní důvody, které Hilberta k napsání díla vedly, a některé klíčové důsledky jeho pojetí axiomatiky geometrie. (shrink)

Způsob výběru látky ukazuje, že autor dává přednost algebraickým postupům symbolické logiky, které se už svou povahou výrazně odlišují od běžných způsobů myšlení v životní praxi. Vychází od výrokové logiky a problematikylogických formulí, zabývá se logikou predikátovou, logikou tříd a logikou relací. Probírá relace reflexívní, symetrické a tranzitivní, irreflexívní, asymetrické, intranzitivní a relace typu ekvivalence. Tento typ je důležitýtím, že umožňuje definovat nové objekty a dostává se do popředí nejen v různých vědních oborech, ale i v praktickém životě všude tam, (...) kde jde o zjištění, mají-li dva výroky stejný smysl. (shrink)