Tato studie ("K Rousseauově "teorii společenské smlouvy" z pohledu antropologicko-nomologického (ve srovnání s antropologicko-nomologickým pohledem na "teorii společenské smlouvy" Hobbesovu a Lockovu i v jiných srovnáních)") se zabývá oním srovnáním, pokud jde o pojem "přirozeného zákona" (lidského bytí), o pojem (státoprávně) společenského zákona (lidského spolubytí), o vztah (státoprávně) společenského zákona (lidského spolubytí) k "přirozenému zákonu" (lidského bytí) a posléze též o jeho platnost (závaznost). - Tato studie ("K Rousseauově "teorii společenské smlouvy" z pohledu antropologicko-nomologického (ve srovnání s antropologicko-nomologickým pohledem na (...) "teorii společenské smlouvy" Hobbesovu a Lockovu i v jiných srovnáních)") ukazuje, pokud jde o ono srovnání, jímž se zabývá, že v Rousseauově "teorii společenské smlouvy" není žádný antropologicko-ontologicko-nomologický fundament v žádném aspektu onoho srovnání, na rozdíl od Hobbesovy a Lockovy "teorie společenské smlouvy", v nichž nějaký antropologicko-ontologicko-nomologický fundament v každém aspektu onoho srovnání je, jak jsem ukázal ve svých dřívějších studiích o nich. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Po disputacích k tématům Filosofie nepředmětnosti Ladislava Hejdánka a Nekonečnost konečnosti podle Ivana Chvatíka uspořádala Katedra filosofie Evangelické teologické fakulty UK v Praze dne 29. června 2009 v pořadí již třetí pokus o výměnu mezi domácími filosofy. Tentokrát však nebyl východiskem diskusí programový text některého z účastníků, ale Platónův výklad o nejvyšších rodech v dialogu Sofistés. Tomuto textu se zde dostalo trojí velmi odlišné interpretace, kterou bychom snad mohli vzdáleně přirovnat k liternímu, morálnímu a alegorickému neboli naukovému pochopení posvátného textu (...) Písma. Filip Karfík nabízí co možná přesný výklad Platónova textu, Štěpán Špinka sleduje etické implikace Platónovy ontologie, konečně Pavlu Koubovi je pasáž ze Sofisty záminkou pro velmi zajímavé vyrovnání s Heideggerovým pojetím bytí v jeho rozštěpu na bytí jsoucna výskytového a bytí pobytu, o to zajímavější, že je provedeno prostředky Heideggerova vlastního výkladu dialogu Sofistés. Na příspěvek Pavla Kouby navazuje diskuse o zdánlivě dílčím aspektu jeho výkladu, totiž o otázce, zda identitu chceme, nebo nechceme chápat pouze jako dějství diferujících vztahů. V zájmu historické věrnosti třeba poznamenat, že tato diskuse proběhla na disputaci samé jen částečně, zato se zde odehrálo mnoho pozoruhodných diskusí dalších, které nebylo možné svěřit písemnému zachycení. Mnohé se nicméně podařilo zachytit médiem jiným, totiž na fotografiích Věry Koubové, jež jsou uveřejněny na stránkách katedry. (shrink)

Žádnému tématu – s výjimkou historie Anglie – nevěnoval David Hume více pozornosti než náboženství. Jak už to ale s Humovým filosofickým odkazem bývá, i jeho teorie náboženství byla podrobena celé řadě mnohdy naprosto protikladných interpretací – a právě těm bude věnována první část mého článku. Došlo totiž k pokusům představit jej jako teistu, fideistu, deistu, agnostika nebo ateistu. Ve druhé části budu obhajovat hypotézu, podle níž je úsilí zařadit Huma do jediného údajně správného výkladu liché, protože každá taková snaha (...) naráží na nepřekonatelné terminologické spory, interpretační potíže a argumentační pochybení. Nemusí nás ovšem zajímat, co si Hume ve skutečnosti o náboženství myslel, případně za jaký typ věřícího či nevěřícího se považoval. Mnohem přínosnější je pochopit, jakým způsobem Humova koncepce předchází a obohacuje současnou ateologii. Ve třetí části proto představím textovou evidenci z primárních pramenů, v nichž se Hume zabýval kritikou zjeveného i přirozeného náboženství, morálních i psychologických aspektů religiozity. Závěrem se krátce zamyslím nad Humovou koncepcí „pravého náboženství“ a jejím uplatněním v sekulární společnosti. (shrink)

Zájem současné sociologie a dalších společenských věd o výzkumy spokojenosti a štěstí zatemňuje skutečnost, že původně právě sociologie chtěla „štěstí" poskytovat a nahrazovat tak náboženské přístupy ke světu. Tento implicitně nábo- ženský charakter je patrný i v rané české sociologii v dílech prvních propagátorů sociologie, jako byl především Emanuel Makovička, a později u některých následovníků a epigonů T. G. Masaryka, v meziválečném období zejména u Ladislava Kunteho, R. I. Malého, Alexandra Sommera-Batěka, Jindřicha Fleischnera a Jana Duška. Z hlediska vývoje české (...) sociologie šlo o zcela okrajové postavy, ačkoli mnohé z nich vynikly v jiných oblastech, jako celek jsou nicméně vyjádřením jednoho z aspektů dobových teoretických úvah o společnosti, jejím uspořádání a vývoji, na který by nemělo být zapomínáno. Zatímco T. G. Masaryka a pozdější akademické sociology „omezoval" vědecký charakter jejich práce, a i pokud směřovali k sociálnímu reformismu, oddělovali jej od teoretické sociologie, „sociologie vedoucí ke štěstí" nalezla plné uplatnění ve vizích a ambiciózních projek- tech těchto amatérských takésociologů - třebaže skončily faktickými nezdary nebo ani nedošly praktického naplnění, ostatně stejně jako v případě jejich pravzoru, Comtova pozitivistického apoštolátu. (shrink)

Tato studie se snaží o filosofickou analýzu problematických aspektů neurogeneze. V první řadě se zaměřuje na moderní historii neurogeneze, která je obecně považována za historii dogmatického přesvědčení, které předpokládalo, že v mozku dospělého savce nemohou vzniknout nové neurony. Tato konvence přežívala v neurovědě po několik desítek let a její kořeny sahají až do dob Ramóna y Cajala. Důležitá část této filosofické analýzy se zaměřuje na aspekt tzv. zaštiťování dogmatu pomocí ad hoc hypotéz. Analýza se dále věnuje implicitním definicím, které hrají (...) roli axiomů neurovědy, a problematice falsifikace potenciálních falsifikátorů. Na konci této filosofické analýzy jsou prezentovány argumenty, které dospívají k tomu, že historie neurogeneze není historií dogmatického uvažování, jak většina autorů předpokládá, ale že jde o historii vědeckého pragmatismu. (shrink)

Cílem článku je ukázat přínos tradičního pragmatismu, a to s ohledem na nutnost vypracování hodnotově podmíněného bádání, jehož východiskem je praxe. V rámci jednání se ukazuje klíčová role zkušenosti, což je aspekt, který je stěžejní pro klasický empirismus, ovšem v kontextu pragmatismu je určujícím způsobem revidován. Z pragmatistického úhlu pohledu je zkušenost, stojící v základu poznání, nahlížena jakožto aktivní proces, během nějž člověk kooperuje s prostředím, které ho obklopuje, čímž neustále získává podněty pro konstituování vlastních přesvědčení, která se navzájem doplňují (...) a podmiňují. Povaha našich přesvědčení, vzešlých z interakce s okolním prostředím, se potom vysvětluje s odkazem k tomu, co činíme a jak následně toto konání interpretujeme. Text se nejprve zaměřuje na hodnotově neutrální koncepci vědeckého bádání, již předložil M. Weber. V opozici k weberovskému projektu jsou poté rozvíjena stanoviska (neo)pragmatismu, jež oscilují kolem holistického aspektu filosofie pragmatismu, jenž vyzdvihuje vzájemné propojení vědeckých teorií a filosofických přesvědčení, usiluje tak o zrušení distinkce panující mezi faktem, teorií a hodnotou či mezi myšlením a zkušeností a ukazuje tak, jakým způsobem lze za přispění pragmatismu překlenout tradiční dichotomie, jež jsou jednak neodlučitelně spjaté s předchozí filosofickou tradicí a které jsou rovněž nadále přítomny v sociologickém paradigmatu M. Webera. (shrink)

Zkoumání dějin environmentálně filosofického myšlení v kontextech vývoje společenských poměrů u nás (na rozdíl od zahraničí) dosud stálo poněkud stranou pozornosti. Přitom se jedná o problematiku bytostně filosofickou (řešící vztah člověka a světa), navíc nabývající na naléhavosti v kontextech globální krize prostředí. Text chce přispět k obhajobě názoru, že původní a autentická filosofická tvorba byla a zůstává velmi významnou součástí naší duchovní kultury. Zabývat se dějinami domácího filosofického myšlení má smysl a v konkrétních podobách to může i dnes nabízet pozoruhodné (...) inspirace. Následující retrospektiva usiluje o doplnění obrazu dějin našeho myšlení (filosofie i vědy) o dosud neodhalené detaily a souvislosti a hledá i odpověď na otázku po původnosti myšlení našich autorů. Především jde o konkretizaci historiografického pohledu na některé ne zcela uspokojivě podchycené etapy dějin naší (české i slovenské) filosofie. Z tohoto důvodu se zaměříme na stručnou kritickou reflexi oné dominující (tedy marxistické) filosofie, zatímco podoby myšlení neoficiálního (underground, samizdat) ponecháváme stranou. Za jeden z pozoruhodných zjištěných aspektů můžeme např. považovat převahu slovenských autorů v první polovině normalizačního období (problematika VTR), kterou teprve následně doplnilo úsilí o systematičtější obecně filosofický pohled autorů českých (zejm. R. Kolářský a J. Šmajs). Studie nakonec dospívá v hodnocení etapy "reálného socialismu" (resp. období normalizace) k závěru, že nelze vystačit se zjednodušenou představou o naprostém oficiálním zamlčování environmentálních otázek a popírání reálných problémů a krizových projevů. (shrink)

Ve své knížce Fenomenologie a kultura slepé skvrny předkládá Ivan Blecha tři eseje, jejichž společným jmenovatelem je konfrontace různých aspektů postmodernistické filosofie s filosofií fenomenologickou. Proti obratu k jazyku a z něj často vyvozovaného pluralismu nebo dokonce relativismu staví Blecha tezi, že svět, ve kterém člověk žije, je determinován způsobem, kterým v kadlubu své intencionální mysli konstituuje věci ze svého bezprostředního prožívání, a že tudíž tento svět není v žádném podstatném slova smyslu ani tvarován jazykem, ani otevřen žádným velkým pluralistickým (...) variacím. V prvním textu, ‘Znak, stopa, fenomén’ se Blecha zamýšlí především nad tím, co nazývá lingvistickou klauzurou (a co je podle něj přesvědčením společným francouzským poststrukturalistům kolem Derridy i americkým postanalytickým filosofům kolem Rortyho), totiž že člověk nemá bezprostřední přístup ke světu, ale jedině k jazyku, takže veškeré poznávání je jenom interpretace. Ve druhém, ‘Kant, pragmatický anti-realismus a Husserlova fenomenologie’ se zabývá tím, do jaké míry je opodstatněné relativistické domýšlení Kanta. V posledním, který je nazván tak jako celá knížka, pak polemizuje především s názory Wolfganga Welsche, které ústí do cílevědomého epistemického pluralismu. Myslím, že ty nejzákladnější otázky, které Blecha ve své knize klade, totiž otázka po nutnosti a mezích plurality a po tom, do jaké míry je nám chápání světa zprostředkováváno jazykem, jsou velice důležité a také velice zajímavé. Blecha se s nimi navíc snaží vypořádat, aniž by se obrnil hantýrkou, která by jeho obranu fenomenologie učinila srozumitelnou zase jenom pro fenomenology; a jeho kniha tím představuje výzvu k zajímavé diskusi. Do filosofů na druhé straně barikády se pouští s odkrytým hledím, a i když je, jak se budu snažit ukázat, sem tam v něčem dezinterpretuje, je jeho kniha ukázku toho, jak by se podle mne s konkurenčními filosofickými směry polemizovat mělo. Co se mi jeví jako dezinterpretace, se objevuje hned na počátku prvního eseje.. (shrink)

Cílem tohoto textu je vyložit teorii poznání u prvorepublikového národohospodáře Jana Loevensteina. Hlavním zájmem Loevensteinova studia noetiky bylo odstranění rozporů v originálním přístupu k ekonomické metodologii u Karla Engliše. Předkládaná noetická koncepce je proto nezáměrným důsledkem kritiky některých aspektů Schopenhaurovy filosofie a Englišovy teleologie. Nejvýraznějším přínosem pro teleologii a metodologický apriorismus je objektivní platnost soudů při využití Loevensteinových noetických základů.

Trait emotional intelligence (“trait EI”) concerns our perceptions of our emotional abilities, that is, how good we believe we are in terms of understanding, regulating, and expressing emotions in order to adapt to our environment and maintain well-being. In this article, we present succinct summaries of selected findings from research on (a) the location of trait EI in personality factor space, (b) the biological underpinnings of the construct, (c) indicative applications in the areas of clinical, health, social, educational, organizational, and (...) developmental psychology, and (d) trait EI training. Findings to date suggest that individual differences in trait EI are a consistent predictor of human behavior across the life span. (shrink)

In this paper, I explore the phenomenon of a felt sense of the concrete other. Although the importance of this phenomenon is recognised in the contemporary discussion on intercorporeality, it has not been subjected to systematic phenomenological analysis. I argue that the felt sense of the other is an aspect of intercorporeal body memory in so far as it is a habituation to something like the concrete other’s expressive style. Because it is inherently a sensory phenomenon, I speak of an (...) embodied sensorium of the other. I illustrate the phenomenon through contrasting case-vignettes taken from research in early parental bereavement. Based on this, I identify five modalities that outline the fundamental contours of a sensorium and specify that in their intermodal and synesthetic concretion they account for the felt sense of the other. Finally, I argue that the existential importance of the phenomenon is rooted in the distributed nature of my sense of self and self-familiarity. To illustrate this, I draw parallels between the felt sense of the concrete other and the felt sense of home and suggest that though there are also distinct differences between the two phenomena, they are rooted in the same underlying existential need for feeling-at-home in the world. (shrink)

Van Fraassen believes our current best theories enable us to make accurate predictions because they have been subjected to a selection process similar to natural selection. His explanation for the predictive success of our best theories has been subjected to extensive criticism from realists. I aim to clarify the nature of van Fraassen’s selectionist explanation for the success of science. Contrary to what the critics claim, the selectionist can explain why it is that we have successful theories, as well as (...) why it is reasonable to expect past successful theories to be successful in the future. I also argue that the plausibility of the realists’ explanation rests on an inaccurate understanding of the nature of predictive success . The predictive success of our best theories is a relative success. (shrink)

"It is hard to put this profound book into a category. Despite the author's criticisms of Thoreau, it is more like Walden than any other book I have read. . . . The book makes great strides toward bringing the best insights from medieval philosophy and from contemporary environmental ethics together. Anyone interested in both of these areas must read this book."—Daniel A. Dombrowski, The Thomist "Those who share Kohák's concern to understand nature as other than a mere resource or (...) matter in motion will find his temporally oriented interpretation of nature instructive. It is here in particular that Kohák turns moments of experience to account philosophically, turning what we habitually overlook or avoid into an opportunity and basis for self-knowledge. This is an impassioned attempt to see the vital order of nature and the moral order of our humanity as one."—Ethics. (shrink)

This study aimed to investigate whether a range of tasks that have been generally classed as requiring insight form an empirically separable group of tasks distinct from tasks generally classed as non-insight. In this study, 24 insight tasks, 10 non-insight tasks, and tests of individual differences in cognitive abilities and working memory were administered to 60 participants. Cluster analysis of the problem-solving tasks indicated that the presumed insight problems did tend to cluster with other presumed insight problems, and similarly the (...) presumed non-insight problems tended to cluster with other presumed non-insight tasks. Performance on presumed insight problems was particularly linked to measures of ideational flexibility with a different pattern of results for the non-insight tasks. Spatial insight problems were linked to spatial flexibility and verbal insight tasks were linked to vocabulary scores. The results are discussed in relation to recent developments of dual process theories of thinking. (shrink)

Over the past two decades, Victor and Cullen's (Adm Sci Q 33:101-125, 1988) typology of ethical climates has been employed by many academics in research on issues of ethical climates. However, little is known about how managerial practices such as communication and empowerment influence ethical climates, especially from a functional perspective. The current study used a survey of employees from Taiwan's top 100 patent-owning companies to examine how communication and empowerment affect organizational ethical climates. The results confirm the relationship between (...) these two managerial practices and organizational ethical climates. We discuss our results and their implications for both future academic research and practice. (shrink)

I evaluate the extent to which we could learn something about how we should be conducting collaborative research in science from the research on groupthink. I argue that Solomon has set us in the wrong direction, failing to recognize that the consensus in scientific specialties is not the result of deliberation. But the attention to the structure of problem-solving that has emerged in the groupthink research conducted by psychologists can help us see when deliberation could lead to problems for a (...) research team. I argue that whenever we need to generate alternative solutions or proposals, groupthink is a genuine threat, and research teams would be wise to allow individuals opportunities to work alone. But the benefits of team work emerge when scientists seek to evaluate the various proposals generated, and determine a course of action. Then the group is less prone is groupthink, and the interaction of group members can be an epistemic asset. (shrink)

It is only when mixing two or more pure substances along a reversible path that the entropy of the mixing can be made physically manifest. It is not, in this case, a mere mathematical artifact. This mixing requires a process of successive stages. In any finite number of stages, the external manifestation of the entropy change, as a definite and measurable quantity of heat, isa fully continuous function of the relevant variables. It is only at an infinite and unattainable limit (...) thata non-uniform convergence occurs. And this occurs when considered in terms of the number of stages together with a distinguishability parameter appropriate to the particular device which is used to achieve reversibility. These considerations, which are of technological interest to chemical engineers, resolve a paradox derived in chemical theory called Gibbs'' Paradox. (shrink)

A review of empirical and theoretical work on reasoning and linguistic inference, which will be a useful introduction to the subject for students of language and thought. The book focuses on the relationship between what people do and what people are supposed to do when making inferences.

Art and Authority explores the sources, nature, and limits of artistic freedom. K. E. Gover draws upon real-world cases and controversies in contemporary visual art to offer a better understanding of artistic authorship and authority. Each chapter focuses on a case of dispute over the rights of an artist with respect to his or her artwork.

This paper presents a natural deduction system for orthomodular quantum logic. The system is shown to be provably equivalent to Nishimura’s quantum sequent calculus. Through the Curry–Howard isomorphism, quantum $$\lambda $$ -calculus is also introduced for which strong normalization property is established.

This study analyzed 16 potential ethics-related problems associated with use and abuse of video news releases (VNRs) by public relations practitioners and electronic journalists. Causes and possible solutions to the problems were suggested and model ethics code guidelines were developed. Moral rules, moral ideals, theories of ethics, public relations theories, and electronic journalism theories were used to provide a general foundation for the analysis. A more specific foundation was provided by guidelines from a variety of media codes of ethics.

The goal is to isolate points of philosophical interest in the preceding articles on narrative medical ethics in order to focus subsequent dialogue between the two disciplines. Ethics is an enterprise that has over the centuries developed a somewhat malleable structure, comprising characteristics, methods, lines of reasoning, rules, principles, assumptions, and arguments. This structure provides the framework within which many disciplines contribute to ethics through the exercise of their particular interests, skills, and methods. Challenging or changing the structural components requires (...) arguments of a traditional sort appropriate to the discipline of ethics. Three tenets are proposed as comprising the “received view” or credo of the literature and ethics movement. Each is examined. Then the individual articles in this issue are explored to the end of ferreting out points that would be fruitful points of discussion between philosophy and literature folks pursuing their mutual interest in ethics. (shrink)

Purpose: This paper is a brief introduction to enactive cognitive science: a description of some of the main research concerns; some examples of how such concerns have been realized in actual research; some of its research methods and proposed explanatory mechanisms and models; some of the potential as both a theoretical and applied science; and several of the major open research questions. Findings: Enactive cognitive science is an approach to the study of mind that seeks to explain how the structures (...) and mechanisms of autonomous cognitive systems can arise and participate in the generation and maintenance of viable perceiver-dependent worlds -- rather than more conventional cognitivist efforts, such as the attempt to explain cognition in terms of the ``recovery'' of (pre-given, timeless) features of The (objectively-existing and accessible) World. As such, enactive cognitive science is resonant with radical constructivism. Research implications: As with other scientific efforts conducted within a constructivist orientation, enactive cognitive science is broadly ``conventional'' in its scientific methodology. That is, there is a strong emphasis on testable hypotheses, empirical observation, supportable mechanisms and models, rigorous experimental methods, acceptable criteria of validation, and the like. Nonetheless, this approach to cognitive science does also raise a number of specific questions about the scope of amenable phenomena (e.g., meaning, consciousness, etc.) -- and it also raises questions of whether such a perspective requires an expansion of what is typically considered within the purview of scientific method (e.g., the role of the observer/scientist). (shrink)