Tato práce se zaměřuje na myšlení dvou významných teoretiků přirozeného zákona a přirozených práv - Johna Locka a Murrayho Rothbarda. Snaží se porovnat jejich představy o přirozeném řádu. Můžeme zde najít důležitou shodu, jako v případě zdůvodnění legitimnosti soukromého vlastnictví, ale zároveň i rozdíly. Locke a Rothbard se liší zejména v názoru na stát a jeho vznik, což vede buď k jeho ospravedlnění u Locka, či k jeho důraznému odmítnutí u Rothbarda. Rothbardova koncepce je v této práci pojímána jako dovedení (...) Lockových východisek do logických důsledků. (shrink)

Jaká je role historie v době post-faktické? Může nám filosofie historie pomoci bránit se proti cílenému zneužívání historických narativů na ideologickém základě? Tento článek zkoumá filosofické reflexe historie a jejich vztah k ideologiím. Je ukázáno, že na počátku této filosofické disciplíny filosofové jako Karl Popper nebo C. G. Hempel usilovali o eliminaci politického a ideologického zabarvení historie. Avšak narativistické bádání Haydena Whita naznačuje, že takový cíl je nedosažitelný. Antirealistická filosofie historie, zastoupena L. J. Goldsteinem, dokonce odmítá reálnou minulost jako cíl (...) historického bádání a zdůrazňuje situovanost historiků ve vztahu k důkazům. Představená verze historického antirealismu chápe historii jako současné zkoumání, které sdílí řadu rysů s kritickým myšlením a zaměřuje se především na zkoumání empirických dat, jež vyžadují postulaci nepřístupné minulosti. Tato podobnost by měla být zdůrazněna skrze výuku historie jako zkoumání, nikoliv jako pouhého příběhu. (shrink)

Příspěvek si klade dvojí cíl. V prvé řadě je jeho záměrem vyzdvihnout přínos monografie O revoluci pro celek myšlení Hannah Arendtové. Především pak nabízí interpretaci klíčového oddílu knihy, v němž spočívá vlastní jádro arendtovského návrhu „nové politické vědy“. Ústředním pro politický řád se ukazuje být rozdíl mezi pramenem moci a pramenem autority, která politickému řádu propůjčuje stabilitu. Příspěvek dokládá, že Arendtová v zakladatelském aktu politického společenství spatřuje dva „bludné kruhy“ – bludný kruh legitimity moci a bludný kruh legitimity zákonů. Zatímco (...) s prvním bludným kruhem si zdařilá americká revoluce věděla rady, druhý bludný kruh, který odkazuje k potřebě autority sankcionující pozitivní zákonodárství, ji uvedl do teoretických obtíží. Stať ukazuje, že Arendtová sama důsledně trvá na možnosti nalézt pramen autority výhradně v prostoru politického jednání. (shrink)

Pojem filosofie nabyl v průběhu historie řadu podob a významů. Kromě tradičního teoretického zaměření se lze setkat s přístupem, který vyzdvihuje praktický dopad filosofování na život člověka. Příspěvek představuje koncept filosofické praxe a reflektuje její současný stav na území České republiky. Autoři vymezují filosofickou praxi jako disciplínu filosofie, a načrtávají její možné dělení na dílčí oblasti. Nastíněny jsou její historické kořeny, které autoři identifikují v antickém Řecku. Dále se věnují systematickému představení doposud sepsaných materiálů k filosofické praxi a přehledu její (...) realizace na území České republiky. Detailní pozornost věnují autoři popisu tří jejích oblastí, mezi které patří filosofie pro děti, filosofický workshop a filosofická konzultace. Kromě teoretického vymezení reflektují rovněž své vlastní postupy v uvedených oblastech. Článek čerpá především ze zahraniční odborné literatury, konkrétně z textů a dalších materiálů filosofických praktikantů. Jeho cílem je představit českému čtenáři doposud podrobněji neřešený koncept filosofické praxe a připravit tak pole pro možnou debatu na akademické rovině. -------- The concept of philosophy has had several forms and meanings throughout the history. Besides the traditional theoretical focus, we may also encounter the approach that highlights a practical impact of philosophizing on one’s life. This text introduces the concept of philosophical practice and reflects its current situation in the Czech Republic. Authors characterize philosophical practice as a discipline of philosophy and present its possible division into subsections. They also present its historical roots, which can be found in ancient Greece. Moreover, authors introduce available sources dealing with the philosophical practice and describe how this discipline is actually practiced in the Czech Republic. Detailed attention is given to three of its sections, namely philosophy for children (P4C), philosophical workshop, and philosophical consultation. Authors present theoretical background and also reflect their own methods in these sections. The text draws primarily from scholarly literature from abroad, particularly from the manuscripts and other sources produced by philosophical practitioners. The aim of this text is to introduce the concept of philosophical practice to the Czech reader and prepare the field for further academic discussion. (shrink)

Psychofyzický problém je centrálním problémem ve filozofii mysli. Filozofie předkládá řadu řešení psychofyzického problému v podobě konceptů a teorií ve snaze odpovědět na otázky, zda fyzické a mentální fenomény mají nějaký vztah a pokud ano, jakým způsobem se tento vztah uskutečňuje. Otázky ohledně vztahu fyzického a mentálního aspektu a ohledně jejich podstaty nejsou považovány psychiatrií za zásadní, přestože se psychiatrie ve výzkumu i klinické praxi zaměřuje na dílčí aspekty tohoto problému. Tento článek zkoumá, které filozofické koncepce psychofyzického problému se uplatňují (...) v teoretických konstruktech psychiatrie. (shrink)

Ve své práci se autor zamýšlí nad používáním metod exaktních věd v ekonomii. Upozorňuje na problémy dnešních ekonomik vyvolané hospodářskou recesí a nalézá ideje, jimiž bylo dnešní ekonomické uvažování ovlivněno. Pouští se do analýzy racionalistického myšlení 19. století, které stálo za změnou obsahu výrazu "věda" a zamýšlí se nad následky, které to pro budoucí vývoj mělo. Dále analyzuje hloubku ovlivnění ekonomie exaktními vědami a svá zjištění demonstruje na příkladu laureátů Nobelových cen za ekonomii. Zjišťuje, že některé ceny byly uděleny spíše (...) za aplikaci matematických metod a pokusů o kvantifikaci, nežli za skutečnou analýzu lidského jednání. V druhé části práce se autor zamýšlí nad možnostmi vytváření svobodnější a "spravedlivější" společnosti a možnostmi vědců v této oblasti. Analyzuje činnost plánovačů a podstatu liberálního řádu. (shrink)

Přibližně od druhé poloviny devadesátých let můžeme v sociálních vědách rozpoznat řadu tendencí, které nás opravňují hovořit o digitálním obratu v sociálněvědné praxi. Ačkoli důsledky digitalizace jsou pozorovatelné v mnoha oblastech sociálních věd, nejvýrazněji jsou zřejmě patrné ve znovuoživení očekávání spojovaných s tzv. dialogickým obratem a v diskusi rozpoutané kolem konceptu veřejné vědy. Tato studie vychází z kritického představení antologie a knihy-hypermédia Phillip VANNINI, Popularizing Research. Engaging New Genres, Media and Audiences. New York: Peter Lang 2012, 220 s.; Phillip VANNINI, (...) Popularizing Research [online]. 2012. Dostupné z: [cit. 4. 1. 2013], přičemž jejím cílem je zejména postižení souvislostí mezi digitálním a dialogickým obratem v sociálních vědách a vymezení vztahu těchto obratů ke konceptu veřejné vědy. (shrink)

Práce zkoumá kategorii nahodilosti, jednu z nejzávažnějších v marxistické i nemarxistické filosofii. Její poznání umožní pochopení ostatních kategorií. Autor dospěl k závěru, že slova náhoda a nahodilé mají řadu pronikavě.

Pojem řádu má své veliké dějiny od předsókratiků až k H. Kringsovi, který v roce 1941 vydává knihu Ordo. U nás se pojmu řádu a řádovosti věnoval po celý život ze­jména brněnský a olomoucký myslitel J. L. Fischer (1894–1973). Idea řádu byla také jedním z pilířů jeho skladebné filosofie, jež měla základní problémy moderní společnosti vyřešit účinněji než marxismus. Současně s „laickým“ Fischerem usilovala v kritických 30. letech dvacátého století o nastolení kýženého řádu vyhraněně katolická skupina sou­středěná kolem tehdy nově (...) založené revue Řád. Oběma pólům šlo sice o podobný cíl (skoncovat s vládou neblahého kapitalismu), ale neporozuměly si pro různost svých věr. Toto osudové neporozumění bychom měli především na univerzitách v Brně a Olomou­ci napravovat využitím odkazu W. C. Smithe, který zásadně rozlišil setrvačnou tradiční víru (belief) a otevřenou víru všech opravdu tvůrčích lidí (faith). Takovou víru měl totiž podle autora také a snad především nový řád usilovně hledající Josef Ludvík Fischer. (shrink)

V letošním roce uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Brně narodil geniální německý logik a matematik Kurt Gödel; člověk, který způsobil v moderní matematické logice převrat hlubší než byl ten, k jakému došlo v moderní fyzice díky lidem jako byli Einstein, Heisenberg a Bohr. Během svého života, stráveného z větší části nejprve ve Vídni a potom v Princetonu v USA, publikoval celou řadu prací, které měly pro matematickou logiku zcela zásadní význam; oním skutečným mezníkem, který mu zajistil trvalé (...) místo nejen v Pantheonu logiků a matematiků, ale i mezi velikány lidského myšlení vůbec, však byl jeho důkaz “neúplnosti formální aritmetiky”. (shrink)

Lidová psychologie coby základ naší schopnosti vysvětlovat a předvídat jednání je významné téma filozofie mysli. Debaty, které ji obklopují, se nicméně v minulosti zaměřovaly primárně na otázky jejího statusu v rámci vědeckého zkoumání mysli a formy ji zakládajících mechanismů (teorie, simulace aj.). Relativně menší pozornost byla věnována otázce obsahu lidové psychologie – tedy tomu, které koncepty či schopnosti pod označení „lidová psychologie“ řadit. V článku se zabývám právě otázkou obsahu a možné odpovědi na otázku obsahu předloženou pluralistickým pojetím lidové psychologie. (...) Nejdříve uvádím některé argumenty zpochybňující standardní pojetí lidové psychologie a následně představuji pojetí pluralismu rozšiřující lidovou psychologii o řadu sociálně kognitivních schopností. V závěru se krátce věnuji tomu, jaké dopady by takto šířeji pojímaná lidová psychologie mohla mít pro otázky jejího statusu a formy. (shrink)

Nového knížka Filosof T. G. Masaryk (1994) má tři roviny, které se přirozeně neustále stýkají a prolínají: bilancování dosavadní masarykovské literatury s důrazem na rozbor literatury nejnovější, pokus o systematizaci Masarykova díla, postižení jeho vnitřní logiky a vřazení do evropských souvislostí (Brentano, Husserl), a konečně otevírání a řešení otázek, které je možné v užším slova smyslu označit za problémové a aktuální. Nový ukazuje, jak pomáhá Masarykovo myšlení vracet znovu otázku smyslu a řádu našeho usilování a tvoření.

Stať se zabývá modelováním demokracie jakožto popisu politického systému; David Held je jedním z autorů, který nabízí obecné modely demokracie, jež náleží příslušným společnostem a jejich tradicím. Jelikož má Česká republika specifický demokratický systém, pokouší se tato stať za pomoci syntetizace Heldových modelů co nejvýstižněji popsat současnou českou demokracii. Model kombinuje znaky ústavnosti v jejich formální podobě a reálné politické chování. Následně se snaží nalézt pozici demokracie ve společenském řádu za pomoci Hayekova pohledu na tuto tematiku.

Ve svém článku ‘Je elementární logika totéž co predikátová logika prvního řádu?’ (Pokroky matematiky, fyziky a astronomie 42, 1997, 127-133) klade Jiří Fiala nesmírně zajímavou otázku, zda je opodstatněné ztotožňovat elementární logiku s predikátovou logikou prvního řádu; s pomocí argumentů propagovaných již delší dobu finským logikem a filosofem Jaako Hintikkou (viz již jeho Logic, Language-Games and Information, Clarendon Press, Oxford, 1973; nejnověji jeho The Principles of Mathematics Revisited, Cambridge University Press, Cambridge, 1996) naznačuje, že by tomu tak být nemuselo. Myslím, (...) že uváděná argumentace stojí za bližší rozbor. Hintikka v podstatě říká: Kvantifikované formule predikátové logiky jsou svou podstatou o vybírání prvků z univerza; například ∀x∃yR(x,y) neříká nic jiného než to, že ke každému x můžeme vybrat y, které je k němu ve vztahu R. Obecněji říká Hintikka to, že každá formule je vlastně zápisem určité hry (ve smyslu matematické teorie her), jejíž některé tahy spočívají ve vybírání individuí. Na základě tohoto se pak ptá: je nějaký rozumný důvod, proč se omezovat jenom na hry toho typu, které jsou vyjádřitelné formulemi standardního predikátového počtu? Proč připouštět jen hry s úplnou informací (tj. ty, při kterých jsou při každém tahu k dispozici všechny tahy předchozí), proč vylučovat hry jiné; tudíž proč připouštět jen lineárně uspořádané kvantifikátory, a nepřipustit i kvantifikátory uspořádané třeba jen částečně? Hintikkova argumentace je příkladem argumentace typu formule logiky prvního řádu jsou ve skutečnosti o tom a o tom, tudíž ... . Uveďme pro ilustraci jiný nedávný příklad stejného argumentačního schématu, který pochází od Johana van Benthema (Exploring Logical Dynamics, CSLI, Stanford, 1997). Ten říká: Kvantifikátory jsou v podstatě modality, kvantifikované formule jsou tedy formule modální a jsou tudíž o existenci nějakých alternativ: formule ∀xP(x) říká, že P(x) je nutné, neboli že P(x) platí v každém „dosažitelném možném stavu věcí“, zatímco formule ∃xP(x) říká, že P(x) je možné, neboli že platí alespoň v jednom takovém stavu věcí.. (shrink)

Rozsáhlé dílo obsahující celoživotní práci Karla Engliše nejen z oblasti teorie poznání představuje nikdy nevydaný rukopis s názvem Velká logika. Jedním z výsledků snahy o jeho postupnou publikaci je nyní zveřejněný přepis Englišovy studie „Zeleného kritika mé teleologie“. Přepis části rukopisu je opatřen autorskými vysvětlujícími a obsah doplňujícími poznámkami. Engliš se musel vypořádávat s kritikou svého teleologického přístupu, jež upřednostňoval v ekonomické vědě, stejně jako musel obhajovat své trojí dělení způsobů myšlení (ontologický, teleologický a normologický). Právě Englišovy obhajoby myšlenkových řádů (...) umožňují vyniknout jeho originalitě v axiologické oblasti. (shrink)

Nového knížka Filosof T. G. Masaryk (1994) má tři roviny, které se přirozeně neustále stýkají a prolínají: bilancování dosavadní masarykovské literatury s důrazem na rozbor literatury nejnovější, pokus o systematizaci Masarykova díla, postižení jeho vnitřní logiky a vřazení do evropských souvislostí (Brentano, Husserl), a konečně otevírání a řešení otázek, které je možné v užším slova smyslu označit za problémové a aktuální. Nový ukazuje, jak pomáhá Masarykovo myšlení vracet znovu otázku smyslu a řádu našeho usilování a tvoření.

Článok sa zaoberá tematikou filozofického problému ja. Konfrontuje rôzne teórie za cieľom prísť s alternatívou, ktorá ich v istom zmysle zároveň vyťažuje i prekonáva. Najskôr je predstavená koncepcia Colina McGinna, ktorý poukazuje na vzdorovitosť ja voči bežným teoretickým prístupom a dospieva k „transcendentálnemu naturalizmu“. Tento postoj spočíva v tvrdení, že existuje skrytá objektívna štruktúra ja, ktorú však kvôli svojim kognitívnym obmedzeniam nie sme schopní nahliadnuť. Ďalej prichádzajú na radu na psychologických výskumoch založené úvahy Daniela Wegnera a Daniela Dennetta. Ja (...) podľa nich nie je ničím objektívne uchopiteľným, ale len užitočnou konštrukciu našich myslí. Následne sú oba pohľady zhodnotené skrze optiku „anomálneho monizmu“ Donalda Davidsona: dospievame k názoru, že ja je na fyzikálnej realite závislá, no zároveň prísnym vedeckým popisom a zákonom unikajúca entita – podobne, ako Davidsonove „mentálne udalosti“. Filozofický problém ja nespočíva v obmedzenosti našej poznávacej schopnosti, ale v tom, že sme bytosti schopné žiť v dvoch navzájom nezlučiteľných konceptuálnych ríšach – vo svete prísnej vedy a vo svete slobodných a zodpovedných osôb. Ja nemá skrytú objektívnu štruktúru; je to mentálny konštrukt, ktorý má však v rámci autonómnej mentálnej ríše nesmierny význam. (shrink)

Thomas Kuhn ve svých pozdějších pracích ostře napadá tzv. silný program sociologie vědění a důsledně se vůči němu vymezuje. Tato skutečnost je zajímavá z toho důvodu, že představitelé silného programu se naopak ke Kuhnovi otevřeně hlásí a vydatně čerpají z jeho díla, neboť v něm spatřují řadu klíčových myšlenek, které implikují možnost sociologické analýzy vědeckého poznání. Cílem této studie je kriticky přezkoumat Kuhnovu kritiku silného programu a zhodnotit její oprávněnost. V první části je za tímto účelem nejprve rekonstruováno Kuhnovo pojetí (...) silného programu, jež je posléze porovnáno s pracemi jeho zakladatelů Davida Bloora a Barryho Barnese, v nichž je silný program teoreticky rozvíjen. V další části jsou Kuhnovy argumenty proti silnému programu konfrontovány s vybranou historickou studií, v níž je silný program aplikován v praxi. Třetí část pak obrací pozornost ke Kuhnovu vlastnímu pojetí vědy, které je v ní porovnáno se silným programem právě v těch aspektech, jež na něm Kuhn kritizuje. (shrink)

Stať se zabývá diskusemi o epistemologicko-metodologické roli simulací v soudobé vědě. Soustředí se nejprve na aktuálnost těchto diskusí v současné metodologii vědy a následně na její návaznost na určitou myšlenkovou tradici z osmdesátých let 20. století, kdy diskuse kolem modelování vyvolaly řadu otázek zpochybňujících tradiční pojmové distinkce, především mezi experimentem a teorií. Stať se přiklání v rámci těchto diskusí k názorům, které řadí simulace k novým a specifickým nástrojům vědy, jež také vyžadují novou a specifickou metodologii a epistemologické postavení. Pro (...) podporu této názorové pozice jsou uvedeny některé aktuální analýzy konkrétních příkladů simulací a jejich specifického postavení v moderní vědě. (shrink)

Podíváme-li se na rané Platónovy dialogy, vidíme, že o co v nich jde především, je předvedení toho, že pojmy mají relativně jasné hranice, že zdánlivému chaosu užívání slov vládne jistý pevný řád, který si člověk dokáže i explicitně uvědomit, je-li k tomu vhodným způsobem veden. Snaha o zdůraznění a znázornění tohoto na první pohled neviditelného 'řádu v chaosu' pak podle mého názoru postupně vedla i ke konstituci Platónovy mytologie říše idejí, které, ač neviděny, hrají z hlediska viditelného světa klíčovou roli. (...) Skrytý řád přítomný ve zjevném chaosu je vykreslen jako participace (methexis) věcí zjevného světa na idejích světa neviditelného. A již Aristotelés poukázal na to, že tato mytologie, jakkoli může být její spektakulárnost užitečná v kontextu nedoceňování existence řádu, může být naopak velice zavádějící, jestliže ji začneme brát jako více než právě mytologii; konkrétně jestliže začneme zapomínat, že 'platónský svět idejí' dává smysl pouze jako nástroj porozumění či výkladu toho světa, ve kterém žijeme, a začneme ho vidět jako něco skutečnějšího, než je svět zjevný. Zdá se mi tedy, že platonismus se ve filosofii dostává ke slovu jako antidotum vždy tehdy, když dochází k absolutizaci 'chaotického aspektu' světa (to jest když je svět vykládán jako něco, co jakýkoli řád postrádá - ať už to má podobu herakleitovského absolutizace pomíjivosti, romantického zdůraznění nevázanosti a iracionality, či postmoderní akcentuace různorodosti a nesouměřitelnosti). Na druhé straně platonismus sám svádí k absolutizaci 'řádu' (před Platónem zosobňovaným zejména parmeninovským popřením jakékoli proměnlivosti, a později pak nabývají podob třeba racionalistického výkladu světa jako vtěleného rozumu nebo moderního scientistichého názoru, podle kterého je mírou všech věcí věda). Existují ideje ve své 'platónské říši' doopravdy? Odpověď na tuto otázku je ovšem podstatným způsobem ovlivněna tím, jak rozumíme termínu "existovat" (nemluvě o slově "doopravdy").. (shrink)

Vrcholným dílem celoživotní teoretické činnosti Karla Engliše měla být Velká logika, která se zachovala v podobě obsáhlého rukopisu (cca 2500 stran) a dosud nebyla publikována. Prvním průběžným výsledkem snahy o publikaci rukopisu je zveřejnění studie "Kritika Schopenhauera". Autoři textu předkládají přepis části rukopisu opatřený poznámkami ke zpřístupnění jeho obsahu. Schopenhauerova filosofie poznání tvoří jednu ze stěžejních inspirací pro Englišovu teorii myšlenkových řádů. Englišova kritika Schopenhauera tak poskytuje vodítko k hlubšímu porozumění vztahu Englišovy teorie a transcendentální filosofie.

The policy adopted by the Twenty-fifth Congress of the CPSU on raising the quality of work and the effectiveness of social production means that work must be more highly organized and disciplined and that initiative and creative searching must be fostered. "The country sets as its goal enlargement of the real opportunities for citizens to apply their creative powers, abilities, and gifts and for comprehensive development of the individual.".

Книга выходит к 150-летию со дня смерти первого русского культуролога А. С. Хомякова, актуализации наследия которого посвящены многолетние авторские исследования.

Religious experience differs from the empirical experience of the subject by psychologicality, the transcendental vitality of understanding objective phenomena. The main criterion of a person's religious experience is his belief in the truth of the existing a priori and the interrelations of things and phenomena of the objective and subjective world revealed to him in personal experience. Faith is a sense of the interconnection between the subject and the object, which has an experienced transcendental character. Human experience in this respect (...) acts as a factor in the disclosure of depth and effectiveness: a subject-object relationship accepted on faith: the disclosure of the meaning and directions of its development relative to the object of faith; as a set of acts of self-knowledge in the context of the existence of the object and, only thanks to the object of faith, brought into a whole, meaningful existence. Thus, the self-knowledge of a person depends, first of all, on the choice of an object of faith for him, as the meaning of his development. (shrink)

Money... What are they for a person? Man considers them his property, his wealth, something personal, belonging only to him, than he can dispose of at his discretion. Each person, by virtue of his character, treats money in different ways: the greedy they are hoarding, the stingy over them shake, wasteful is wasted not in measure.

In applied problems mathematics is used as language or as a metalanguage on which metatheories are built, E.G., Mathematical theory of experiment. The structure of pure mathematics is grammar of the language. As opposed to pure mathematics, In applied problems we must keep in mind what underlies the sign system. Optimality criteria-Axioms of applied mathematics-Prove mutually incompatible, They form a mosaic and not mathematical structures which, According to bourbaki, Make mathematics a unified science. One of the peculiarities of applied mathematical (...) language is a variety of dialects: a problem can be presented in terms of various mathematical notions. Another peculiarity is polysemy: a problem can be presented in the framework of one dialect by a set of various models with equal right to exist. The pragmatic sense of distinction between applied and pure mathematics must lead to specific training in each case. (shrink)

In our recent past, at first glance, an ideologically monolithic society was a kind of "collective soul" that envisioned the internal subordination of the individual to the social, collective, existing system of ideologies, stereotypes that were perfected and skillfully introduced into public consciousness - and suddenly this ideological one-dimensionality society collapses and the person is alone with one another.

The target articles on sleep and dreaming are discussed in terms of the concept of search activity integrating different types of behavior, body resistance, REM sleep/dream functions, and the brain catecholamine system. REM sleep may be functionally sufficient or insufficient, depending on the dream scenario, the latter being more important than the physiological manifestation of REM sleep. REM sleep contributes to memory consolidation in the indirect way. [Nielsen; Revonsuo; Solms; Vertes & Eastman].