Tento dokument vznikl po několikaletém studiu díla významného společenskovědního myslitele dvacátého století Friedricha Augusta von Hayeka (vychází též z četby jeho interpretů a některých "inspirátorů") a byl sepsán pro účely závěrečné práce ve vedlejší specializaci Filosofie na Vysoké škole ekonomické v Praze. Autor se rozebíraným tématům již v několika svých dřívějších statích věnoval. Tentokrát však presentuje ucelenější pohled, jehož cílem je vyložit problematiku s akcentem na vzájemné souvislosti jevů a myšlenek. Pro přehlednost je text strukturován do kapitol. Po krátkém úvodu (...) se věnuje vymezení fundamentálních (Hayekem resolutně od sebe odlišovaných) pojmů, kterými jsou spontánní řád a organizace. Navazuje kapitola upozorňující na počátky konstruktivistického racionalismu, resp. na myšlení René Descarta, Hayekem označovaného za filosofa stojícího u zrodu neomezené víry v rozum. Další kapitola je věnována Davidu Humovi, jehož teze Hayek častokrát "nadšeně cituje" a který poskytuje "oporu" jeho anti-racionalistickému přístupu. Poté se text soustředí na spontánní řád trhu (zejména pak na otázku spravedlnosti a svobody) a presentuje Hayekův významný koncept ve společnosti rozptýlených znalostí. Nakonec autor krátce diskutuje dnešní uplatnění Hayekova rozsáhlého odkazu. Předkládaná práce se primárně zaměřuje na ideu, která jednoznačně prostupuje celým Hayekovým dílem a poskytuje mu zcela zásadní argument pro vysvětlování jevů ve společnosti, totiž na ideu omezenosti našeho poznání. Cílem příspěvku je upozornit na Hayekovo myšlení prostřednictvím vybraných témat, přičemž se v případě těchto soustředit na kritickou reflexi hranic rozumu s poukazem na její význam a důsledky. (shrink)

The study analyzes the theory presented in the book Critical Theory and Social Media: Between Emancipation and Commodification by Thomas Allmer. The primary goal of the study is to place this work in the broader context of the critical theory of technology. The first part analyzes the context and the requirement for the philosophy of technology in the current digital age. Subsequently, Allmer’s methodology is described as an offshoot of critical theory. This theory is set in the context of the (...) book’s primary sources of thought, especially the critical theory of technology and Andrew Feenberg’s theory. Based on this theoretical understanding, research areas in critical media and technology theory are defined. The critical theory of technology shows that in the society of big data, there are similar contradictions of capitalism as we can find in the material world. Finally, there requirement for a political theory of technology is theorized, contrary to the widespread view that the current contradictions of digital capitalism can be solved by the ethics (design) of new technologies. In this context, critical theory is compared with the – so-called – ethics of new technologies. (shrink)

Tato studie se zabývá problémem metody v kritické teorii. Nejprve zkoumá ustavující texty, v nichž založili Horkheimer a Marcuse kritickou teorii jako dialektický a materialistický přístup k analýze kapitalistické společnosti adekvátní její objektivně-abstraktní povaze. Stať diskutuje též Hegela a Marxe, nejdůležitější předchůdce frankfurtské školy, a způsob, jímž kritická teorie čerpá z jejich děl. Dále příspěvek obrací svou pozornost k Adornovým metodologickým postulátům, jež vyústily v analytické kategorie „reálné abstrakce“ a „objektivní konceptuality“. Reichelt a Backhaus vyšli z Adorna, jehož byli žáky, (...) a interpretovali v tradici kritické teorie Marxovo dílo jako úsilí o zachycení určité kvality procesu inverze, v němž je práce, lidská moc ustavující společnost, nahrazena sociálním panstvím kapitalistických abstrakcí, které degradují její tvůrčí potenciál. Nové čtení Marxe dále analyzuje mizení smyslovosti v říši nadsmyslné reality kapitálu jako vůdčí hegeliánský motiv v celé Marxově práci. The essay deals with the problem of method in Critical theory. Firstly, it explores the constituent texts in which Horkheimer and Marcuse founded Critical theory as a dialectical and materialist approach for analysing capitalist society in terms of its objectively-abstract nature. It discusses its most important predecessors – Hegel and Marx – and the way critical theory is based on their works. Secondly, the essay turns its attention to Adorno's methodological postulates that resulted into analytical categories of ‘real abstraction’ and ‘objective conceptuality’. Building upon Adorno, their mentor, Reichelt and Backhaus interpreted, in the tradition of critical theory, Marx's oeuvre as an endeavour to catch determinate quality of the process of inversion in which labour, humanity's constituent power, is displaced and demoted by the social domination of capitalist abstractions. The neue Marx-Lektüre further analyses the disappearance of sensuousness in the realm of supersensible reality of capital as the defining Hegelian motive in Marx. (shrink)

Vydání Galileova Hvězdného posla vyvolalo okamžitou reakci mnoha evropských učenců, s jednou důležitou výjimkou, kterou tvořili jezuitští matematici Římské koleje pod vedením uznávaného matematika Christophora Clavia. Cílem článku je prozkoumat možné důvody opožděné reakce římských jezuitů, kteří se k nebeským objevům vyjádřili více než rok po vydání Galileovy knihy. Existují důkazy nasvědčující tomu, že i když byli římští matematici nakloněni uznání novinek odhalených teleskopem, nástrojem, který ještě musel dokázat svou důvěryhodnost, byli omezeni přísnými pravidly, která měla za úkol udržet jednotu (...) jezuitského řádu. (shrink)

Táto kritická štúdia sa zameriava na problematiku spolupráce a pravidiel, diskutovanú Jaroslavom Peregrinom v knihe Človek a pravidla. Okrem extenzívneho exkurzu do osnovy Peregrinových hlavných myšlienok a argumentov budú systematicky analyzované niektoré kľúčové otázky patriace do tejto interdisciplinárnej teoretickej oblasti, pričom sa kriticky posúdia niektoré prvky Peregrinovho špecifického prístupu. Konkrétne, budem argumentovať, že Peregrinom preferovaná koncepcia pravidla - ako propozičného poznania, že niečo by malo nejako byť - nemôže dobre slúžiť jeho zámerom, ak chce udržať jeho evolučný prístup k pravidlám.

Kritická stať se nejprve vztahuje k Beranovu pokusu srovnat Husserlovu fenomenologii a východisko Wittgensteina období Filosofických zkoumání, přičemž se snaží shrnout pozici tzv. statické fenomenologie a na jejím základě vznést otázky k tezi, že rozeznávání a identifikace předmětů je možno založit pouze z hlediska intersubjektivně sdíleného jazyka.

Tato kritická studie se zabývá dvěma současnými knihami o epistemickém relativismu, Boghossianovou Fear of Knowledge a Halesovou Relativism and the Foundations of Philosophy. První z těchto prací se přesvědčivě pokouší vyvrátit populární relativistické a konstruktivistické teze, zatímco ta druhá předkládá obhajobu specifické formy relativismu zaměřené na filosofické propozice.

Kritická stať: Vladislav Suvák: Kynizmus grécky a moderný I.

Když jsem v roce 1992 začínal na filosofické fakultě UK přednášet teorii sémantiky, cítil jsem intenzivní potřebu poskytnout studentům nějaký učební text. O překotném vývoji tohoto interdisciplinárního oboru, který odstartovalo v sedmdesátých letech úspěšné “zkřížení logiky s lingvistikou” Richardem Montaguem a dalšími a který se nezpomalil dodnes, totiž v češtině neexistovaly prakticky žádné zprávy (s čestnou výjimkou přístupu tzv. transparentní intenzionální logiky, který byl dílem českého emigranta Pavla Tichého a o kterém u nás psal Pavel Materna). Přehledové publikace, jaké jsou (...) potřeba pro někoho, kdo se chce v dané problematice zorientovat, se ovšem v té době i po světě teprve začínaly objevovat: v roce 1990 vyšla kniha An Introduction to Semantics Gennara Chierchii a Sally McConell-Ginnetové a v roce 1991 vydala skupina holandských logiků pod kolektivním pseudonymem L.T.F. Gamut dvousvazkovou knihu Language and Meaning. Za této situace jsem se pokusil co nejrychleji sepsat učební text, který by moji studenti i jiní zájemci o sémantiku mohli použít; a protože o jeho vydání paradoxně projevila větší zájem filosofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně (kde jsem já osobně nikdy neučil; ale zájem o sémantiku tam neúnavně podněcoval a vydání mého textu tam zprostředkoval kolega Materna) než filosofická fakulta mojí domovské Karlovy univerzity, vyšel tento text v Brně, a to pod názvem Úvod do teoretické sémantiky. (shrink)

Peter Millican je profesor filosofie a Gilbert Ryle Fellow na Hertford College, University of Oxford. Věnuje se především epistemologii, filosofii jazyka a náboženství, zabývá se dílem Davida Huma a Alana Turinga. Je autorem více než padesáti časopisecky publikovaných studií, editoval sborníky The Legacy of Alan Turing (Oxford University Press, 1996) a Reading Hume on Human Understanding (Oxford University Press, 2002). Připravil kritické vydání Humova An Enquiry Concerning Human Understanding v edici Oxford World's Classics (Oxford University Press, 2008) a spravuje internetový (...) archiv Humových textů na Hume Texts Online. Rozhovor, který se odehrál v létě roku 2016, poznámkami pod čarou opatřil překladatel. (shrink)

Edmund Husserl obdržel v roce 1927 nabídku od Jamese Louise Garvina, britského editora Encyclopædia Britannica, ať napíše pro novou, tehdy čtrnáctou edici článek „Fenomenologie“. Garvin stanovil rozsah článku na 4000 slov a termín vydání na září roku 1929. Husserl pracoval na článku v časovém rozmezí mezi zářím a prosincem roku 1927, během kterého vyhotovil celkem čtyři verze. Husserl požádal o spolupráci na prvních třech verzích svého žáka Martina Heideggera, který toho času zastával profesorský stolec na univerzitě v Marburku. Heidegger strávil (...) v říjnu 1927 u Husserla několik dní, během kterých intenzivně pracovali na řečeném článku. Nicméně jejich spolupráce vedla ke vzájemnému profesnímu odcizení, protože práce na formulování článku dala vytanout nepřekonatelným obsahovým diferencím mezi oběma filosofy. Na základě Heideggerových nepřijatelných návrhů a připomínek Husserl nakonec sepsal finální, čtvrtou verzi článku již sám. Tuto poslední verzi čítající 7000 slov pak Husserl předal oxfordskému učenci Christopheru V. Salmonovi, který ji měl zkrátit a přeložit do angličtiny. Salmon sice v únoru roku 1928 opravdu dodal do redakce EB text čítající 3844 slov bez bibliografie, ovšem nejednalo se vpravdě o překlad, nýbrž dost svévolnou parafrázi. Tato podoba Husserlova článku se pak objevovala ve čtrnácté edici EB, jež se vydávala až do roku 1974, jen do roku 1956, kdy byla nahrazena článkem napsaným Johnem N. Findlayem. Původní podoba Husserlova článku byla poprvé zveřejněna až roku 1962 v rámci jeho sebraných spisů známých pod označením Husserliana, podle jejichž IX. svazku jsme vyhotovili předložený překlad z německého jazyka. Podle této edice rovněž uvádíme paginaci, která je uvedena v hranatých závorkách, přičemž stránkový přechod indikuje v textu umístěná značka |.U příležitosti 80. výročí Husserlova skonu, který připadl na rok 2018, bylo naším záměrem připomenout přínos a odkaz tohoto našeho krajana tím, že napravíme absenci překladu jeho patrně nejvíce instruktivního, přehledného a programového textu, který byť ve zkomolené podobě anglického „překladu“, po dlouhou dobu seznamoval učenou veřejnost s tím, co je to fenomenologie. (shrink)

Studie recenzuje díla: Richard DAWKINS, Boží blud: Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Praha: Academia 2009, 480 s. ; HANUŠ, J. - VYBÍRAL, J., Dawkins pod mikroskopem: Diskuse nad knihou Richarda Dawkinse Boží blud. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2010. Cílem textu je poukázat na debatu vyvolanou českým vydáním Dawkinsova díla Boží blud, jejímž nejdůkladnějším příspěvkem je vydání knihy Dawkins pod mikroskopem.

Problém demarkace mezi vědou a metafyzikou byl v první polovině 20. století považován za centrální problém normativní filozofie vědy. W. W. Bartley ve svém textu z roku 1962 přesvědčivě ukázal, že dichotomie mezi vědou a metafyzikou (ne-vědou) není důležitá, jelikož neposkytuje žádné relevantní údaje o daném tvrzení (teorii). Otázku posunul do roviny hodnocení a akceptability teorií a představil vlastní kritérium "demarkace" mezi dobrou a špatnou teorií podle množství problémů, které řeší. V této studii bude představena Bartleyho argumentace v kontextech popperiánských (...) diskuzí, Bartleyho kritika induktivismu a Popperovy falzifikace. Cílem tohoto textu je zejména kritická reakce na znovuotevření problému demarkace mezi vědou a pseudovědou v současné diskuzi a poukázání na již minimálně trojí (Bartley, Kuhn, Laudan) odmítnutí problému demarkace v minulosti. V závěru studie je nabídnuto řešení v souladu s Bartleyho koncepcí akceptability teorií. (shrink)

Příspěvek se zabývá analýzou Jamesova pojetí náboženské zkušenosti představené v knize The Varieties of Religious Experience (1902). Text sleduje základní obsahovou strukturu Varieties, rekonstruuje Jamesův přístup ke zkoumání náboženské zkušenosti a kriticky reflektuje předkládaná stanoviska. Postupně se proto zabývá mysticismem, filosofií a vědou o náboženství jakožto možnými garanty osobní náboženské zkušenosti. Ačkoli od prvního vydání Varieties uplynulo již přes sto let, Jamesovy myšlenky v nich obsažené jsou i dnes inspirací pro celou řadu badatelů a výzkumníků. Cílem příspěvku je poskytnout čtenářům (...) skrze historigrafickou analýzu Jamesova díla základní vhled do problematiky zkoumání náboženských zkušeností a objasnit argumentační postup obsažený ve Varieties. V závěru textu bude poukázáno i na reflexi některých Jamesových myšlenek ve vybraných současných neurovýzkumech náboženských zkušeností. (shrink)

Rozhovor vznikl 12. dubna 1997 v závěru konference Fenomén jako filosofický problém, kterou pořádali Ivan Chvatík a Pavel Kouba v Praze. Hans-Georg Gadamer německé znění rozhovoru autorizoval 19. listopadu 1997. Tento doposud nepublikovaný rozhovor byl pro účely vydání v časopise Reflexe krácen.

Při úvaze o vztahu Heideggera ke Kantovi, jak je znázorněn v textu Kant a problém metafyziky, není ústřední obsahové kritérium, tzn. rozbor toho, co se o Kantovi píše. Důležitější je zjistit, proč mohl Heidegger uplatnit svůj specifický postup a na základě jakých sémantických a pragmatických presupozic tak učinil. Již krátce po vydání této práce se objevila stanoviska, podle kterých jsou Kantovy texty vždy podřízeny zájmům a chodu Heideggerova uvažování o filosofii. Podle nich nakládá Heidegger s Kantem jako s myslitelem, jenž (...) sice připadl na myšlenku původnosti bytí, ale nedotáhl ji do žádoucí podoby. To je úkol, který čeká na samotného Heideggera. Předložená studie rovněž obhajuje hledisko, že v dané knize nevznikl nějaký koncepční obraz Kantovy metody, ale jen kostra Heideggerova výkladu své vlastní filosofie, která postrádá jakékoli ověření vědeckými prostředky. Věnuje se otázce, proč si Heidegger vybral právě Kanta, k němuž měl původně negativní vztah, a zkoumá předpoklady, které si Heidegger vytvářel k tomu, aby mohl pokračovat od nedokončeného Bytí a času k tomu, co bylo jeho prvořadým cílem - k metafyzice lidské existence. Z nich měl zásadní úlohu předpoklad „nedořečeného Kanta”; Heidegger oznámil, že Kant psaných spisů (zejména KČR) není Kantem toho, co mohlo být, ale nebylo vyřčeno, a z toho pro sebe odvodil, že svou intepretací dovede Kanta ke zdárnému konci. Studie ukazuje na rozpory, které vyvstávaly při snaze o vyložení kritické filosofie jejím heideggerovským ohýbáním podle předem přijatých účelů. Významná část studie pojednává o přizpůsobivosti Heideggerova myšlení nacistické ideologii nejen v letech 1933-1945, ale již v době před vydáním Bytí a času, stejně jako v desetiletích po zničení hitlerovského režimu. Končí zjištěním, že po Heideggerovi zbyla jen jeho „metafyzika árijské smrti”, pro niž se v dějinách novější filosofie hledá místo velmi nesnadno. (shrink)

Úspěšná kniha MUDr. Františka Koukolíka Mocenská posedlost se vrací na knižní trh v novém vydání, od základu přepracovaná a doplněná bohatou věcnou dokumentací. Fenomén moci od prvního vydání knihy (Karolinum 2011) zdá se posílil a více prorostl mnoha, prakticky všemi oblastmi života populace na planetě Zemi. Nové zpracování problému se opírá o čísla statistik, o interpretaci každodenních událostí ve světě, o výsledky anket a psychologických experimentů, nepomíjí ani autorovu doménu – neurovědu jako zdroj poznání nejniternějších lidských podnětů i úchylek. Metodou (...) pohledu je ovšem vždy kritický rozum. Skrze něj a v širokých souvislostech podává autor obraz světa, který je stále více varující. (shrink)

Studie prezentuje dvě ideje filosofie jako vědy v Traktátu ("věda o člověku" či "věda o lidské přirozenosti") a Zkoumáních ("mentální geografie" či "věda o úkonech mysli") Davida Huma a dokládá na předvedení tematizace času v 1. knize Traktátu a s odkazy na Zkoumání, že v prvním případě vede k plastické analýze času, v druhém případě pak k její absenci. V neposlední řadě je studie inspirací k novému promýšlení Humova filosofického odkazu s akcentem na Traktát, jehož 270. výročí vydání si v (...) tomto roce připomínáme. (shrink)

V celej Heideggerovej tvorbe predstavuje recepcia dejín filozofie dominantný rozmer jeho filozofického u?enia. Autor štúdie sa zamýš?a nad problémom, ?i Heidegger mohol úspešne zav?ši? dokon?enie svojho diela Bytie a ?as ako ho pôvodne ohlásil pri prvom vydaní . Zis?uje, že nenaplnenie pôvodných zámerov k druhej nenapísanej ?asti práce nebolo vôbec náhodným dôsledkom. H?adanie odpovede na otázku bytia v druhej polovici práce Bytie a ?as sústredením sa na filozofické u?enia Kanta, Descarta a Aristotela nemohlo prinies? o?akávané výsledky, preto sa Heidegger po (...) obrate sústredil najmä na recepciu chápania bytia v diele Hegela, Leibniza, Herakleita a Parmenida. V tejto súvislosti autor zis?uje, že ani táto vážna zmena základnej orientácie na dejiny filozofie nemohla by? úspešne zav?šená hlavným problémom Heideggerovej filozofie – premyslie? bytie bez jestvujúcna a tak prejs? od metafyziky jestvujúcna k metafyzike Bytia. (shrink)

Předkládaná studie je úvodem k textu Filozof, jehož autorem je francouzský gramatik a filozof César Chesneau Du Marsais (1676-1756). Po stručné charakteristice autora a jeho díla jsou představeny nejvýznamnější edice textu Filozof v 18. století: první vydání v roce 1743, anonymní verze v Encyklopedii a Voltairova edice z roku 1773.

Článek podává systematický kritický přehled o pojetí mechanismu v tzv. nové mechanistické filosofii. Nejdříve je popsán vznik a hlavní principy NMF. Je ukázáno, že NMF vznikla do značné míry jako kritická reakce na, do té doby převažující, logický empirismus. Dále jsou představeny hlavní definiční znaky mechanismu, které jsou po té jednotlivě rozebrány. Na závěr jsou diskutovány přednosti a omezení NMF. Je argumentováno, že NMF nabídla novou a realističtější perspektivu na způsob, jakým se věda dělá a jak se dochází k vědeckým (...) objevům. Má i konstruktivní preskriptivní charakter, neboť povzbuzuje vědce k přemýšlení o vysvětlení jevů prostřednictvím mechanismů. Na straně druhé, pro vysvětlení komplexních jevů jsou heuristiky dekompozice a lokalizace, které tvoří jádro „tradičního" mechanistického přístupu, pouze prvotními aproximacemi a je potřeba je doplňovat dalšími, dynamičtějšími přístupy. (shrink)

Prema Foucaultovom razumijevanju posve specifični, ali svakodnevni, kontekst čini da jezik, život i rad određuju bit modernoga čovjeka, a u konsekvencijama uvjeta tako shvaćene ontologije i »znanost o čovjeku«. Habermas će pak, posve se koncentrirajući na komunikativni potencijal jezika, shvatiti antropologiju svakodnevlja posve različito Foucaultovoj poststrukturalističkoj kritici metafizike i tradicionalnom poimanju uzročnosti, identiteta, subjekta i istine. Ovdje bismo otvorili debatu Foucault/Habermas da bismo ispitali u kojem je odnosu praksa svakodnevlja s jezikom. Tvrdimo da je veza jezika, epistemologije i društvenopolitičkoga svakodnevlja (...) temeljna kad je u pitanju teza da čovjek u političkom smislu postoji kao jezično biće. To ćemo pokušati utvrditi na nekim Habermasovim točkama racionalizacije društva i komunikativnosti za koja ćemo ponuditi i tri kritička mjesta: poststrukturalističko i postmoderno, feminističko, i mediološko.According to Foucault’s understanding quite specific but the everyday context makes it possible that language, life and work define the essence of modern man, and in consequences in terms of such understood ontology also the “science of man”. Habermas would, however, completely concentrating himself on the communicative potential of language understand the anthropology of everyday life quite different from Foucault’s poststructuralist critique of metaphysics and traditional notions of causality, identity, subject and truth. We would like to open the Foucault/Habermas debate in order to examine the relation between practice of everyday life and language. We claim that the relationship nature of language, epistemology and sociopolitical everyday life is fundamental when it comes to the thesis that in the political sense human exists as a linguistic being. We will try to determine that thesis with few points of Habermas’ rationalization of society and communication for which we offer three critical places: poststructuralist and postmodern, feminist, and perspective of mediology. (shrink)

Ovaj tekst, kao nastavak našega promišljanja o dispozicijama za pedagogično djelovanje, kritička je refleksija vlastite profesionalne svakodnevice u kojoj detektiramo brojne dileme vezane za svrhu pedagoške profesije. Točke prijepora, poput – biti neutralna ili angažirana, graditi distanciran ili prisan pedagoški odnos, prioritizirati vlastitu ili tuđu dobrobit, odbijati ili prihvaćati sukob kao potencijalni agens promjene – izmještamo iz hodnika, predavaonica i učionica u kojima bivamo te, izlazeći time iz komforne zone nepromišljanja o njima, apostrofiramo ambivalentnu pojavnost dihotomije javno–privatno u skrivenome kurikulumu (...) tih prostora. Promatrajući dispozicije kao za autonomno pedagogično pedagoško djelovanje prediktivna uvjerenja i osobine razvijajućega karaktera, u radu zagovaramo napuštanje shvaćanja pedagoginja kao neutralnih profesionalki apstrahiranih od osobnih uvjerenja, kvaliteta i ograničenja te u fokus stavljamo etičnost, refleksivnost i autentičnost kao temeljne dispozicije za pedagogično djelovanje usmjereno k podupiranju mogućega i transformativnoga u pedagoškome odnosu. Rad zaključujemo promišljanjem odgovornosti studijā pedagogije i samih pedagoginja za kultiviranje opisanih dispozicija. This text, as a continuation of our reflections on dispositions for pedagogical practice, is a critical reflection on our everyday working life, in which we detect numerous dilemmas related to the goal of the pedagogical profession. We move points of contention – such as being neutral or engaged, building a distanced or close pedagogical relationship, prioritising one’s own benefit or that of others, rejecting or accepting conflict as a potential agent of change – out of the halls and classrooms in which we spend time and, breaching the comfort zone of not thinking about them, accent the apparently ambivalent dichotomy of public and private in the hidden curriculum of these spaces. By conceptualizing dispositions as evolving predictive beliefs and personal traits, the paper advocates abandoning the view of pedagogues as neutral professionals devoid of personal beliefs, qualities, and limitations, instead focusing on ethics, reflexivity, and authenticness as the basic dispositions for pedagogical practice directed towards supporting the possible and transformative in the pedagogical relationship. The paper concludes with a consideration of the responsibility of pedagogy programmes and pedagogues themselves in cultivating the aforementioned dispositions. (shrink)

Ačkoli pojmy pro vyjádření komplexity v běžném jazyce jsou známy již od antiky, západní způsob přemýšlení o světě je ve své podstatě doménově specifický. Věda se rozdělila do mnoha specifických oblastí a suboblastí, mezi nimiž panovala jen velmi slabá spolupráce. Svět byl nahlížen jako soustava částí na sobě nezávislých, a tedy hierarchicky uspořádaných. Tento přístup je vhodný tehdy, jestliže pracujeme s velmi jednoduchými systémy, kde interakce mezi komponenty nejsou relevantní (jestli takové vůbec existují). Jestliže se ovšem chceme skutečně pokusit porozumět (...) světu kolem nás je nevyhnutelně nutný komplexně systémový přístup. Pojmy jako objekty, struktury, prostředí, emergence, univerzalita, interakce, měřítko nebo evoluce dnes plní články předních odborníků v každé vědecké oblasti.Předkládaná kritická stať má dvě části: deskriptivní, kde se zaměřuji na jednu vybranou esej v rámci každého jednotlivého tématu a kritickou, v níž jedno vybrané téma analyzuji podrobněji. (shrink)

Rad je deo kritike vladajuceg diskursa o smrti i o umiranju. Razmotreni su dublji segmenti kod poimanja smrti u ideologiji levice i desnice. Kao neosnovano je uoceno i problematizovano antitotalitarno izjednacavanje vidjenja smrti kod komunista i fasista. Mistifikovanja i pravdanja zrtve koja je pala u slavu bozje volje, rasne krvi ili klase nisu istovetna. Razlicit je stupanj iracionalizacije i drugaciji je sadrzaj nade u spasenje. Razlicita politicka upotreba smrti prikazana je na primerima ideologije i prakse fasizma i socijalizma. Za razliku (...) od konzervativnog i melanholicnog gledanja da je smrt pravedna i nepotkupljiva otuda sto nas sve pogadja, levica istice da su smrt i umiranje nerazdvojivo povezani sa uslovima zivljenja. Vlast, a ne bog, ideoloski uoblicava strah od smrti, tumaci ga i koristi. Kriticka teorija vidi suocavanje sa smrcu kao deo emancipatorske prakse i kritike kapitalizma. Izneta kritika antitotalitarne neoliberalne tanatologije deo je istog nastojanja. PR Projekat Ministarstva nauke Republike Srbije, br. 149005: Drustveni akteri i drustvene promene u Srbiji 1990-2010. (shrink)

Palermo Cathedral is one of the Normans’ most important architectural accomplishments in Southern Italy. Begun as a church, it was transformed into a mosque during the Muslim occupation (827–1061), and was then converted back to a Christian rite when the Normans conquered Palermo in 1072. Though transformed yet again in the neo-classical style in the late eighteenth and early nineteenth centuries, the church that stands today is unanimously considered to be that rebuilt by Archbishop Walter ii Protofamiliarios and consecrated in (...) 1185. A critical and detailed analysis of near-contemporary sources for the conquest of Palermo and the conversion of the mosque into a church under the patronage of the Norman duke, Robert Guiscard, sheds new light on this fascinating palimpsest of a building. Reinterpretation of the primary sources discovers a hidden and hitherto overlooked phase of construction, and clears the field of misunderstandings and doubts. A new edifice emerges – a material sign of Christian worship in recently conquered Muslim Palermo – that offers a fresh perspective on the cathedral at the time of the coronation of King Roger ii in 1130. Palermská katedrála je jedním z nejdůležitějších architektonických úspěchů Normanů v jižní Itálii. Z křesťanské baziliky se během muslimské okupace Sicílie (827-1061) stala mešita. Budova se vrátila ke své původní funkci kostela v roce 1072, kdy Palermo dobyli Normané. I když byl chrám v pozdním osmnáctém a raném devatenáctém století upraven v neoklasicistním stylu, je jeho dnešní podoba jednomyslně považována za stavbu objednanou arcibiskupem Waltrem ii. Protofamiliariem a vysvěcenou v roce 1185. Kritická a podrobná analýza pramenů o dobytí Palerma a o přeměně mešity v chrám pod patronátem normanského vévody Roberta Guiscarda vrhá nové světlo na tento fascinující stavební palimpsest. Reinterpretace písemných pramenů, zvláště Amatovy Historia Normannorum, nám poskytuje důležité informace o topografii Palerma v období normanského vítězství. Město bylo rozděleno na tři oblasti: vnější město obklopené hradbami a zahrnující nové čtvrti s fátimovskou citadelou nazvanou al-Khāliṣa, staré vnitřní město Qaṣr, a nakonec další malou citadelu v rámci Qaṣru s názvem Galca. Právě v poslední jmenované založil Robert Guiscard po dobytí města v roce 1072 novou normanskou pevnost. Díky objasnění topografického rozvržení města je možné lépe porozumět i jedné z doposud přehlížených pasáží Amatova spisu, v níž Robert Guiscard při své procházce po Galce uviděl katedrální chrám Matky Boží, který byl umístěn v Qaṣru, velmi blízko Galcy. Nařídil jeho stržení a nové vystavění, které mělo být hmatatelným znamením křesťanské úcty v nově dobytém muslimském Palermu. Tato interpretace je potvrzena dvěma dalšími písemnými prameny, badateli často chybně interpretovanými, které ve skutečnosti odkazují právě k vysvěcení nové katedrály v Palermu v roce 1077. Od základů nová výstavba normanské katedrály v letech 1072-1077 odporuje teorii o pouhé proměně předchozí stavby a zcela mění naše vnímání katedrály postavené arcibiskupem Waltrem ii. v pozdním dvanáctém století. Nová katedrála do velké míry použila a obsáhla Guiscardův chrám. Důkazem je půdorys katedrály, který se liší od současných siculo-normanských chrámů, které byly echem prvních normanských fundací v jižní Itálii. Díky těmto novým poznatkům může být vysvětlena i předpokládaná rychlost prací objednaných Waltrem ii. Důkaz o stavbě, která předcházela chrámu z pozdního dvanáctého století by mohla poskytnout také přítomnost krypty vně apsidy a kaple sv. Máří Magdalény na jižní straně transeptu. Katedrála v Palermu tak může být považována za transkulturní stavbu par excellence. Zároveň by měly být provedeny nové archeometrické studie, které by objasnily osudy první normanské katedrály v Palermu. Vyvstává před námi totiž stavba, nabízející nový pohled na katedrálu v období korunovace krále Rogera ii v roce 1130. Jeden z nejdůležitějších pramenů popisujících katedrálu před renovací Waltra ii. pochází z pera královského geografa al-Idrīsī, který svůj spis dokončil před rokem 1154. V Addendu ke článku představuje Jeremy Johns překlad al-Idrīsīho popisu a přidává tak nové prvky i důležitá vodítka k sestavení nového pohledu na Palermskou katedrálu v době krále Rogera ii. (shrink)

Článek na příkladu názorů R. Descarta a J. Locka zkoumá, nakolik adekvátní je Rortyho kritická interpretace novověké „reprezentační epistemologie“. Autor postupně probírá čtyři Rortyho hlavní argumenty a dospívá k závěru, že některé z nich se míjí s názory raně novověkých filosofů.

Existuje obrovské množství definic logiky; avšak je tu jistá jednotící myšlenka, která se proplétá většinou z nich, a to je ta, že logika nám má pomoci klasifikovat úsudky, způsoby argumentace či důkazy na „správné“ a „nesprávné“, a tímto způsobem nám má pomoci lépe „usuzovat“. A protože úsudek či argumentační schéma je věcí kroku od nějakých premis k nějakému závěru a jeho správnost můžeme vyjadřovat také tak, je jeho závěr odvoditelný z jeho premis či z nich vyplývá . Toto úzké pojetí (...) logiky nás vede přímo k jejímu modernímu chápání jakožto zkoumání vyplývání či odvoditelnosti. Nazvěme takové kritické zkoumání argumentací, úsudků či odvození základní agendou logiky. (shrink)

Pravo na privatnost složen je koncept koji je prolazio svoje povijesne i društvene promjene. Premda je ponekad značio depriviranost i neravnopravnost, ipak mu se priznavala važnost za slobodu, demokraciju, autonomiju i razvoj pojedinca. S umreženim društvom pojavili su se novi aspekti problema privatnosti i socijalne uključenosti koji zahtijevaju njihova nova, kritička promišljanja u svjetlu različitih društvenih vrijednosti i tehnologijskog konteksta.Right to privacy is a complex concept with historical and social changes of its own. Although sometimes it was connected with deprivation (...) and inequality, today it is usually conceived as a condition for freedom, democracy, autonomy and self-development. The network society brought new aspects of the problem of privacy and social inclusion that demand their new, critical rethinking in the light of different social values and new technology context. (shrink)

Po pádu totalitárních systémů, jež spočívaly na marxistické ideologii, se sociální věda začala k dialektice chovat rezervovaně, případně ji zcela vyloučila z legitimního instrumentária vědy. Studie se na pozadí vývoje a proměn dialektiky v různých sociologických koncepcích snaží odpovědět tři otázky: a) nakolik je „dialektická sociologie“ možná, b) zda nejde o redundantní termín, c) ukázat elementární principy, jimiž se „dialektické zkoumání“ sociální reality může či má řídit. V závěru ukazuje rozdílnost principů tzv. lazarsfeldovského a radikálně kritického paradigmatu v empirickém výzkumu.

The article tries to indicate the key similarities and differences between Kant’s modern and Lévinas’s postmodern thinking on the ontological, ethical, and aesthetic levels. In doing so, the analysis and comparison is based on two basic types of rationality that we encounter here: critical and an-archic rationality. Despite certain non-negligible similarities that are manifested in these forms of rationality, the conclusion inevitably leads in the direction of highlighting their essential differences, which at decisive points in the end prove to be (...) unavoidable and insurmountable. (shrink)