Na základě analýzy otázky, jak se učíme ze zkušenosti představuje studie problém indukce nejprve tak, jak byl formulován Humem skrze jeho příčinu v nezdůvodnitelnosti principu uniformity přírody. Následně ukazuje Popperovo řešení problému spočívající v naprostém odmítnutí induktivního usuzování. Popperův přístup je podroben srovnání s reliabilistickou pozicí Davida Papineau - stanoviskem, že poznání je pravdivým přesvědčením generovaným spolehlivou metodou. Hlavním cílem textu je znovuotevření diskuze nad tématem neplatnosti indukce a možná redukce námitek vůči její logické neplatnosti na základě nahlédnutí reliabilistického stanoviska. (...) Vedlejším záměrem je pak ilustrovat možné styčné body mezi kritickým racionalismem s jeho důrazem na delegitimizaci vědění a reliabilistickým kritériem spolehlivosti. (shrink)

Tato studie představuje specifické uchopení kritického racionalismu jako návrhu způsobu života. Jeho reminiscence jsou patrné již u Karla Poppera, který se však zaměřoval spíše na problematiku filosofie vědy. Ono specifické pojetí kritického racionalismu jako komplexního návrhu způsobu života rozpracoval až Popperův následovník, německý filosof Hans Albert. Popperovské filosoficko-vědní předpoklady Albert rozvíjí a aplikuje na oblast etiky, ekonomie, politiky a lidského sociálního života vůbec. Vychází přitom především z takzvaného falibilismu, který konstatuje omylnost veškerého lidského myšlení a jednání. Falibilismus je v rámci (...) Albertova kritického racionalismu spojen s takzvanými postuláty realizovatelnosti a kongruence, což souvisí s Albertovým řešením problému dichotomie poznání a rozhodnutí, respektive problému hodnotové neutrality vědy a problému tzv. čisté filosofie. V závěru studie je pak podniknut exkurs do současné vědecké praxe a načrtnuty možnosti kritického racionalismu jako způsobu života. (shrink)

Kritický racionalismus je v české akademické diskusi spojován především se jménem sira Karla R. Poppera. Cílem tohoto článku je komparativně rozšířit tento obraz prostřednictvím myšlenek Hanse Alberta, Popperova následovníka v německé jazykové oblasti. Konkrétně bude diskutována problematika rozlišení kontextu objevu a kontextu zdůvodnění. Na základě vybraných problémů, s nimiž se Popper nedokázal zcela vypořádat, bude ukázáno, jak tyto problémy do své koncepce involvuje a jak je řeší Albert. Zajímavý na tomto srovnání je především fakt, že Albert pojímá původně (...) filosoficko-vědní problémy v širším filosofickém rámci. Díky tomu se mu podařilo uchopit kritický racionalismus – jak sám Popper uznal – s odstupem a v nových souvislostech. In the Czech academic environment, the critical rationalism is associated above all with the name of Sir Karl R. Popper. The aim of this paper is to comparatively extend this view via thoughts of Popper’s German follower Hans Albert. Specifically, the issue of the distinction between context of discovery and context of justification will be discussed here. Against the background of selected problems, which Popper did not adequately solve, I will demonstrate how Albert involves these problems in his own conception and how he solves them. The interesting fact about this comparison is that Albert approaches the originally philosophical-scientific problems in a wider philosophical context. Thanks to this wider context he grasps the critical rationalism from a distance and in new connections, as Popper accepted himself. (shrink)

Studie pojednává o analýze a navrhovaném řešení problému „hodnotové neutrality" vědy německým kritickým racionalistou Hansem Albertem. Především Albert odmítá dvě vyhrocené pozice: novopozitivistickou ignoraci hodnotících soudů i jejich existencialistickou adoraci. Naopak se prostřednictvím takzvaných přemosťovacích principů snaží překlenout propast mezi poznáním na jedné straně a rozhodnutím na straně druhé. V návaznosti na Maxe Webera uznává princip hodnotové neutrality ve vědě, ovšem pouze v oblasti jejího objektového jazyka, neboť věda jako technologický systém výpovědí má pouze informativní, nikoli normativní charakter. To však (...) nevylučuje hodnocení v rovině předmětů věd a v rovině hodnotové báze věd. Dále se tato studie věnuje otázce hodnoty vědy o sobě a nakonec krátkému seznámení s Albertovým pojetím kritického racionalismu jako návrhu „způsobu života". (shrink)

David Miller v pracích Critical Rationalism a Out of Error se jako jeden z mála Popperových žáků snaží nejen o vysvětlení a obhájení Popperova kritického racionalismu, ale zároveň i o jeho další rozvinutí. Millerovo znovunastolení kritického racionalismu ovšem předpokládá, že k racionálnímu jednání není třeba žádných „dobrých důvodů“, ale jen argumentů. Uvedená stať se zaměřuje právě na tuto otázku existence tzv. „dobrých důvodů“ ve spojení s racionalitou a racionálním rozhodováním a ukazuje, že Millerův požadavek neexistence „dobrých důvodů“ je nejen příliš (...) radikální, ale i nepřijatelný z hlediska Popperova nebo Musgravova pojetí kritického racionalismu. (shrink)

Cílem této studie je představení základních tezí sociálně-politické filosofie Karla Raimunda Poppera (jak je zachycena zejména v dílech Bída historicismu a Otevřená společnost a její nepřátelé) a dále kritické zhodnocení aplikace těchto tezí při výkladu Platónovy filosofie. Je probíráno zejména Popperovo obvinění Platóna z tzv. „biologického historicismu“, dále jeho označení platónské teorie spravedlnosti jako „totalitní“ a v neposlední řadě jeho interpretace dialogu Ústava jakožto Platónova „politického programu“ určeného k přímé implementaci v praxi vyvoleným filosofem-králem. V druhé polovině této studie je (...) pak nabídnuto alternativní čtení, v němž se Platónova Ústava vyjeví ve zcela odlišném světle, než v jakém ji vidí Popper. (shrink)

Text kriticky hodnotí tvrzení o pojmu fenomenálního vědomí, která jsou obsažena v šesté kapitole knihy Tomáše Hříbka Jaké to je, nebo o čem to je? Mým východiskem je teze Erica Schwitzgebela, že fenomenální vědomí můžeme definovat natolik neutrálně a minimalisticky, že se na jeho existenci mohou shodnout i teoretikové vědomí z velmi rozdílných táborů. Hříbek tento názor nesdílí, snažím se ale ukázat, že na základě lichých argumentů. Značnou pozornost v textu věnuji názorům Daniela Dennetta na podstatu vědomí, především pak „iluzionismu“ (...) jakožto teorii vědomí. Ten pokládám za teorii se značně nejasným obsahem a navrhuji, aby se o něm ve filozofii vědomí vedly soustředěné diskuze. (shrink)

Kritický výklad, v němž autor důsledně aplikuje marxistickou metodu. Úvodem sleduje vývoj buržoazní filosofie v období imperialismu. Zejména osvětluje zdroje logického pozitivismu, machismus a novokantovství, konvencionalismus, novodobý empirismus a logickou analýzu. Poté všestranně zkoumá gnoseologii logického pozitivismu Vídeňského kruhu, tj. předmět a metodu filosofie, teorii abstrakce i problém pravdy. V poslední části vyšetřuje poměr logického pozitivismu k určení předmětu matematiky, k některým otázkám fyziky a, ač skrovnější měrou, i k některým problémům společnosti, hlavně k sociologii a revizionismu.

Studie komentuje a kriticky rozvádí Ginzburgovu koncepci indexického paradigmatu ve vědách o člověku. Zasazuje metodu čtení vedlejších detailů coby indikátorů nějaké přímo nepřístupné skutečnosti do historického, kulturního a zejm. technického kontextu na příkladech proměn lékařské diagnostiky či znalectví umění. Sleduje souvislosti mezi vývojem gramotnosti, písmových forem a grafologických postupů v 19. století a nástup technických forem zápisu, který vnesl do řady oborů nové postupy interpretace a analýzy a zproblematizoval tradiční hranice mezi přírodními, sociálními a humanitními vědami.

Text usiluje o krátký kritický přehled některých prací sociálního psychologa Jonathana Haidta, s ohledem na to, jaké důsledky z Haidtových tvrzení vyplývají pro pojem morálky a možnosti filosofické diskuse o morálních problémech. Budu tvrdit, že jakkoli jsou Haidtova zjištění a jejich interpretace v mnohém pozoruhodná a přínosná, některé aspekty lidské morálky a morálního života zkreslují a spíše znesnadňují, než usnadňují jejich porozumění. V první části se dotknu Haidtova pojmu morální intuice a nejasností spojených s tím, jak mu rozumět. Vodítkem (...) bude způsob, jakým Haidt zavádí tento pojem a pracuje s ním ve svém příkladu sourozenců Marka a Julie. Ve druhé části naznačím, jaký dopad mají tyto nejasnosti pro Haidtovy politicko-psychologické analýzy. V poslední části poukážu na význam Haidtem přehlížené rozmanitosti filosofických teorií toho, co je to morálka. Společným jmenovatelem více mých kritických poznámek je to, že i když Haidt označuje svá zkoumání za čistě deskriptivní a pluralistická, fakticky implicitně předpokládá zhruba konsekvencialistické pojetí morálky, včetně jeho normativních aspektů. (shrink)

Autor kritički propituje uvjete i mogućnosti dijaloga između prirodnih znanosti i teologije stvaranja na primjeru dogmatičara Alexandrea Ganoczya. Ganoczy se služi responzorijskom metodom: razvija teologiju stvaranja »od dolje«, konstituirajući zajedničke »platforme« dijaloga gradeći na principu komplementarnosti uz pomoć analogije, te otkrivajući sličnost u načinu izražavanja prirodnih znanosti i teologije . Kao posebna tematska područja teološke refleksije rezultata prirodnih znanosti obrađuju se: samoorganizacija materije i creatio continua; prostorno vremenski kontinuum i vječnost; mozak, duh i Duh Božji; kreativnost i stvaranje te pitanje (...) zla i grijeh.The author analyzes critically the conditions and possibilities of dialogue between natural sciences and theology of creation of the dogmatist Alexandre Ganoczy. Ganoczy uses responsorial method: he develops theology of creation “from below”, constituting common “platforms” of dialogue and building on the principle of complementarity using analogy and discovering similarities in the manner of expression of both natural sciences and theology .The following areas of theological reflection on the results of natural sciences are subject to analysis: selforganization of matter and creatio continua; space-time continuum and eternity; brain, spirit and the Spirit of God; creativity and creation and the question of evil and sin.However, although Ganoczy manages to show that common platforms are much more then modest conclusion that science and theology are not contradictory, in certain topics the dialogue seems to be too associative and the discourse superficial, so that the whole project gains partly essayistic significance. (shrink)

Kritički osvrt na knjigu Milana Kangrge, Etika: Osnovni problem i pravci te na knjigu Ante Čovića, Etika i bioetika: Razmišljanja na pragu bioetičke epohe.

Článek podává systematický kritický přehled o pojetí mechanismu v tzv. nové mechanistické filosofii. Nejdříve je popsán vznik a hlavní principy NMF. Je ukázáno, že NMF vznikla do značné míry jako kritická reakce na, do té doby převažující, logický empirismus. Dále jsou představeny hlavní definiční znaky mechanismu, které jsou po té jednotlivě rozebrány. Na závěr jsou diskutovány přednosti a omezení NMF. Je argumentováno, že NMF nabídla novou a realističtější perspektivu na způsob, jakým se věda dělá a jak se dochází k (...) vědeckým objevům. Má i konstruktivní preskriptivní charakter, neboť povzbuzuje vědce k přemýšlení o vysvětlení jevů prostřednictvím mechanismů. Na straně druhé, pro vysvětlení komplexních jevů jsou heuristiky dekompozice a lokalizace, které tvoří jádro „tradičního" mechanistického přístupu, pouze prvotními aproximacemi a je potřeba je doplňovat dalšími, dynamičtějšími přístupy. (shrink)

Vyplývá z bezvadně provedeného důkazu také závazek počítat ve svém dalším rozvažování a jednání s jeho závěrem? V předložené studii se zabývám Hobbesovým Leviathanem coby „literární technologií“, která čtenáře staví do role autora v Leviathanu rozvíjené argumentace. V tomto smyslu kriticky navazuji jednak na interpretaci Hobbesova vědeckého stylu, kterou nabízejí S. Shapin a S. Schaffer, jednak na výklad Q. Skinnera, který se podrobně zabývá Hobbesovou rétorickou praxí. Nabízím tezi, podle níž se Hobbes v kontaktu se svým publikem nespokojuje s předvedením (...) vědeckého důkazu, nýbrž své čtenáře nechává na vytváření vědecké argumentace a jejím závěru osobně participovat. (shrink)

V práci sa zaoberám kritickou expozíciou argumentačných schém v kontexte pragma-dialektického prístupu k argumentácii. Nadväzujem pritom na prácu Hitchcocka a Wagemansa (2011), ktorí sa sústredili najmä na problémy súvisiace s typológiou argumentačných schém v pragma-dialektike. Pozorovania Hitchcocka a Wagemansa sú v priebehu výkladu kriticky hodnotené, prípadne upravené. Časť kritiky, ktorú v práci uvádzam, súvisí s tým, že niektoré dôležité aspekty argumentačných schém sú v rôznych pragma-dialektických publikáciách prezentované odlišne bez toho, aby sa odlišnosť akokoľvek komentovala, alebo zdôvodnila. Existencia takýchto zdôvodnení (...) nie je pritom iba znakom, ale aj nevyhnutnou podmienkou toho, aby sme akúkoľvek zmenu mohli nazývať pokrokom v teórii. Posledná časť práce je zameraná na problémy týkajúce sa hodnotenia argumentácie v pragma-dialektickom prístupe. Hoci článok prináša vlastné pozitívne návrhy, dôraz a celkový zámer spočíva predovšetkým na expozícii nedostatkov súčasného stavu pragma-dialektickej koncepcie argumentačných schém. Kľúčové slová: argumentačné schémy, kritické otázky, pragma-dialektický prístup k argumentácii, hodnotenie argumentov. (shrink)

Riječ “intelektualac” francuskog je porijekla, nastala krajem 19. vijeka. Stvorena tokom afere Dreyfus, uglavnom se odnosi na one mislioce koji su spremni da interveniraju u javnom forumu, čak i ako to znači da sebe izlažu riziku (Le Sueur 2001:2). Teoretičari kao što su Edward Said, Paul Ricoeur, Jean-Paul Sartre i Michael Waltzer dali su doprinos diskusiji o intelektualcima: intelektualca Said vidi kao kritički nastrojenog autsajdera, Ricoeur kao političkog edukatora, Sartre kao čovjeka od akcije, a Waltzer kao brižnog insajdera. Opisati intelektualca (...) na ovaj način, pak, ne spominje prostor unutar kojeg intelektualac djeluje, tj. građansko društvo. Upravo se u takvom prostoru ljudskog udruživanja i odnosnih mreža može promovirati kultura dijaloga, tolerancije, umjerenosti i uzajamno korisnog rješavanja sukoba, upravo onakva kultura kakva otjelotvorava stavove i vrijednosti demokratizacije. Mada intelektualac, onakav kakav je gore opisan, igra značajnu ulogu u održavanju dobro razvijenih demokratskih društava, u postkonfliktnim društvima, kakva su i kosovsko i bosanskohercegovačko, pojavljuje se potreba za intelektualcem koji je više od pukog kritičara društva, edukatora, čovjeka od akcije i saosjećajnog pojedinca. I tu na scenu stupa hiperintelektualac. Najupečatljivija karakteristika hiperintelektualca je možda upravo stepen u kojem se intelektualac bavi društvenom kritikom, političkim obrazovanjem, akcijom i “insajderizmom”, ne kao ideolog, već kao nestranačka fi gura. Društvena kritika i političko obrazovanje hiperintelektualca manifestiraju se na nestranački način, tako da se jasno čuje sve što je moguće i napadati i braniti, i sa jedne i sa druge strane. To je poseb-. (shrink)

The author re-examines Hare's multiple ways of connecting his metaethical with his normative doctrine, which is in formal sense determined as "Kantian utilitarianism", and in substantive sense as "preference-utilitarianism". Critical references to both dimensions of utilitarian doctrine aim at indication on scopes and limits of Hare's ambitious redefinition of the doctrine. Further on he discusses about so-called "necessary ingredient" of moral reasoning under the name of "sympathetic imagination", which Hare grasps in his developed theory not only as a normative demand (...) but also as a logical thesis. Finally, he considers kinds of preferences that can or cannot be recognized as morally relevant. Autor preispituje Herove visestruke pokusaje povezivanja metaetickog i normativno-etickog ucenja, koje je u formalnom smislu odredjeno kao "kantijanski utilitarizam", a u supstantivnom kao "utilitarizam preferencija". Kriticki osvrti na obe dimenzije utilitaristicke doktrine ciljaju na to da ukazu na domete i granice Herove ambiciozne redefinicije ove teorije. Potom se raspravlja o tzv. "nuznom sastojku" moralnog rasudjivanja pod imenom "simpateticka imaginacija", koju Her u svojoj razvijenoj teoriji poima ne samo kao normativni zahtev vec i kao izvesnu logicku tezu. I najzad, razmatraju se vrste preferencija koje, uz pomoc odredjenog niza kriterijuma, mogu ili ne mogu biti priznate kao moralno relevantne. (shrink)

Příspěvek se zabývá analýzou Jamesova pojetí náboženské zkušenosti představené v knize The Varieties of Religious Experience (1902). Text sleduje základní obsahovou strukturu Varieties, rekonstruuje Jamesův přístup ke zkoumání náboženské zkušenosti a kriticky reflektuje předkládaná stanoviska. Postupně se proto zabývá mysticismem, filosofií a vědou o náboženství jakožto možnými garanty osobní náboženské zkušenosti. Ačkoli od prvního vydání Varieties uplynulo již přes sto let, Jamesovy myšlenky v nich obsažené jsou i dnes inspirací pro celou řadu badatelů a výzkumníků. Cílem příspěvku je poskytnout čtenářům (...) skrze historigrafickou analýzu Jamesova díla základní vhled do problematiky zkoumání náboženských zkušeností a objasnit argumentační postup obsažený ve Varieties. V závěru textu bude poukázáno i na reflexi některých Jamesových myšlenek ve vybraných současných neurovýzkumech náboženských zkušeností. (shrink)

Článek se zabývá třemi fyzikálními teoriemi, jež popírají realitu času, konkrétně koncepcí Kurta Gödela, Juliana Barboura a Carla Rovelliho. Tvrzení, že čas neexistuje, totiž přesahuje rámec fyziky a nemalou měrou spadá také do oblasti filozofie, čímž zde otevírá prostor pro jeho filozofickou reflexi. Co tedy z hlediska filozofie znamená, že čas neexistuje? Je například možné, aby změna existovala bez času? Abych mohla odpovědět na zmíněné otázky, nejprve se zaměřím na samotný pojem existence. Dále představím jednotlivé autory a jejich koncepce, které (...) se pokusím kriticky zhodnotit, a na závěr upozorním na související epistemologické a ontologické problémy. (shrink)

U vremenu novog definisanja srpskog nacionalnog identiteta od odlucujuceg je znacaja uspostavljanje kopce izmedju kriticki vrednovane tradicije s jedne i zahteva vremena globalizacije, s druge strane. Produktivnu vezu izmedju starog i novog mogu ce je ostvariti ukoliko Srbija izgradi demokratske i nekompromitovane i nekorumpirane drzavne institucije preko kojih bi se obrazovala racionalna svest o vlastitoj posebnosti, kao i vrednostima spoljnog sveta. Glavna odgovornost u tom osetljivom procesu samo definisanja je na politickim elitama i ideoloskim projektima koje oni otvoreno ili prikriveno (...) proteziraju, a koji se na najprozirniji nacin ogledaju u medijima (javnom mnjenju) i institucijama obrazovanja. (shrink)

Platonove refleksije o poreklu, metodama i svrsi umeca tumacenju su mnogo aktuelnije nego sto se to obicno pretpostavlja. U ovome radu nastojacemo da rasvetlimo i kriticki preispitamo da li su njegovi pogledi o hermeneutici, koji se artikulisu u filozofskom razgovoru izmedju Sokrata i Protagore u dijalogu Protagora, adekvatni, konzistentni i jos uvek relevantni. Takodje cemo pokusati da pokazemo kojem su stajalistu u savremenim raspravama o hermeneutici najblize Platonove ideje i stavovi o sustini i dometima interpretativnog umeca.

V příspěvku podávám přehled vývoje logické sémantiky se zřetelem zejména na vý­voj Tichého Transparentní intenzionální logiky (TIL) od pozdních šedesátých let až do­dnes, a na ní vystavěné Maternovy logické teorie pojmu. Článek si neklade za cíl podat vyčerpávající historický přehled, nýbrž soustřeďuje se na podíl česko-slovenské logické školy a ukazuje, že tento podíl je nezanedbatelný. Navíc je však tento přehled zároveň i kritický. Ukazuje silné stránky logického rámce TIL, ale zároveň upozorňuje na někte­ré diskutabilní stránky či otevřené problémy, které (...) zůstávají zejména právě v procedu­rální teorii pojmu. Z nich nejpalčivějším je problém procedurální identity pojmu, a tím také kritéria synonymie. (shrink)

Předkládaná esej se snaží představit koncept identity v kritické perspektivě a v širším kontextu problému demarkace v sociálních vědách. V souladu se známou statí Beyond "Identity" (Brubaker, Cooper) si pokládám otázku, zda je koncept identity nadále užitečný a vhodný coby analytický nástroj ve společenských vědách. Pozornost věnuji jak samotnému zanesení konceptu na pole sociálních věd, tak i srovnání a zhodnocení esencialistického, konstruktivistického a dekonstruktivistického pojetí, přičemž tyto tři způsoby uchopení daného pojmu vnímám zároveň jako reprezentace různých postojů k sociální realitě, (...) k možnosti skutečného poznání (episteme/doxa) a ke vztahu vědeckého a nevědeckého pole. Kriticky reflektuji všechna tři pojetí a argumentuji ve prospěch nahrazení konceptu identity, avšak také ve prospěch posílení (auto)kritického vnímání ve spojitosti k užívaným vědeckým konceptům a nástrojům, jakožto i k vědcům samotným. (shrink)

Autorský kolektiv z Katedry politologie brněnské Fakulty sociálních studií přichází s publikací, která má za cíl představit soudobé politicko-teoretické diskuze nad základními aspekty liberální demokracie, jako jsou například většinové rozhodování, idea lidské důstojnosti nebo vztah demokracie a lidských práv. Nepodává však pouze učebnicový přehled, ale jednotlivé představené koncepce též kriticky hodnotí. Jako problematické pak v obecnějším pohledu vnímá přílišné množství dílčích teoretických inovací spěchajících zachránit liberální demokracii. To totiž v konečném důsledku vede k nesrozumitelné kakofonii, která zevnitř disciplíny politické teorie/politické (...) filosofie vychází. Kniha se tak snaží o systematizaci současných diskuzí a o pojmová vyjasnění. Jako zásadní věc pak vnímá též napětí mezi nutností přijímat legitimní a závazná kolektivní rozhodnutí a skutečností hluboké diverzity v současných společnostech. V poslední kapitole tak Pavel Dufek představuje jako vhodnou inspiraci teorie veřejného ospravedlnění. Tato recenze má za cíl seznámit čtenáře se základní strukturou a argumenty publikace a vnést do debaty s knihou některé další aspekty charakterizující naši postmoderní situaci. (shrink)

Práce si klade za cíl kriticky prozkoumat teorii J. S. Milla o rozlišení kvalitativní a kvantitativní charakteristice požitků (pleasure). Mill svoji teorii představil jako reakci na kritiku, že utilitární teorie vyhovuje jen zvířecí povaze lidské přirozenost a neuvažuje o vyšších schopnostech lidského ducha. Millova expozice teorie ale není v mnoha pasážích zcela jasná a průhledná. Práce se zaměřuje hlavně na prozkoumání problematického vztahu mezi kvantitativní stránkou a kvalitativní stránkou potěšení.

zen vlen ekonomiky bhem druh svtov vlky pinelo americk federln vld mnoho zsadnch vzev. Klovm nstrojem pro zvldnut tohoto nelehkho kolu byla fiskln politika. V tto pevratn dob dolo k etablovn mnoha novch prvk v americk ekonomice i fiskln politice. Nkter z nich jsou patrn dodnes. Clem tto studie je analyzovat a kriticky zhodnotit hlavn trendy ve vvoji vlen ekonomiky a fiskln politiky USA bhem druh svtov vlky. Dl vzkumn otzky se tkaj role federln vldy bhem strukturlnch zmn v hospodstv (...) i vznamu vldy v hospodskm rstu v kontextu dalch vdajovch sloek hrubho nrodnho produktu. V rmci fiskln politiky je zkoumna struktura vdajov strnky federlnho rozpotu s ohledem na dominanci vlench (obrannch) vdaj, rozloen daov zte mezi ekonomick subjekty a pm a nepm dan i zpsob financovn zvench vldnch vdaj. Na zklad metody dekompozice rstu hrubho nrodnho produktu a analzy asovch ad lze tvrdit, e logicky dochzelo k vytlaovn spoteby domcnost a investic firem vldnmi spotebnmi vdaji. Pochopiteln tento zvr plat i pro vsledky strukturln analzy hrubho nrodnho produktu. Regulatorn role federln vldy tedy byla na mnoha dlch trzch zcela zsadn. Co se te fiskln politiky, vlen vdaje vznamn dominovaly vdajov strnce federlnho rozpotu. V sti nevlench vdaj se nejvce prosadily kapitoly obchod a doprava a mezinrodn zleitosti a finance. Na pjmov stran rozpotu se vrazn zvyovaly pm progresivn individuln dan, mrnji pak korportn dan. Prohlubujc se fiskln deficit byl financovn z vce jak poloviny nedluhov, tj. vym daovm vbrem, z men sti pak kumulac dluhu. (shrink)

Úspěšná kniha MUDr. Františka Koukolíka Mocenská posedlost se vrací na knižní trh v novém vydání, od základu přepracovaná a doplněná bohatou věcnou dokumentací. Fenomén moci od prvního vydání knihy (Karolinum 2011) zdá se posílil a více prorostl mnoha, prakticky všemi oblastmi života populace na planetě Zemi. Nové zpracování problému se opírá o čísla statistik, o interpretaci každodenních událostí ve světě, o výsledky anket a psychologických experimentů, nepomíjí ani autorovu doménu – neurovědu jako zdroj poznání nejniternějších lidských podnětů i úchylek. Metodou (...) pohledu je ovšem vždy kritický rozum. Skrze něj a v širokých souvislostech podává autor obraz světa, který je stále více varující. (shrink)

U radu se polazi od sagledavanja Mekintajerovog pojma?obrazovane javnosti?, najpre, u sklopu njegovog predavanja Ideja obrazovane javnosti, a zatim, i u zakljucnim poglavljima Tri rivalske verzije moralnog istrazivanja, gde ovaj pojam biva konkretizovan na pitanje o mestu univerziteta u savremenom drustvu. Interpretirajuci stavove koje Mekintajer zastupa u ovim radovima kao tematizaciju pitanja o?uslovima mogucnosti? ostvarenja?liberalno-prosvetiteljskog obrazovanog projekta?, kriticki se ispituje njegovo odredjenje?samostalnog misljenja?, pre svega, kroz problematizaciju odredjenja odnosa izmedju?samostalnog misljenja? i?standarda racionalne argumentacije? koje je ponudjeno u navedenim radovima. Teza (...) od koje polazimo jeste da Mekintajerova reafirmacija?ideje obrazovane javnosti? predstavlja ne samo njegov odgovor na pitanje o ciljevima obrazovanja, vec i poziv da humanisticke nauke budu aktivnije ukljucene u raspravu o pitanjima koja su znacajna za drustvo. (shrink)

Teorija samo-modela Thomasa Metzingera nudi okvir naturaliziranja subjektivnih iskustava, to jest perspektive prve osobe. Ovi se fenomeni objašnjavaju referiranjem na reprezentacijske sadržaje za koje se kaže da su međuodnošajni na različitim razinama svijesti i suodnošajni s moždanim aktivnostima. Članak počinje razmatranjem o naturalizmu i anti-naturalizmu u svrhu grubog skiciranja pozadine Metzingerove tvrdnje da njegova teorija drži filozofijske spekulacije o umu ne-nužnima . Posebice, Husserlova se fenomenološka koncepcija svijesti odbacuje kao nekritička i neprimjerena. Pokazat će se da je ta kritika pogrešno (...) usmjerena . Glavni nedostaci Metzingerove teorije osvijetlit će se referiranjem na koncepciju fenomenalne transparencije koja će se usporediti s fenomenološkom idejom transparencije . Tada ćemo povećati naš kritički horizont fokusirajući se na neke implikacije reprezentacionalizma, uključujući reifikaciju svijesti, mozgovni kartezijanizam, te isključivanje socijalne dimenzije . Konačno, primijenit ćemo naše meta-teorijske refleksije na raspravu o naturalizmu. (shrink)

Tekst je posvecen dometima teorijskog opusa Bruna Latura i njegovom odnosu prema savremenom pojmu kritike. U prvom delu je prikazana teorija aktera-mreze, preko svojih kljucnih pojmova, zajedno s teorijom modernosti. U drugom delu se razmatraju razliciti aspekti Laturovog odnosa prema kritici - najpre njegov kriticki tretman drugih, potom kriticki tretman kojem je sam podvrgnut, da bi se zakljucilo politickim ambivalencijama Laturovog pokusaja razvijanja jedne "akriticne" drustvene teorije..

Tekst je drugi deo studije u kojoj je analizirano delo Aleksandra Radisceva vodeceg predstavnika Prosvetiteljstva u Rusiji XVIII veka. Polazeci od tumacenja 'prosvecenog apsolutizma' Katarine Velike, u radu su interpretirane politicke i socijalne ideje Radiscevljevog Putovanje od Petrograda do Moskve. Autor zakljucuje da je Radiscev rodonacelnik 'ruske inteligencije' ciji kriticki angazman anticipira fenomen 'disidentstva'.

Ovaj tekst se bavi Adornovom dijalektickom kritikom kulture, unutar koje pokusava uciniti jasnijim odnos izmedju nekadasnje visoke gradjanske kulture, s jedne, i savremenih oblika masovne kulture, s druge strane. Adornovo razumevanje kulture omogucuje nam da mnoge specificne drustvene forme sagledamo u njihovom dijalektickom odnosu i medjusobnoj uslovljenosti. Sam tekst, pre svega, razmatra promene koje je savremeno industrijsko drustvo donelo s obzirom na kriticki potencijal kulture, naime nacin na koji ono uspeva da pretvori, nekada beskorisno- provokativnu kulturu u korisnu-impotentnu kulturu. Ovde (...) se analizira uticaj koji industrijska proizvodnja visoke i masovne kulture ima na svest individua - odnosno na svest masa - kao i nacin na koji individue bivaju obmanjivane za ono sto se govori da im kultura pruza. Tvrdi se da trijumf proizvodnje unutar kulturne industrije vara ljude za ponudu koju toboze pruza, te da je stoga danas unutar kulture postalo gotovo nemoguce sprovoditi individuaciju, a samim tim i zauzeti odredjenu kriticku distancu spram vladajucih oblika materijalne i duhovne proizvodnje. (shrink)

U ovome članku autor kritički razmatra ključne elemente etike vrlina. Odbacuje čest stav da je etika vrlina bolja, jer je u njoj djelatnik usmjeren na sebe, dok je u deontologiji ili konzekvencijalizu usmjeren na druge; u deontologiji postoje dužnosti prema sebi, konzekvencijalizam je simetričan u tom pogledu, jer je vlastito dobro jednako vrijedno kao i tuđe, štoviše, najvažnije vrline su upravo one koje su usmjerene na druge. Ipak, postoji vrsta situacije koja podržava ovaj stav, naime, u okviru konzekvencijalizma čovjek koji (...) postigne da drugi proizvedu 5 jedinica sreće bolji je od čovjeka koji sam proizvede 3 jedinice sreće, dok je u okviru etike vrlina bolji ovaj drugi. Vrlo je zanimljivo pitanje koji je bolji naprosto. Nadalje, pitanje je može li etika vrlina doista bolje objasniti činjenicu da imamo moralne uzore; mi im se divimo zbog njihovih postupaka, a ta se činjenica daleko bolje uklapa u deontologiju ili konzekvencijalizam. Pored toga, budući da vrline ne možemo odrediti neovisno o postupcima do kojih tipično dovode, divljenje prema vrlinama svodi se na divljenje prema postupcima. Ovaj uvid podupire opću tezu članka da su vrline svodive na postupke, to jest, da etika vrlina ne može biti postojati samostalno već da je svodiva na deontologiju ili konzekvencijalizam.In this article author criticaly examines the key elements of the virtue ethics. He rejects common claim that that virtue ethics is better because it is self-regarding while deontology and consequentalism are other-regarding; within deontology there are duties toward oneself, consequentialism is symmetrical in this respect because my own good counts just as anybody’s else’s good, moreover, crucial virtues are other-regarding. Although, there is a kind of situation that supports this claim, namely, within consequentialist framework man who makes others produce 5 units of good is better than the man who himself produces 3 units, while within the framework of the virtue ethics the second one is better. It is very interesting question which one is better man period. Further, it is questionable whether virtue ethics can better accomodate the fact that we have moral raw models, namely, we admire them because of their actions and this fact much better fits into deontological or consequentialist framework. Also, since we can not specify a virtue independently of the actions it typically brings about, our admiration to virtues ammounts to our admiration to actions. This insight supports the general claim of the paper that virtues are reducible to actions, that is, that virtue ethics can not stand on its own because it is reducible to deontology or consequentialism. (shrink)

Autor u tekstu kritički analizira Berdjajevljevu filozofiju stvaralaštva, iz cjelovitosti njegove filozofske misli, s posebnim naglaskom na odnosu sa slobodom. Započinje svoje ispitivanjem uvođenjem u egzistencijalnost autorova promišljanja teme i iznošenjem temeljnih pojmova. Potom slijedi istraživanje metafizičko-antropoloških temelja čovjekove sposobnosti za istinsko stvaranje. Kako ne bi bilo zabune oko naravi ljudskog stvaralaštva iz ‘meonske’ slobode, razjašnjena je bitna distinkcija između ljudskog i Božjeg stvaranja. Analizira se teurgija, kao specifičan oblik ljudskog stvaralaštva i način nadilaženja tragedije stvaralaštva. Kritički se ispituje struktura (...) čovjekova stvaralaštva, kao odnos čovjeka stvaraoca i svijeta. Konačno se nudi osnova za jednu buduću filozofiju čovjeka zasnovanu na ideji stvaralaštva.This article critically analyses Berdiaev’s philosophy of creativity in integrity of his philosophi­cal thought, with special emphasis on relation between creativity and freedom. The author be­gins his investigation with introduction in existentiality of Berdiaev’s analysis of the topic andwith explanation of fundamental concepts. Then follows investigation of metaphysical-anthro­pological foundations of human ability for genuine creativity. To avoid misunderstandings con­cerning nature of human creativity from ‘meonic freedom’, essential difference between humanand God’s creativity is explained. The article also analyses theurgy as specific form of humancreativity and a way to surpass tragedy of creativity. Structure of man’s creativity is criticallyanalysed as relation between man the creator and the world. Finally, it is offered a groundworkfor one future philosophy of man based on the idea of creativity. (shrink)

U članku se kritički promišlja predaja katoličkog ethosa iz vlastitih pretpostavki. Tematizirajući katolički ethos iz mišljenja bitka suvremenog čovjeka na temelju umjetnosti u modernom i postmodernom dobu pokušava se razumjeti katolički ethos u horizontu ljudske egzistencije post-modernog doba. Time nam je otvoren prostor za njegovo razumijevanje iz postojanja umjetnosti u post-modernom dobu. Problematizirajući katolički ethos i umjetnost u post-modernom dobu iz njihovog ontološkog statusa unutar položaja u bitku suvremenog čovjeka bilo je potrebno distingvirati i naznačiti razliku i korespondenciju ova dva (...) pojma kao jednih od temeljnih oblika ljudskog duha. Čovjek kao onto-antropološko biće logosa postoji jedino kao povijesno onto-antropološko biće koje ima potrebu za svetim koje određuje njegov izvorni odnos prema postojanju. Sveto kao sveto, naime, povezano je s egzistencijalnom biti čovjeka. Umjetnost se na temelju svetoga pruža kao otvoreno medijacijsko polje prema katoličkom ethosu, otvarajući mu istinu epohe, posredujući egzistencijalnu istinu s epohalnom istinom. Time umjetnost kao forma suvremenog čovjekovog duha, uz znanost, tehnologiju, filozofiju i religiju, otkriva i oblikuje jednu novu stvarnost, koja u svojim najvišem potencijalima korespondira s najdubljim pitanjima čovjekove povijesne egzistencije kao njegove istine.The article critically reflects upon the tradition of Catholic ethos from its own assumptions. Considering the Catholic ethos from the thought of Being of modern man based on art in modern and postmodern age, we are trying to understand the Catholic ethos in the horizon of human existence in the postmodern age. Through this we have open space for understanding it from the existence of art in the postmodern age. In raising the issue of the Catholic ethos and art in postmodern age from their ontological status inside modern man’s position in Being, it was necessary to distinguish and note difference and correspondence of these two notions as one of the ground forms of human spirit. Human as an onto-anthropological creature of logos exists only as a historical onto-anthropological creature which has the need for the sacred which determines his original relation towards existence. The sacred as sacred is connected to the human existential essence. Art grounded on sacred is extended as an open mediation field towards the Catholic ethos, revealing the truth of epoch, mediating the existential truth with the epochal truth. By this art as a form of modern human spirit, with science, technology, philosophy and religion, reveals and shapes a new reality which in its highest potentials corresponds with the deepest questions of human historical existence as his truth. (shrink)

U radu se kritički osvjetljava pojam slobode u okviru filozofske misli Immanuela Kanta. Ovime se prvenstveno misli na njegov etički nauk, pa posredno i na epistemološki i estetički, koji na njega upućuju i kroz njega se utemeljuju. Cilj rada je pokazati da se sloboda, tumačena u oba svoja aspekta , dade izjednačiti s konceptima autonomije i spontaniteta. Ovim se pak putem, obzirom da je sloboda ratio essendi moralnoga zakona, može argumentirati i u korist teze o praktičkom jedinstvu slobode i moralnog (...) zakona. Dodatno, u radu se analiziraju interpretativne implikacije kao i teškoće koje se javljaju čak i u tumačenjima eminentnih poznavatelja Kantove misli, poput L. W. Becka i N. Hartmanna.This paper aims to critically examine and evaluate the whole of Kant’s philosophy from the perspective of the notion of freedom. Freedom, both in its negative and positive capacity, as well as in it’s purely practical sense, serves as a cornerstone of Kant’s philosophical enquiry and the one true medium of the mind both in the practical and theoretical sense. Along with the aforementioned negative-positive dichotomy, freedom can further be distinguished as being one with the concept of the autonomy of the mind. Through this connection, freedom becomes, as its ratio essendi, practically one with the moral law itself, the latter being a form of the former. From the idea of freedom, various implications emerge, which have been dealt with through the course of the essay. In this respect, particular attention is paid to Kant’s notion of will and some of the misunderstandings it managed to create among notable Kant scholars like L. W. Beck and N. Hartmann. (shrink)

U radu kritički razmatram pokušaj inkorporiranja emocija kao motiva u okvire Kantove etike. U prvom dijelu rada to činim raspravljajući o distinkciji djelovanja iz dužnosti i djelovanja prema dužnosti te o Kantovu shvaćanju pojma moralne vrijednosti. U drugom dijelu teksta analiziram poznati argument kojim se ukazuje na to da Kantova teorija ne ostavlja prostor pristranim oblicima ponašanja. Na koncu nastojim pokazati da taj prigovor ne bi trebalo olako odbaciti te sugeriram da bi prihvatljiva etička teorija trebala omogućiti integraciju emocija u (...) svoju domenu.In this paper I critically examine the attempt of incorporation of emotions as motives into the framework of Kant’s ethics. In the first part of the paper I do this by discussing the distinction of acting from duty and acting in accordance with duty as well as Kant’s understanding of the notion of moral worth. In the second part of the paper I analyze the well-known objection that there is no place for partial forms of behavior in Kant’s ethics. I try to show that this objection should not be easily dismissed and suggest that the acceptable ethical theory should integrate emotions into its domain. (shrink)

U ovome se članku kritički prikazuje i valorizira hrvatski prijevod Hegelove "Znanosti logike" . Radi se o vrlo dobrom prijevodu , koji je važan naročito zato što je danas sve manji broj mladih filozofa u stanju čitati djela na njemačkom jeziku. Nadalje, promišljaju se najvažnije dimenzije Hegelove "Znanosti logike", s posebnim osvrtom na pitanje o dokidanju metafizike. "Znanost logike" trebala bi služiti kao priručnik za postmetafizičko mišljenje.In diesem Aufsatz wird die kroatische Übersetzung von der Hegels Wissenschaft der Logik kritischdargestellt und (...) valorisiert. Es geht um eine sehr gute Übersetzung , die deswegen besonders wichtig ist, weil heute immer wenigen Anzahl jungenPhilosophen in der Lage ist, auf Deutsch zu lesen. Weiter werden die wichstige Dimensionen HegelscherLogik nachgedacht mit besonderen Aufmerksamkeit auf die Frage über die Aufhebung derMetaphysik. Die Wissenschaft der Logik sollte als Handbuch für nachmetaphysiches Denken dienen. (shrink)